Cesta k válce ... stály za tím i ženy?

Křesťanství coby náboženství knih přirozeně rozvíjel umění číst a psát. Katoličtí misionáři museli překousnout mnoho kázání, než jim návštěvníci kostela začali rozumět. Nejprve museli vymítit čínské ideogramy a nalézt vhodný fonetický systém, aby jim vietnamští žáci se zděšením neutekli ze třídy.

Na rozdíl od češtiny máme krom dvojhlásek také trojhlásky (např. uoi, oai), v abecedě nenajdete písmena F, J nebo W a Z, proto nechme obočí dole až Vás večerník místo „Ahoj Fando!“ pozdraví „Ahoi Phando!“ :D

Jezuité byli velmi čilí, krom misijních úkolů vychovávali následovníky, učili evropským mravům a zasvěcovali do tajin duchovna. Věděli, že to bude mravenčí práce, poněvadž zaneprázdnění zemědělci měli dost starostí s daněmi (daň z nemovitosti, na hlavu, na rýži, pepř, čaj, ale hlavně z opia). Krom vrásek se nevyhnutelně objevovaly i revoluční myšlenky, vláda z chytání povstalců rychle šedivěla.

                           Z Francie se však většina vojáků posílalo do Alžírska a tak museli naverbovat místní obyvatele. Krom absolutní nezkušenosti, nulové motivace a chuť bojovat proti vlastním lidem se museli francouzští důstojníci také potýkat s dezercí, vynášením informací, korupcí a krádežemi muničních skladů.

Jako všechny moderní armády, tak i francouzská bojovala na poli vzdělání. Strategie "získání srdcí a myslí" obyvatel se osvědčila v mnoha koloniích. Potřebovali proměnit mandaríny v životně důležité úředníky, policii a soudce pokud má Indočína fungovat podle jejich představ.

Jenže sociální systém pořád měřil dvojím metrem. Francouzi přísně bránili pustit kohokoliv mezi mezi sebe, koloniální kodex nařizoval ženám zákaz vdávat se s původními obyvateli a kompletní monopolizace bránila rozvoji hospodářství.

Přítomnost 34 000 Francouzů se s každým dnem stává nesnesitelnějším.

Rok 1945 spěje k válce za nezávislost, které se zúčatní přes 2000 Čechů.