Postižení

V dnešní Noční lince se bude povídat na téma: Museli jste se v životě vypořádat s nějakým tělesným nebo duševním postižením? Co vám nejvíce pomáhá?

    Patřím též mezi lidi, kterým jeden okamžik změnil život. 13. ledna 1990 jsem utrpěla trojnásobnou zlomeninu kotníku. Lékaři měli tenkrát starosti o své posty a o pacienty šlo až v druhé řadě. Tak se skoro neoperovalo. Sádra je přece starý, osvědčený prostředek k nápravě zlomenin. Když mi ji po půl roce sundali, obdržela jsem dvě francouzské hole a později částečný invalidní důchod.

     Ale co sport? Bez sportovních aktivit bych si svou existenci nedovedla vůbec představit. Když mi skončila rehabilitace, začala jsem individuální boj o návrat do normálního života. Denně jsem jezdila na plavecký stadion. Ráno v 6 hodin jsem tam bývala většinou sama a to jsem si připadala jako milionář, mající svůj vlastní bazén. Po roce jsem odložila jednu hůl. To už jsem věděla, že sport nikdy nevzdám, jen přizpůsobím disciplíny svému hendikepu.
     Pěší túry po horách nahradily výlety na kole po okolí, sjezdové lyže jsem vyměnila za běžky a náročné gymnastické cvičení v Sokole vystřídala prostná a jóga. Milovanému plavání jsem přidala pár hodin týdně navíc.
     Horší to ale bylo s ženskou parádou. Dlouhodobým pobytem v sádře mi pravá noha zhubla a tento stav se stal navzdory cvičení trvalým. Musela jsem vyměnit šatník i botník. Minisukně byly vystřídány sukněmi dlouhými, přikoupila jsem pár kalhot a dvanáctky podpatky snížila na polovic. Pohledem do zrcadla jsem zjistila, že vypadám usedle. Chtělo to něčím oživit. 
     Pro bláznivé nápady jsem nechodila nikdy daleko a tak i tentokrát zapracovala má odvaha dělat věci jinak než ostatní. Vrhla jsem se na klobouky. Já vím, že francouzská hůl mi ke vzhledu dámy zrovna nepřidá, ale já se s kloboukem na hlavě jako dáma cítím.
     Mám ráda rčení a tak i dnes toto své vyznání jedním zakončím: "Žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří".