Abych stále nepsal pouze kriticky, rozhodl jsem se pro odlehčující příspěvek a podělím se o kousek mých černohumorných poeticko-neetických básniček. Berte je s nadhledem, přivřete aj oko, neberte si z nich příklad a bavte se!
Nevěděli co si počít
s jezevčíkem Alíkem,
Přivykl si doma močit,
mají ho teď s knedlíkem.
Ať se snažil, jak se snažil,
žádnou hezkou neobnažil,
jen ošklivku Adélku,
nehleděla na délku.
Poradna pro bezradné matky:
Dítě které příliš pláče, hoď na olej do pekáče.
Vpravo, vlevo,
všude samé střevo,
volant, střepy, oje...
Ta střeva jsou moje!
Sklouzl nohou po lopatě,
bolestí si posral gatě.
Byla to zvláštní vteřinka,
cítím se jak květinka,
může za to Martínek,
že jsem plna semínek.
Maminku v měsíci devátém,
zasáhli Afghánci granátem.
Dítě z ní vypadlo v pláči,
utíká, co nožky stačí!
Naletěl nám orel na sklo,
rozprskl se jen to mlasklo.
Rozhodli se bába s dědem,
zašukáme před obědem.
Však jen se střetla těla hambatá,
přišla si pro ně zubatá.
Jednou v lese do ouška
postřelil jsme kolouška.
Byla to chyba veliká,
jelen mi natrh pytlíka.
Udělal si na zahradě
hromádku pan krteček.
Teď má nejspíš po náladě,
z domečku je hrobeček.
Na prvního máje
doba nádherná je.
Až na jednu prkotinu,
řeknu vám to na rovinu...
šuká s jiným.
S pomocí své vzduchovky
střílel z okna vlaštovky,
létaly dost hbitě,
střílel jen tak, z řitě.
Šel Pepíček do školy,
dostal pětku z diktátu.
Teď už ho nic nebolí,
visí doma na drátu.
S kamarádkou Markétou,
drtili jsme tenis,
napřáhla se raketou,
a zasáhla můj...
nos.
Po obědě za pár chvil
s bratříčkem jsme zbledli,
neb nám táta prozradil,
že jsme mámu snědli.
Něco pozitivního na závěr:
Chceš-li být už navždy v klidu,
pozři kapsli kyanidu.
Pokud se tato moje rádoby poezie setká s ohlasem, můžete se časem těšit na VOL II.
A trochu těch mých veselých (ale aj vážných) písniček ze šuplíku najdete k poslechu tady tuto. Sic už malinko ve starším provedení a nahrávkách.
A nešetřte kritikou.
