Zbraně EU sojuzu v boji s terorismem: proklamace na Twitteru, koncerty, světelné show

Vzhledem k tomu, že soudruzi z EU neví, kam dříve kondolovat (do Španělska, Francie, Německa či Finska) dovolil jsem si pro ně shrnout jejich hlavní zbraně v boji s islámským terorismem. Aby to měli po kupě a nešlápli třeba vedle.

1. Bezobsažné proklamace v médiích a na Twitteru typu:
 - Nás nezastraší / Nemáme strach / Nebojíme se (a další libovolné variace)
 - Musíme se semknout
 - Evropské hodnoty si vzít nenecháme (a už vůbec ne ty Jandovy!)
 - Chtějí nás poštvat proti sobě (nás Evropany proti ekonomickým migrantům) / Jsme na jedné lodi
 - Jsme s pozůstalými / Vyjadřujeme soustrast a solidaritu / Oběti zůstanou v našich srdcích

2. Hromadné fotografie politické vrchnosti v akci vyjadřující sounáležitost a odhodlání (zpravidla pořízená na prázdné ulici obklopené stovkami ozbrojených složek)

3. Nasvícení pamětihodností (Eiffelova věž, Petřín, Big Ben, Koloseum...) v národních barvách zasaženého státu

4. Rozsvěcení svíček a minuty ticha v místě útoku

5. Megakoncerty "Naši lásku nezdolají" s předními "hvězdami" showbyznysu rozplývajícími se v slzách nad láskou (a pravdou), pochopením a nutností pomáhat (zejména migrantům z Afriky a Blízkého východu) - samozřejmě opět za nejpřísnějších bezpečnostních opatření

6. Odsouzení xenofobie, nacionalismu, homofobie, extremismu (pravicového) - ať už to znamená cokoliv

7. Změna pozadí profilové fotografie na Facebooku na vlajku postižené země a status "Je Suis...." whatever.

Na závěr ještě připomínám a apeluji (i ve světle nejčerstvějšího útoku depresemi zužovaného potížisty v Marseille) na myšlenku muslimské tísňové linky, kterou jsem rozvinul v minulém blogu Semknutí? Houby. Na potížisty v depresi jedině islámskou linku bezpečí!

Jsem si vědom, že nepřicházím s ničím novým, ale opakování je matkou moudrosti, jak se svého času říkalo. Samému je mi líto všech běžných lidí, kteří se stali obětí některého z vražedných multikulturních obohacení a s obavami očekávám nějaké brzy i u nás. A soudruhům nahoře bych rád... ale raději nic.