Každopáteční nakupování zboží

Co se přes týden prodá se musí také nakoupit, aby bylo co prodávat. Jezdili jsme na velké burzy nakupovat tucty pytlů se zbožím.  

Jako malej jsem byl každý pátek do pozdních večerů často sám doma. A proč? V pátek jezdějí moje rodiče na burzu nakupovat zboží do stánku. Když jsem vyrostl, tak jsem začal chodit každý den večer rodičům uklízet zboží do pytlů a když byl víkend, tak jsem jim ráno vytahoval zboží ven. Když někdo onemocněl, tak jsem musel celý den prodávat. O Vánocích to byla vždycky honička. Rodiče nikdy nezanedbávali moje vzdělání ať se stalo cokoliv, tak jsem musel chodit do školy. Po škole jsem pak musel hned na tržnici pomáhat. Tak vypadalo mé dospívání.

Jezdit s rodiči na burzu jsem (myslím) začal jezdit od 12 let, nosil jsem jim zboží do auta, hlídal jsem pytle nebo přepočítával. Potom jsme jeli zpátky ke stánku a já jsem jim nosil zboží do skladu. To byla moje role. Role vietnamského syna, pomáhat rodičům bez reptání a nepožadovat za to žádnou odměnu.

Tímto způsobem jsem se dostával do společnosti mých krajanů a byli i chvílky, kdy jsem se cítil skoro jako ve Vietnamů. Zboží bylo určené většinou vietnamským podnikatelům, ale občas jsem viděl i české podnikatele, jak tam taky nakupujou. Vietnamci měli většinou na nošení české brigádníky. Zboží nosily až k autu a za to dostávali okolo 50-100Kč. Docela dobrý přivýdělek že?

Já jsem nikdy nedostával peníze. Když jsem měl hlad, tak mi rodiče koupily něco k jídlu. Když jsem něco chtěl, tak rodiče musely vědět co. Ale peníze jsem nedostával. Chodit se někam bavit nebo si dopřád drahé oblečení jsem nikdy nezažil. Takové výchovy se mi dostalo. V chudé rodině se musí hlídat každá koruna a my jsme byla chudá rodina. Teď jsou časy lepší. Rodiče už mají něco nešetříno, kdyby náhodou přišlo chudé období a já přispívám svou výplatou. Takto si můžou moje rodiče za několik let dovolit letenku do Vietnamu za příbuznými. Kupujeme rodině doma ve Vietnamu hodně dárků a sladkostí.

A jestli jsem viděl falešné značkové zboží? Ano, viděl jsem. V té době jsem nevěděl co jsou „autorská práva“ nebo „ochranná známka“, tak jsem to tolik neřešil. A kdybych to viděl teď? Neřešil bych to. Bonzovat se nedělá i kdyby to bylo sebevíc vážné. Ano. Držíme při sobě. Jsem v cizí zemi a donášet na svoje krajany bych nemohl. Ti lidé už na to nějak doplatějí, buď z neopatrnosti nebo budou přichyceny při činu. To je jejich věc. Vietnamci jsou milý a pracujicí lidé a když je někdo v nouzi, tak vždycky pomůžou. Ale zradu si pamatují až do konce života.

Taky jsem zažil několik zátahů. A jestli se někdo bránil hlášením "já neumět česki?" Ne. Nikdy jsem to neslyšel. Aspoň v mém případě ne. Tohle možná říkají do televizních kamer a potom se to pro "oblbnutí lidu" ukazuje celé rebuplice. Kdo u toho nikdy nebyl, nezná a neví. Ale s utíkaním od stánku, to můžu potvrdit. To je pravda. Moje rodiče byli většinou hodně zklamáni, protože kvůli tomu jezdily zbytečně a ke všemu se museli vracet s prázdnýma rukama. A to znamenalo, prázdný stánek a tudíž žádné peníze na nájem a jídlo. V autě vždycky vládlo velké ticho, když jsme jeli zpátky domů.

Teď už jsem pracujicí i studujicí, nemám už tolik časů, abych pomáhal svým rodičům, ale když jsem v pátek večer doma, vím, že přijedou večer se zbožím domů a máma přijde ke mně do pokoje a požádá, abych pomohl otci nosit zboží nahoru do bytu. Sousedi už nekoukají, už nás znají, nedívají se na nás se zaostřenýma očima. Vědí, že jsme poctivá a slušná rodina. Tak takhle vypadají moje páteční večery.