Už jedenáct let mi není čtrnáct.

Když jsem byla malá zneužívala jsem krkatou Brabínu a bezpohlavního Kena k naivní demonstraci dospěláckýho života. Nutila jsem plastový panáčky do nemravnejch her a těšila se, až mi bude čtrnáct.

Čtrnáct byl věk. Ve čtrnácti se už holky s klukama voděj za ruce a v potemnělejch průchodech si směle šmátraj do míst, kde má Ken a Barbína svařenej trup.

Můj hormonální systém se ale rozhodl pro zpomalenou verzi puberty, takže zatímco spolužačky vyzývavě mávaly prvními podprsenkami, já naštvaně čekala na první náznak ženské obliny a s přiblblým úsměvem trpělivě snášela poznámky okolí: Ty naše malá roztomilá Olinko.

Vyspělejší čtrnáctky ke mně neomylně táhl vzkypělý mateřský pud. Chtěly mě hladit po vlasech a plést mi copánky. Bez protestu jsem uspokojovala jejich probuzené záchvaty mateřství a zvědavě naslouchala zasvěceným informacím o líbání, menstruaci a dalších sexy věcech, které na mě netrpělivě čekaly v zářivé budoucnosti.

Pubertální realita však byla bába lakomá  a s chlapci  a dalšími cool zážitky nemístně skrblila. Místo servírování veselých mládenců mi věnovala dlouhá nudná odpoledne  a ušmudlaný deníček, do kterého jsem zaznamenávala obvod hrudníku a kynoucího zadku.

Když už přišla s nabídkou nějakého toho  XY potenciála, odpudila jsem ho hlasitým hýkáním a estrádou prvotřídní trapnosti. Jo, na to já byla hvězda. Opojena krásou bezprostřednosti, popřípadně stižena neurvalou emocí vzteku, jsem v pravidelných intervalech vynášela na světlo boží pytle naducané necenzurovanou ostudou. Dlouhé chvíle následné sebereflexe byly krutou verzí masochismu.

Zpětně chápu, proč všichni roztomilí adepti na ženicha odcválali na svých bílých koních k jiné princezně.

S přicházející dospělostí jsem výbuchy neřízené ostudy sešněrovala do malých, leč čiperných ranečků nahodilosti, kterými kořením svůj blonďatý projev. Je mi totiž už dvacet pět. Vzhledem ke své pokračující zaostalosti (3. ročník VŠ) se pohybuju mezi o několik lety mladšími koloušky. Moje lehce zpožděná vývojová úroveň zde naštěstí nepůsobí  tak hulvátským dojmem. Zato mě stresuje přítel. Je o tři roky starší a k titulu architekta se dobabral už ve svých 23 letech!

Nedávno jsem se taky sešla s stejně starými kamarádkami. Jedna nesla v podpaží čtyřměsíční pachole, druhá táhla za ruku dvouletého synátora a třetí vesele mávala sexy kabelkou, Mgr. titulem a pozvánkou na blížící se svatbu. Sklopila jsem hlavu, nenápadným pohybem odkopla studentský batoh pod stůl a pomlčela o svých velkolepých studijních úspěších, které budou (snad) brzo korunovány titulem Bc.

Moje cesta za dospělostí je podezřele zdlouhavá. Přesto věřím, že spolu s chronickou prokrastinací ruku v ruce šťastně dorazíme do cíle!

Držte mi palce.