Honem vstávej nebo nás důchodci předběhnou!

Zásobovat maličký obchůdek není žádná zábava. Kolik stresu u toho člověk prožije, to jsou přímo galeje. 

Večer prohlížíme všechny letáky, kroužkujeme, sledujeme, pamatujeme. Ale nejsme sami, jsou tady i ti druzí. Oni v domovech klidných, s brýlemi tak činí, to co nás Vietnamce naopak živí. Ráno před setměním, škrábu rychle mráz z auta a spěchám jako splašený.

Fronty před supermarketem, všichni s malým vozíčkem. Sekunda po sekundě odbíhá, nervozita stoupá. Ach ne, jsem skoro vzadu, takhle nic jéžíši nezaberu. Už je celá otvírají se vchody, musím přidat i přes jejich lokty. Už jsem u pečiv a připraven vše skoupit, ale v tom mi brání jejich velký počet.   

Hádáme se, pereme se
hlavně aby se zákazník vrátil zase.
S pokladníkem smlouváme, cože omezený počet?
vždyť jich máte ve skladu dost, nechte mě projet!
Chleba, rohlíky a housky čerstvé
čekáme s úsměvem na našeho příznivce
sehnal jsem vám co jste chtěl?
zaplatil a spokojeně odešel.
Nežádal po mě už nic
ale pro jistotu toho příště koupím víc.
Pohádám se klidně i s prezidentem
důležité je míti všechno předem.

Přes jizvy a rány které mě zdobí
ráno stejně vstanu ať se klidně i čerti zlobí.
V regále mám prošlé zboží, všechno posbírám a dám červenému kříži. Ještě vytřu podlahu a umyju sklo, než zavřu a dám tam ceduli zavřeno.

Vracím se domu to je úleva, zítra zase znova ale to mě vůbec neva.