Děti bez lásky

V Česku převyšuje počet žadatelů o adpoci počet právně volných dětí vhodných k osvojení. Česko je zemí s nejvyšším počtem dětí v ústavní péči. Že se tyto dvě premisy podle zákonů formální logiky vylučují? No, dalo by se říct. Společenská realita  ale není řízena strohými pravidly logického myšlení. Existuje spousta jevů, jež se na první pohled jeví absurdními. Toto je jeden z nich.

Neplodnost v populaci stoupá. Týká se to především mužů. Jejich spermogramy vykazují stále horší kvalitu, stále méně párů je schopno přirozenou cestou splodit potomka. Tenhle fakt chytře využili podnikaví byznysmeni v bílých pláštích a vyrábějí  děti z nemohoucích spermií a přestárlých vajíček. Potýkají se sice s hrstkou nemoderních konzervativců, jako jsem já, katolická církev a další pofidérní instituce, nicméně hlas lidu mluví jasně. Umělé oplodnění je bráno jako adekvátní cesta, jak dosáhnout vytouženého potomka. Na páry potýkající se se zhoršenou reprodukční schopností je pohlíženo se soucitem a daňoví poplatníci jim prosociálně platí drastickou medicínu, jež v ideálním případě vede k vytouženému dítěti. V neideálním případě pouze lehce naruší hormonální fungování léčící se ženy a prodlouží dobu drásavé nejistoty o hodnotě vlastního těla. O hodnotě sebe sama. Tak moc?

 Ale ano. Naše společnost považuje rodičovství za cosi přirozeného. Žena nebo muž  se cítí méněcenní v případě, že nejsou schopni zplodit dítě. Tváří tvář darwinistické teorii, jež je mocným paradigmatem naší doby, je neplodný samec a samice přebytečným stořením, jakýmsi  genovým apendixem bez pokračování.Ale nebuďme krutí. Nejsme tak úplně zvířata a kultura nám poskytuje nástvabu jak zládnout a překonat určitá omezení,o nichž, jako bytosti s vědomím, bolestně víme.Jednou z možností, jak naplnit touhu být rodičem a předat svoje já kamsi dál do nekonečna, nabízí možnost adopce. Osvojení dítěte umožní zachovat kontinuiitu rodinného bytí,  a tedy i nás samých, byť ne v biologickém slova smyslu.  Představme si prototyp manželského páru, jež se rohodl nabídnout svoji lásku a zázemí cizímu dítěti. Po čem touží? Jsou oni ti, co nabízejí pomoc, anebo ti, co o ni volají?

Myslím, že obojí. V  budoucnosti takových párů náhle zeje prázdný časoprostor. Jejich sny a touhy se upínali k utírání dětských prdelek a soplíků, ale zlomyslný osud se jim krutě vysmál. Adopce je  řešení, které přináší naději. Ano i já mohu být rodič, i když mě moje tělo zradilo.

Vraťme se však o kousek zpátky. Co lidé očekávali od svých potomků, když ještě věřili, že budou mít „vlastí“? Asi to stejné co vy, co my všichni. Přesáhnout sami sebe, předat se jim nejen fyzicky, ale také hodnotově, zasvětit je do reality skrze vlastní zrcadlo. Má-li tedy adoptivní dítě zaplnit černou díru, která zeje v srdcích párů, jimž nebylo přáno, budou na ně s velkou pravděpodobností kladeny  nároky. Bude žádáno takové dítě, které je schopno co nejlépe suplovat nenaplněnou touhu rodičů po vlastním potomkovi.

Krásných, zdravých, veselých, blonďatých andělíčků  v dětských domovech a kojeneckých ústavech ale opravdu moc není. Dostáváme se tedy do začarovaného kruhu, kdy na láskyplné rodiče čeká spousta příliš nedokonalých dětí a  spousta párů si přeje být rodičem dítěte, v jehož budoucnost bude moci doufat.