Mám si kvůli penězům nechat počeštit svoje jméno?

V posledních letech jsem často přemýšlel o tom, že bych si do svého občanského průkazu nechal napsat české jméno. Například Adam Tran. 

Nic za tím přátele nehledejte, je to prostě první písmeno v abecedě.
 
Takhle to dělají Vietnamci v Americe. Ale to proto, že většina z nich jsou křesťané a mají díky čtení Bible k těmto jménům blíže. 

Anebo moje nejoblíbenější sestřenice, která se před několika lety stala křesťankou a přejmenovala se na Ester. Je to krásné jméno a všichni jsme ji v tom podpořili. Naše rodina s tím neměla žádnej problém. 

Avšak!!!

Když si hledám práci, tak jsem občas ze svého životopisu hodně zoufalý. Opravdu. Trápí mě to. Přiznám se, že ani já sám se ve vietnamských jménech pořádně nevyznám a NeVietnamec to musí mít o mnoho těžší. Vím to.

Jsem si také jistý, že by mi v každodenním životě české jméno ulehčilo mnoho strastí. 

Například právě v práci, kdy mi snad přestanou v emailu oslovovat slečno Tranová. Anebo abych rychle zapadnul mezi lidi, když někam pravidelně chodím. 

No nevím proč jsem to ještě neudělal, vždyť se neustále utvrzuju v tom, že jsem praktický člověk.
Ale tento cit ve mě zatím nevyhrává.
 
Vyhrává ve mě stará identita, která se toho nechce vzdát. Nenarodil jsem se v ČR, vyrůstal jsem tady od roku 1991 a do Vietnamu se vrátil poprvé až v roce 2012. 

Myslím, že moje jméno je zároveň také úplně posledním uzlem, který mě nějak viditelně spojuje s Vietnamci.
 
Jinak byste ve mě nic nenašli - třeba neznám žádné vnské zpěváky, a ani nevím jak se jmenuje současný vnský prezident. Nestydím se za to, prostě to nevím. 

Sem tam občas přijde nepříjemná výčitka, že bych se měl pořádně věnovat druhé identitě, ale to jsou jenom chvilkové ozvěny. Přijde a zase zmizí.
 
A kdybych se neobklopoval lidmi, kteří se zajímají o Vietnam (třeba kvůli dovolené), tak ani nevím, že tato země vůbec existuje. 

Ale i přesto jsem si nikdy nenechal říkat českým jménem. Nebylo to tím, že by se mi nic z toho nelíbilo. Byly tady návrhy: Tomáš, Martin nebo Michal.
Ale bylo to pro mě tehdy hodně divný, a zkuste vysvětlovat 7tému klukovi proč na něj zničehonic volají jiným jménem. Tak se moje okolí naučilo na mě volat mým původním jménem.
Většinou a "často" zkomoleně, počeštěle, někdo vynechával písmena, ale to mi nikdy nějak nevadilo. Právě díky těmto lidem jsem si doposud v sobě dokázal zachovat svoji jakžtakž původní identitu. Jsem jim za to velice vděčný.
A výsledek jejich úsilí? Čím jsem starší, čím víc se ve mě probouzí potřeba udržovat pravidelný kontakt se svými příbuznými ve Vietnamu. 
Je to divný, ale cítím se tam citově víc doma (milovaně), ale kulturně se tam cítím odcizený a naprosto izolovaný od tamní mentality. 
Ale děda to se mnou umí: "To nikomu nevadí, všechno se dá převychovat, naučit, vysvětlit, ale krev je krev." Tak mě přijímají takového jaký jsem - jako samorosta a samouka.  
Uvidíme jestli časem nepodlehnu ekonomické nutnosti a snaze si ten život udělat pohodlnějším. 
Ale teď na to nejsem připravený. Ten Tien ( čteme "Tyen") mi nikdy nic neudělal a vzdát se ho by bylo největším ochuzením mého života. Mám ho rád a bez něho bych byl poloviční.