Dračí nápoj ze země Galské (2. část)

Tato dvoudílná pohádka nás zavede do Gálie, do doby, ze které pocházejí pověsti o dvou galských hrdinech (jednom vyšším a tlustším a druhém menším a hubenějším) a jejich boji proti římanům. Tento příběh se však odehrává na druhém okraji Gálie a i když i  zde se bojuje, tak je to trochu jiná forma boje. I v této pověsti pak hraje nezanedbatelnou roli mocný druid a jeho kouzelný lektvar.

Všichni se tedy rozešli a věnovali se obyčejným každodenním činnostem. Někteří trénovali, jiní vařili, někteří jedli a pár vojáků jen tak lelkovalo. Prostě každý zabíjel čas po svém. Všichni se ale velmi těšili na večer.

Na pravé poledne připravil kuchař Luigi tradiční oběd,… čtyři divočáky. Všichni se tak přecpali, že po obědě v opevnění nebylo vojáka, který by si nedopřával poobědovou siestu. Nikdo dokonce ani nehlídal tábor. Dokonce ani kontrolor Opruzorus nikoho nekontroloval a jen tak nacpaně oddychoval ve svém stanu.

Uplynul tak čas poobědové siesty a pomalu plynulo i odpoledne.

„Chlapi, od Luigio vezměte deset těch pětilitrových demižonů, naložte je na vozík a přikryjte je plachtou! Pak s nimi jeďte ke Galům! Tam je složte u brány! Starosta by tam měl čekat a postarat se o ně a někde je schovat. Kdyby si vás odchytnul bonzák tak mu řekněte, že to je to obléhací vybavení a že ho jedete ukrýt někam do blízkosti galské vesnice. Hlavně, ať nepozná, že vezete něco jiného! Dnes to má být veliký, tak se snažte a nepokazte to nějak. Jasný?!“, dával kapitán poslední instrukce třem svým oddaným legionářům.

Legionáři svému kapitánovi vše odkývali, rázně zasalutovali a vyrazili splnit svou misi. Luigi už měl demižony připravené a tak je pouze pomohl vojákům naložit na přistavený vozík. Jen co bylo vše naloženo na vozíku, jeden z legionářů poplácal koně po zadku a ten se dal do pomalého cvalu. Bojová operace demižon začala.

„Kampak, kampak s tím vozíkem pánové? Kampáááák? …… Zastavte mi toho koníka! Já se podívám, co to vezete.“, kontrolor Opruzorus zastavil vojáky a už se chystal zkontrolovat obsah vozíku.

„NE! NE! Ne…. P-p-pane. To ne. To vám nemohu dovolit. Víte, pod tou plachtou je velmi nebezpečná věc, která se nesmí vystavit slunečnímu svitu. Je t-“

„Ale nepovídejte, legionáři. To je nesmysl! Nesnažte se mě tu opít rohlíkem. Jednou jsem kontrolor, tak musím kontrolovat. Jinak to nejde. To by ze mě pak císař jinak neměl moc velkou radost. Ukaž-“

„NE! Proč myslíte, že útočíme až večer? No? No! …… Ha! Nevíte?“

„No…ehm…no,… dobrá…. Dobrá. Když jste ale zastavovali, slyšel jsem, jak do sebe pod plachtou naráží nějaké skleněné láhve. Snad mi nechcete napovída-“

„No samozřejmě! A v čem jiném bychom tu věc převáželi. Je to třaskavina, prdlavé podstaty a jako taková se zásadně převáží ve skleněných láhvích. To je přeci logické, nu ne?“

„A opravdu se nemohu…… Ani trošičku pod plachtu…… Jen na dva prstíčky-“

„NE! Je nám velice líto, pane kontrolore, ale bezpečnost celého tábora a rozkazy našeho kapitána nám jsou bohužel přednější, než vaše touha vše zkontrolovat. Nyní, když budete tak hodný a ustoupíte nám z cesty…… Musíme pokračovat ve své misi.“

„A-a-a-ano…… Pokračujte tedy ve své cestě. A-a-ave císař.“

„AVE!“

Operace demižon může pokračovat. Jeden z legionářů tedy znovu plácl koně přes zadek a ten se dal znovu do pohybu.

Za branou pak všichni tři vojáci setřeli pot z čela a pořádně si oddychli. Zároveň si ale také dokázali to, že skutečně jsou velmi dobří herci, jejichž specialitou už není jen fingování bitev, ale také pašování různých věcí z tábora ven za udání nejrůznějších důvodů. To je znovu nabilo pozitivní energií a mohli v klidu pokračovat dál.

Kůň nyní táhl rozviklaný vozík do mírného kopce severní louky, doprovázen skoro až rytmickým řinčením demižonů. Tři legionáři už věděli, že to nejhorší je za nimi a tak se neubránili rozverné náladě a pískali si.

Než se nadáli, už stáli před branou galské vesnice Maraseil, kde je vítal starosta Majorix. Vojáci tedy vyložili skleněný náklad, potřásli si rukou se starostou a dohlédli na to, aby jim Galové jejich demižony někde schovali. Ono mít demižon olezlý a z půlky naplněný všemožným hmyzem, to je i, na jinak velmi drsné, římské vojáky moc.

Když bylo vše tam, kde má být a tak jak má být, tak se tři římští vojáci jeden kůň a jeden rozvrzaný vozík vydali na cestu zpět k táboru. Operace demižon byla úspěšně splněna. Když pak všichni zmínění procházeli bránou v římském táboře, kontrolor si je ještě jednou pečlivě a podezřívavě měřil pohledem. Tři vojáci se pak v táboře rozešli a přidali se k ostatním v jejich vyplňování odpoledne lelkováním a zahálkou. Koník si odklusal k Luigimu na nějakou dobrou slámu a vozík zůstal stát uprostřed tábora.

A čas plynul a plynul.

Jak se stále více a více blížila ona večerní hodina pomsty, římským opevněním se rozlévala nervozita a napětí. Napjatí byli vojáci, protože dnešní večer je čeká další setkání s Galy. Napjatý byl kapitán Maximus, protože mu starosta Majorix pověděl, že dnes se bude stáčet ve velkém. Napjatý byl i kontrolor Opruzorus, protože se nemohl dočkat až vojáci, na které dohlíží a které kontroluje, se vydají na odvetný útok a už konečně a jednou provždy skoncují s těmi podlými Galy, co tu žijí a neustále útočí na jeho tábor. Napětí bylo zkrátka cítit na každém rohu.

A čas plynul a plynul.

„Takže chlapi. Zkontrolujte si, jestli máte všechno, co mít máte! Vyrážíme na lehko, tak toho zase tak moc sebou neberte! Nééé, suspenzor vážně nepotřebuješ Hokejusi, můžeš ho nechat tady. Všechny potřebné věci máme ukryté poblíž galské vesnice. Takže…… jste všichni připraveni?“

„Ano, kapitáne!“, ozvala se sborová odpověď na kapitánovu otázku.

Na večerní protiúder vyrazilo o něco více vojáků než na ranní manévry. No, v táboře vlastně zůstal pouze kontrolor Opruzorus, kuchař Luigi a noční stráž, která musí vždy hlídat tábor. Dokonce i koník a vozík se přidali k odvetnému tažení proti galské vesničce. (Přeci jen někdo ty demižony zase musí odvést zpět, že.)

Slunce pomalu zapadalo a ptáčci v korunách stromů nedalekého lesa už zpívali svým ptáčátkům písně na dobrou noc. Tráva severní louky, po které válečná výprava nyní kráčela, změnila barvu z čerstvě zelené na temně brčálovou. Obloha byla bez mráčků, a vůbec byl to prostě večer jako každý jiný v okolí opevnění Provance. Krásný večer.

Kontrolor Opruzorus znovu bedlivě pozoroval, jak mu legionáři pomalu mizí z dohledu a znovu nervózně přešlapoval ve středové, strážní věži. Jako pokaždé doufal, že mu kapitán přinese zprávu o triumfálním vítězství.

Když už vojáci věděli, že jsou mimo dosah kontrolorových očí, hned se uvolnila atmosféra a mohli schovat své vytasené meče. Rovněž se už také nemuseli krčit a dělat různé plíživé pohyby, aby je snad ti podlí Galové nezpozorovali.

Pravdou ale je, že Galové na ně samozřejmě čekali.

„Dobrý večer, pánové. Jdete právě včas. No jo. HA-HÁ! To je vlastně ta pověstná vojenská disciplína a přesnost, že… Tady jsou vaše demižony! Jak vidíte, uskladnili jsme je dobře. Jsou bez much a cikád a ani žádný jiný hmyz je nepošpinil, troufnu si říct. Naložte si je tedy prosím znovu na svůj povoz, ať můžeme konečně znovu vyrazit na mýtinku.“, uvítal Římany starosta Majorix.

Mezitím, co se všichni srdečně pozdravili, Římané demižony naložili, a celá Římsko-galská, nebo chcete-li, Galsko-římská skupina, se vydala do lesa. A skupina to nebyla nijak malá, neboť čítala zhruba sto lidí a na rozdíl od ranní bitvy v ní bylo i několik galských žen, rozverných a vždy usměvavých, galských žen. Římští vojáci na ně, jako pokaždé, hleděli s poněkud připitoměnými, až skoro zamilovanými výrazy.

Les, do kterého výprava vstoupila, byl velmi rozlehlý a prastarý. Byl plný velikých a starých stromů, které nedávali šanci slábnoucím, slunečním paprskům proniknout až k zemi. Přesto ale v lese tma nebyla. Krom všudypřítomných světlušek svítil i sám les svou vlastní energií. A kdyby Slunce přestalo svítit a všechna světla pochodní na světě zhasla a všude byla jen černo černá tma, zdejší les by byl určitě nejsvětlejším místem na světě. Kromě toho, že les, jak jste už asi pochopili, byl kouzelný, se od svých ostatních kolegů moc nelišil. Žili v něm ptáčci, rostli keře a mechy a pobíhala v něm zvířata malá i velká a občas se do něj zatoulali i lidé.

Mezi velikými stromy bylo dostatek místa a tak lesem procházeli všichni bez problému. Dokonce i kůň s vozíkem neměli sebemenší problém. Jak jsme si už vysvětlili, pochodně nebyly potřeba a tak si někteří členové výpravy jen povídali, někteří sledovali večerní, lesní život a jiní jen tak mlčky šli a užívali si té pohody a klidu.

Když už byla skupina nějakou tu chvíli na cestě, les náhle začal pomalu řídnout a před výpravou se začala rýsovat oválná mýtina. Uprostřed té mýtiny byly veliké do kruhu uspořádané kameny. Uprostřed tohoto kruhu pak stála jedna postava. Z toho co měla na sobě, se dalo vyčíst, že jde zřejmě o jakéhosi druida.

Galové i Římané začali pomalu zaplňovat mýtinu a začali si sedat okolo kruhu z balvanů. Evidentně se s druidem znali, protože mu všichni vesele mávali a zdravili se s ním.

V době, kdy už byla mýtina zaplněná, osvětloval les Měsíc. To dodalo celému místu ještě kouzelnější náhled, neboť vše na mýtince dostalo měsíčně stříbřitou barvu. Všichni byli připraveni. Zasedání na mýtině začalo.

Zasedání čeho? Kdo je ten tajuplná osoba v tajuplném, druidském hávu a s tajuplnou kapucí přes tajuplnou hlavu? Proč je zasedání v noci? Proč je tu přítomno tolik lidí? Ale hlavně…… Proč ho jeho vojáci zradili? To bylo jen několik málo záhadných otázek, které se nyní honili hlavou kontrolora Opruzoruse, který se krčil za jedním keřem na okraji mýtiny. Konečně, po tom nespočtu protiúderů, se odhodlal a proplížil se z tábora ven, aby se na ten odvetný protiútok podíval osobně. To, co u galské vesnice uviděl, mu ale vyrazilo dech. Zachoval však duchapřítomnost a skupinu do lesa tajně sledoval, až se konečně ocitl v onom keři na okraji mýtiny, který skoro jakoby vyrostl proto, aby se do něj nějaký špeh nebo zvěd na číhané mohl schovat.

Taková zrada! Paktovat se s nepřítelem! Evidentně to není první setkání tohoto druhu. Muselo jich být už několik. Všichni se velmi dobře znají. Tohle legionářům jen tak neprojde a kapitán Maximus, jakožto vrchní velitel, bude potrestán nejvíce. Tato zrada Císaře Římského nemůže zůstat nepovšimnuta!

Kontrolor stále nemůže uvěřit svým očím. Copak to na něj hráli od začátku? Všechny ty bitvy, zteče, manévry a razantní protiúdery byly jen naoko? To proto ta galská vesnice ještě stále nebyla poražena? Co ale teď? Jak viníky usvědčit? Otázek bylo vskutku několik habadějů, až se z nich ve svém křoví začal Opruzorus ošívat.

Vidina císařovy pochvaly mu říkala, zakroč! Naproti tomu vidina více než devadesáti Galů a Římanů mu říkala, počkej a pak jim to opepři zítra ráno. Nebo počkej a ráno pošli do Říma posla a Císaře o všem informuj. Nebo se vrať do tábora a nakydej jim koňský hnůj do postelí…… No, i když to ne… To by bylo moc radikální a namáhavé. To by nebylo ono. Kde by byl důkaz? …… Co teď tedy? Co teď? Honilo se kontrolorovi hlavou.

„Tak a mám vás! Přistiženi při činu! HA! HA-HA! MU-HE-HÉ! MU-HA-HÁ! MU-HO-HÓ! To jste nečekali, co?!? To je překvápko! Tohle vám jen tak nedaruju, vy prolhaní dezertéři. Vojáci, ba co víc, legionáři k budižkničemu! Herci! Komedianti! Tohle až se dozví Císař, ten vám ukáže! To budete čumět! Vsadím se, že vás,… vás,…, ehm, ehm,………vá-……………“

Kontrolor ztratil řeč. Druid, který byl v momentě Opruzorusova nástupu otočen na druhou stranu na něj nyní pohlédl. Oči mu žhnuly temně rudým plamenem. Z nozder mu stoupal kouř a špičaté zuby nevrle skřípěly.

„Kdo jsi a co tu pohledáváš?“, otázal se kontrolora ženský, hluboký hlas, který vycházel odkudsi zpod kápě. Bytost v druidském oblečení pak ještě natáhla směrem k Opruzorusovi svou šupinatou ruku s dlouhými a špičatými drápy.

Kontrolor stále nenacházel slov a jen tak lapal po dechu. Co je to za stvůru? Nejvíce se podobá nějaké ještěrce v lidském oblečení. Co se to tu vůbec děje za čertoviny? To musí být určitě okultizmus! Ten nebezpečný okultismus, před kterým varuje Císařův vrchní klerik.

„Ptám se naposledy! Kdo jsi a co tu pohledáváš?“, tentokrát už bytost shodila plášť a odhalila vínově rudá křídla, která následně roztáhla a dlouhý ocas.

Drak! Tedy podle hlasu spíše dračice. Před dočasně němým válečným kontrolorem nyní stála rozhněvaná, dračí patronka zdejšího kouzelného lesa. A dračice to byla opravdu sličná. Člověk by si jí až spletl s kdejakou pěknou, štíhlou, galskou slečnou, kdyby nebylo toho ocasu, křídel a šupin sytě červené barvy. Proto zřejmě i na ní spočívalo mnoho zamilovaných, mužských pohledu, jak pánů z Galie, tak pánů z Říma.

Pohled měla dračice uhrančivý a zuby jako pilky. To vše nyní mířilo bonzákovým svěrem.

„Já-já-já-já-já-já-já-“

„To je náš kontrolor Opruzorus, Claire. Asi se musel prosmýknout okolo mých stráží. Zatracení flákači! Jediné, co mají za úkol, je hlídat ho, aby neutekl a náhodou nezjistil, že se žádný protiúder nekoná či, nedej Císaři, našel přímo tohle místo… Já jim dám! Já jim dám, až jim budou helmy malý!“, představil rozohněný kapitán Maximus nově příchozího.

„Já-já-já-já-já-já-já-já-“

„Aha…… No dobrá tedy…. Znám tvé jméno z vyprávění. Tvá pověst tě předchází Opruzorusi…. Dovol mi, abych se i já nyní představila.“

„Já-já-já-já-“

„Jmenuji se Clairetta Semillon a jsem patronkou zdejšího lesa a přilehlých vinic a luk, včetně té, na které jste si, milý kontrolore, postavili opevnění. Naštěstí, díky kapitánovi Maximovi a starostovi Majorixovi se zde nikdy nezačalo naplno válčit a bojovat. A to i přes vaše neustálé nabádání a postrkování. Co byste z toho měl, pane kontrolore, kdyby se zde skutečně válčilo a tekla by tu krev a umírali lidé?!? Co je pro vás o tolik cennější než životy vašich vojáků.“

„Já-já-…ehm, ehm, ehm. EHM! Měl bych z toho císařovu pochvalu…… a jeho…… uznání.“, vzpamatoval se konečně kontrolor.

„Císařovu pochvalu? A jeho uznání? To jsou ty lidské malichernosti! Pýcha a zaslepenost! K čemu vám to bude, vy starý mrzoute? Kdybyste radši pozorněji sledoval své vojáky. Možná by k tomuto setkání došlo daleko dříve a vy byste dnes možná byl jiným, lepším člověkem.“

Na kontrolora šla panika. Co tím ta dračice myslí? Jiným člověkem? Lepším člověkem? To jako bez hlavy, nebo bez k životu potřebných orgánů a zakopaný někde uprostřed tohoto lesa. Chudákovi kontrolorovi se orosilo čelo, zachvěl se mu močový měchýř a šli na něj mdloby.

„No tak, pane kontrolore, co kdybyste si sem šel k nám přisednout a dal si s námi trochu vína. Ono vás neubude a jsem si jistý, že to není nic proti císařským pravidlům. Co vy na to, pane kontrolore?“, ozval se z přísedících, velmi dobře naladěný starosta Majorix.

Kontrolor, po chvilce otálení, kdy řešil dilema, počůrat či nepočůrat se, se přeci jen nakonec rozhoupal a vydal se směrem k zasedání. A nepočůral se…

Všiml si také, že dračice se na něj již nekouká tak přísně a že se na něj snad i trochu usmála. Snad to není proto, že chce nebohému kontrolorovi ukousnout hlavu… Kontrolor se bál, ale pokračoval v chůzi. Když procházel okolo dračice, klepal se jako osika.

Dračice náhle natáhla ruku.

„Tak a je se mnou amen.“, pomyslel si Opruzorus.

Natažená, šupinatá ruka se čtyřmi prsty a dlouhými drápy, ale kontrolora objala okolo ramen a velmi lehce a něžně ho donutila posadit se poblíž jednoho kamene a vedle jednoho starého Gala s červenými tvářemi a úsměvem od ucha k uchu.

„Dobrý ŠKYT! večer, pane Vopruzorusi.“, pozdravil rozverně Gal kontrolora.

„Do-do dobrý. Dobrý večer, přeji, pane Gal.“, opětoval jeho pozdrav Opruzorus.

Víno? V kontrolorově hlavě to šrotovalo. Na tomto nočním dýchánku se jí hroznové víno? To po něm jsou všichni tak veselí a rozjaření? To musí být určitě nějaké očarované hrozny. Co s nimi ta magická a překrásná stvůra provedla?

Opruzorus byl pak ještě více překvapen, když mu jeden z legionářů donesl úzký kalich naplněný temně rudou tekutinou. Co je to za kouzelný lektvar? Kontrolor si k elixíru přičichl. Zajímavá vůně, skutečně je cítit, že hroznové víno bylo přítomno u přípravy tohoto nápoje. ČICH! ČICH! Krásná vůně… Je ale bezpečné nápoj konzumovat? Co když se ho jeho vojáci snaží zbavit a do jeho kalicha přidali jed. Kontrolor se nepřestával potit a nervózně pokukovat po ostatních. Jeho močový měchýř pak v jeho nitru začal znovu neposedně poskakovat.

„No tak se už napijte, pane kontrolore! Nestyďte se!“, pobídla vystrašeného Římana dračice.

Tak tedy dobrá. Raz, dva, tři. Nádech… LOK! LOK! LOK! GLO-GLO-GLO.

Opruzorus vypil, se zavřenýma očima, celý obsah svého kalicha na tří mocné loky a teď seděl s očima dokořán a čekal, kdy přijde jeho smrt.

Po chvilce koulení očima a uznalého mlaskání se ale začal pomalu uklidňovat.

„Sakra to je dobrý! Vážně to chutná jako víno. Né…… Líp než víno! Co to je? Co? Co, co, co??? Můžu dostat ještě?“

Na mýtině propukl jásot a veselí. Galové a Římané, všichni se smáli a šli si přiťuknout s kontrolorem. Ten byl sice ještě pořád trochu vyvalený, ale tu a tam si už drobný úsměv našel cestu na jeho tvář, což římští legionáři ještě nikdy neviděli.

Pilo se a hodovalo a dračice Clairetta všem rozlévala své lahodné tekuté víno.

Po několika kalichách byl už veselý kontrolor Opruzorus k nerozeznání od toho nevrlého a císařskou pochvalou posedlého, starého Římana. Teď měl nos jako malinu a úsměv od ucha k uchu. Víno mu také pěkně rozvázalo jazyk a tak se bavil s kdekým, kdo se vedle něj posadil, ať už Gal nebo Říman, anebo v jeden moment, dokonce i sova. I té dokázal velmi barvitě vylíčit, jak vypadá jeho sídlo nedaleko Říma a jak vypadá vnitřek jeho stanu v opevnění Provance a jaká je oblíbená pěna do koupele milostpána Císaře.

Zkrátka a dobře, víno, které dračice Clairetta stáčela a rozlévala z velikých dubových sudů schovaných mezi stromy, dočista změnilo starého a mrzutého kontrolora Opruzoruse, který nyní plně zapadal do slavícího davu.

A slavilo se a hodovalo se dál a dál až hluboko do noci……

Okolo půlnoci se už první ospalové vydávali na cestu domů a někteří římští vojáci se vydali za dračicí, aby naplnili do zásoby demižony, které s sebou přivezli.

„Ne! ŠKYT! ŠKYT! Ne! ŠKYT! Počkejte! Ještě nikam nechoďte, ŠKYT! Vždyť je tu taková zábava! Ještě chvilku zůstaňte! ŠKYT! A povídejte mi o vaší vesnici, pane starosto. Prosíííím! ŠKYT!“, nemohl kontrolor přestat slavit.

„Povím vám víc, pane kontrolore. Nebojte se. Dnes už jsem ale unavený, to víte, fingované, ranní bitvy jednoho občas unaví, tak to necháme na jindy. Co kdybyste prostě někdy, třeba i přes den, přišli do naší vesnice, do Maraseil, a popovídáme si. Každopádně jste zván. Buďte zdráv, Opruzorusi, a dobrou noc.“, bodře odpověděl starosta Majorix.

A tak postupně všichni, Římané i Galové, mýtinu opustili, až na ní zůstal jen Opruzorus a dračice Clairetta. Ti dva si spolu ještě chvilku povídali, ale pak už i kontrolora přemohla únava a tak i on, pln zážitků, usnul. Clairetta přes něj přehodila druidský plášť a sama také odletěla.

                                                                  ●         ●         ●

Druhý den ráno se kontrolor probudil uprostřed lesa zabalený do jakéhosi tmavého ubrusu a nevěděl, co se děje. Koukal doleva, koukal doprava, koukal nahoru i dolů, ale pořád nic. Pomalu tedy začal vstávat a už se chystal vyrazit směrem, kterým cítil, že prve přišel, když v tom o něco zakopl. Byl to malý kalich se zbytkem jakési červené tekutiny. Opruzorus onen kalich opatrně zvedl a bedlivě ho zkoumal. Dokonce si i přičichl tekutině, která byla uvnitř. Stále nic. Přesto se ale v kontrolorovi něco hnulo a donutilo ho špičkou jazyka ochutnat ty poslední kapky v nádobce.

BLIK! CVAK!

V tom to Opruzorusovi docvaklo. Celý včerejší večer a noc se mu v mžiku přehrály před očima. Mrzuté ráno se ihned proměnilo v krásné jitro. Kontrolor poznal i ten druidský plášť, který přes něj vinná dračice přehodila, aby mu do rána nebyla zima. Ach, ta dobračka. Kontrolor pak jen tak chvíli slepě civěl před sebe a vybavoval si a vzpomínal na ty krásné rysy kouzelné dračice Clairetty.

A co jeho vojáci? Ti teď určitě doufají, že starý kontrolor někde v lese zabloudil a už se nevrátí. To se ale pletou! Opruzorus si nyní jasně vzpomněl, kudy na mýtinu přišel a tak rázně vykročil na cestu zpět k opevnění. To bude pro jeho vojáky překvapení. To se budou divit!

Jak tak šel, stále dokola si promítal události minulé noci a pokyvoval hlavou. Po několika dlouhých chvílích došel až na okraj lesa a uviděl galskou vesnici. Jak že se to jmenovala. Nějak na M…… Ó ano, Maraseil! Maraseil. Jak jen se to těm Galům revanšuje?

„Galové! GALOVÉ! Moji milí Galové! Pojďte se mnou. Zvu vás všechny na oběd.“

Chvilku to trvalo, než se u hlavní brány někdo objevil. Nakonec se ale zjevil sám starosta Majorix.

„Ale, ale…. Pan kontrolore,… jak pak jste se vyspinkal? To jste si nevšiml, že Slunko už je za svým denním zenitem? Vždyť už je dávno po obědě….“, uvedl starosta kontrolora zpět do reality.

„Eeeeee…… No tak na večeři! Alespoň na večeři. A při nejmenším vy, pane starosto, se mě nepokoušejte odbýt. Musím se vám přeci něčím odvděčit.“

„A no tak dobrá, pane kontrolore. Když jinak nedáte, tak já tedy půjdu. Ale žádné levárny.“

„Nebojte se starý brachu. To už mě přešlo. A musím dodat, že na tom máte svůj podíl. Vy a ta dračice-“

„Clairetta.“

„Ano, Clairetta, jste ve mně probudili úplně jiného člověka. Už nejsem ten mrzout, jakým jsem býval. Už na vás nebudu plánovat útoky ani nebudu chtít vaše vyhlazení či vypálení. Jediné, co si nyní přeji, je mír a klid. A kdybychom se občas, alespoň jednou v měsíci sešli zase na té mýtině a popili ten báječný elixír, také bych se nezlobil…….“

„Ale samozřejmě, pane Opruzorusi,… samozřejmě. My a vaši vojáci tyto seance považujeme už za tradici. Sice jsme na nich, až do teď probírali hlavně vaše vrtochy a blaznivé výmysly vaší fantazie, ale určitě si najdeme jiné téma, u kterého se všichni dobře pobavíme. Já sám jsem osobně velmi rád, že jste konečně procitl a že se od teď budete také účastnit našich setkání. A myslím si, že i Clairetta bude ráda. Ty neustálé vojenské manévry jí občas lezly na nervy, víte.“

A tak šli spolu, kontrolor Opruzorus, do včerejšího dne zapřisáhlý nepřítel galského lidu a starosta Majorix, bodrý a veselý člověk, pro kterého naopak žádný člověk není úplný nepřítel. Donedávna nepředstavitelná dvojka. Cestou do římského tábora si spolu ti dva povídali. Tedy spíše mluvil hlavně starosta Majorix, který kontrolorovi vysvětli vše o tekutém víně a o tom jak ho dračice Clairetta připravuje. Kontrolor jen poslouchal a přikyvoval hlavou.

Tak ta dračice ten chutný životabudič dokonce připravuje… Tak to je skutečně obdivuhodná, kouzelná bytost, honilo se kontrolorovi hlavou.

Když konečně dorazili do tábora, bylo už pozdní odpoledne. Starosta i kontrolor totiž šli opravdu velmi, velmi pomalu. Jakmile kontrolor vkročil do tábora, ihned se všechno zastavilo a všichni všeho nechali. Kladivorus přestal bouchat do mečů, Luigi přestal krájet zeleninu a kapitán Maximus a vojáci okolo něj zůstali stát na místě jako přimražení. Co si teď jen počnou? To bude zase trestů a kázání o vojenské morálce. To zase bude několik nucených ranních výběhů navíc. Každému vojákovi při pomyšlení na kontrolora a na jeho krutou pomstu přejel mráz po zádech.

„Nazdar, pánové!“, mezi vraty se objevil náhle i starosta Majorix a začal mávat na všechny vojáky, které uviděl.

Opruzorusovi se už také loudil na tvář usměv, až nakonec nevydržel a propukl v hlasitý smích. Starosta se k němu přidal a tak se tam na přístupové cestě oba dva skoro váleli smíchy.

Mezitím, co ti dva se evidentně velmi dobře bavili, tak římští legionáři se po sobě jen nevěřícně dívali. Je to vůbec jejich kontrolor? Co to s ním je? Nezdá se jim to?

„No tak, vojáci moji drazí! To jsem přeci já, váš mrzutý kontrolor Opruzorus a vedu sebou na večeři jednoho vzácného hosta a dovolím si tvrdit, ode dneška také mého přítele, starostu Majorixe. No tak, drahý Luigi, snaž se, dneska bych si přál trochu slavnostnější hostinu. A prosím Vás, milý Maxime, jestli byste nemohl přinést trochu toho velmi chutného vína, které jsme včera v noci v lese konzumovali. Všiml jsem si, že ho tam stáčíte do demižonů. No ano, všiml. Jo a všichni vojáci jsou samozřejmě zváni. Ne, že dnes budete jíst o samotě ve svých stanech. Dnes večer uspořádáme slavnost uprostřed našeho tábora. Třeba přijdou i nějací Galové. Doufám, že by mohli přijít, když jsem je pozval. Přesto však raději, mohl byste pro ně, milý Emailusy, dojít, nebo jim alespoň předat zprávu o slavnostní hostině na počest mého znovuzrození. Děkuji ti a děkuji vám všem!“, mával kolem sebe rukama veselý kontrolor Opruzorus.

A tak ten večer všichni slavili. A slavnost to byla veliká, a aby taky ne. Neslavilo se nic menšího než skutečný mír a konečné a oficiální spřátelení se dvou sousedních osad. Byla to opravdu památná noc. Všichni obyvatelé římského opevnění Provance se účastnili, ba co více, přišli i skoro všichni Galové z vesničky Maraseil.

Od toho dne už mezi Římany z opevnění Provance a Galy z vesnice Maraseil nebylo vůbec žádných, ani těch fingovaných bojů. Všichni se vždy minimálně jednou týdně scházeli na mýtině uprostřed lesa, kde slavili a veselili se, se svou patronkou dračicí Clairettou. Tekuté víno, které dračice připravovala se brzy, díky kontrolorovi a jeho známým a všem možným konexím na ctěné římské úředníky a ostatní kontrolory, rozšířilo do celé Galie. A když se pak Římané začali z Galie stahovat, někteří tento úspěch připisovali udatnosti Galů ze západu, kdežto jiní právě kouzelnému elixíru, který měl moc lidi sbližovat a mít se rádi.

Brzy se celá Galie stala svobodnou zemí a římští císaři s ní dokonce velmi živě obchodovali. A můžete hádat, co bylo hlavním, galským, vývozním zbožím. Samozřejmě že tekuté víno!

Co se týká našich dvou osad, tak ty si udržovali velmi srdečné přátelství po generace. I přes odchod většiny římských vojsk z Galie, legionáři z opevnění Provance zůstali. A pokud se nestalo něco děsivého nebo neočekávaného, tak tam jejich potomci a potomci jejich potomků spokojeně žijí dodnes.

A co dračice Caliretta? Říká se, že svůj recept na přípravu tekutého vína předala Galům z Maraseil a pak zmizela. Někteří jí prý občas ještě stále vídají v lese, jiní zase říkají, že se vydala na cestu za svými sestrami. Jedno je však jisté. Její myšlenka a dobré srdce leží na dně každé sklenice tekutého vína, kterou kterýkoliv Gal, Říman nebo i příslušník jiného národa, vypije. To je tedy odkaz krásné a dobrosrdečné dračice Clairetty Semillon, krásky z kouzelného lesa u vesničky Maraseil.

                                                                      THE END