Čórka kontra Brčko čili diamantové finále (1. část)

Od kradeného SUV podnikatele Řešeta, přes odcizený kokos ředitele skleníků Palmičky a za všudypřítomného konopného oparu seniora Chroustala se případ loupeže století chýlí ke konci. Přijde detektiv Čórka na to, kdo je oním pachatelem? Pomůže mu kolega Brčko?

Tak jak cesta do botanické zahrady probíhala za dlouhého napjatého ticha, tak cesta zpět na služebnu probíhala zcela opačně. Všichni tři pasažéři, detektiv Čórka a poručíci Holánková a Kachnička, zuřivě diskutovali a rozebírali všechny možné příčiny nalezení dvou kradených diamantů v srdci tropických skleníků. Dokonce i seznam podezřelých byl po cestě nastíněn a nechyběl v něm ani smolař dne, ředitel sekce Fata Morgána, Josef Palmička. Jeho jméno však bylo zmíněno spíše z žertu, právě proto, že si prožil den blbec, by mu ještě scházelo trmácet se na policejní služebnu jako podezřelý z krádeže diamantů, zatímco sám prve oznámil krádež rostliny. Všichni se shodli, že na služebnu pravděpodobně povolán bude jako svědek k výslechu, ale to asi až zítra, až po tom, co tento den hodí za hlavu.

Po další, ten den už druhé, zběsilé jízdě detektiva Čórky Prahou, už policejnímu vozidlu chybělo jen pár zákrut a pak vjezd na policejní dvorek. Všechny zmíněné nástrahy byly za mohutného hvízdotu pneumatik zdolány a trojice strážců zákona už svištěla do druhého patra okrsku, kde na ně snad ještě stále čekal kapitán Plachetka.

Všechny dveře se snad ani ještě nestihli znovu zavřít, když všichni tři nálezci pokladu stanuli před svým kapitánem, pyšně ukazujíce diamanty jako nějaké válečné trofeje.

Chvilku však trvalo, než některý z nich popadl dech a mohl tak veliteli okrsku, kterému v ten moment lezly oči z důlků, vypovědět co a jak.

„Koukejte ………. šéfe, uff ……… koukejte ……… Tohle jsme našli v botanické zahradě, v sazebním skleníku u Fata Morgány. Dobrý, co?“, vysoukal ze sebe Čenda, zatímco mu jeho kolegové mocně přikyvovali.

„Co? Cože? Jak? Jak je tohle možný? My …… Jak? V Botanický ……… Jak? My se tu pídíme po každém sebemenším náznaku stopy a vy ty diamanty sbíráte jak houby po dešti.“

„Možná je to znamení, že mě na to máte nasadit, šéfe.“

Poručíci si v ten moment pouze vyměnili chápavé pohledy. To by nebyl Čenda, aby se někam nesnažil vetřít.

„No …… už jste našel tři diamanty. To je docela pádný argument ……, ale pořád to nezávisí na mně. Nicméně budu zítra ráno velmi důrazně apelovat na vedení, aby vám povolilo účast na případu …… Pane jo. Božíčku, božíčku …… Nejlepší na tom je, že my jsme tu opravdu na nic nepřišli. Brčko tu akorát asi hodinu zpovídal toho nešťastníka, důchodce Chroustala, aby ho pak obvinil s nadměrného používání marihuany, když už se mu nepodařilo přišít mu krádež diamantů. Dědek to vzal po svém, poslal ho do prdele a vyfasoval další obvinění s urážky veřejného činitele. To už nekomentoval a šel si radši zapálit brko. To byla asi jediná akce, související s případem. Žádný portrét jsme z něj nevymámili, krom poznámky, že pachatel z krádeže vozu a asi i diamantů byl trochu podobný detektivu Brčkovi, což jak jsem už říkal, vyústilo ve smršť obvinění. Jinak lautr nic. A vy si jedete na výlet do botanický a najdete diamanty, další stopu. A my celý den nic … Bída a beznaděj.“, shrnul do kostky celý den evidentně vyčerpaný a otrávený kapitán Plachetka.

„Počkat, to jste nechal starýho Chroustala zavřít?!?“, zděsil se mladý detektiv, neboť mu ani přes ten veliký nález a ambice přiložit ruku k dílu na případu desetiletí nebyl lhostejný osud starého, ale hlavně nevinného seniora.

„Ale prosím tě, Čeňku, dal jsem ho jakoby na oko dát do cely pro podezřelé, ale pak jsem ho pustil. Odjel asi před hodinou s jedním policistou, co se nabídl, že ho hodí domů. Ale jen tak mezi námi, doporučte mu, aby se znovu podíval na dávkování toho svýho konopí. Celej se nám tu klepal.“

„To proto, že měl strach. Bál se …… To mi říkal.“

„No jo, no jo, každopádně je už doma, zproštěn obvinění a pravděpodobně zase hulí.“

„A co teď?“, využil bryskně následného krátkého ticha Kamil Kachnička.

„Teď? Teď jdu domů a vám to doporučuji taky. Byl to pro nás všechny zvláštní den, ať to beru ze všech úhlů pohledu. Potřebujeme si všichni odpočinout… a-a-a-a, né Čórka, dneska už nic řešit fakt nebudu. A ty by si taky neměl. Ono je nadšení a nadšení, všeho moc škodí. Potřebujete si všichni pročistit hlavu. A já taky. Potřebuju klid a vychlazený pivo, to je co teď potřebuju. Všichni se navíc musíme, a tím musíme myslím hlavně vás tři, připravit na zítřejší, zcela určitě opět křížový výslech od Brčka. A to vám opravdu doporučuji se na to pořádně připravit, ujasnit si fakta a vyčistit si hlavu. Tan chlap je opravdu vostrej.“

„Ale-“

„Žádný ale! Dnes už jste odvedli dost práce, sice náhodou, ale budiž. Zítra je taky den!“

„No ale-“

„Detektive Čórko …………… Vím, jak se asi cítíte, ale trvám na tom dnes už nic nepodnikat. Já už opravdu musím z téhle budovy nebo mi začne hrabat. Ještě jednou, dobrá práce lidi. Mějte se! Zítra naschle!“, rázně zakončil debatu kapitán a odebral se k odchodu.

„Ale co máme udělat s těmi diamanty?“, řekl už velmi potichu Čeněk, aby ho slyšeli jen Kamil a Helena.

„Dáme je do sejfu na důkazy a půjdeme taky domů. Kapitán má pravdu. Potřebujeme si vyčistit hlavy a všechno si to utřídit. Sakra, vždyť já bych teď snad ani nebyla schopná popsat, co jsem dělala v tom skleníku.“

„Jo, jo, jak říkáš Helo, kapitán měl pravdu. Potřebujeme jedno vychlazený pivo!“

„Kamile, ty si ze všeho vypreparuješ to, co potřebuješ, viď ……, ale jo, jdeme.“

Čenda tak pečlivě uložil diamanty do sejfu pro důkazy a šel čekat na své kolegy před služebnu, až se převléknou do civilu, a všichni tři budou moci jit na vytouženou zlatou odměnu.

Byl už večer a tak byly mnohé hospody či restaurace už slušně zaplněné, trio nálezců diamantů si však stůl v jedné z nich přeci jen našlo a rekapitulace onoho nevšedního dne nad pivem a v odlehčené atmosféře mohla začít.

Abychom tu ale z naší trojice nedělali opilce je nutno poznamenat, že každý z nich si dal ono jedno, pro správného Čecha, zdravotní pivo a poté se už všichni rozutekli do svých domovů. Helena Holánková do podkrovního bytu, kde už dlouho bydlí se svým přítelem a Kamil Kachnička a Čeněk Čórka do svých pronajatých 2+kk.

Noc tu podrobně rozebírat nebudeme, pouze Čendovi se zdála až nebývale dlouhá a tak si jí krátil sledováním záznamů s poslanecké sněmovny, doufaje, že usne. Tuto noc však ani tento super účinný uspávací manévr dlouho pozbýval svých magických účinků.

Druhý den ráno, nutno podotknout velmi časně ráno, když mnozí pražští kohouti ještě ani nedokokrhali, už však mladý detektiv, pln energie a elánu, stepuje před policejní služebnou a čeká na příchod svých kolegů. Nebo alespoň někoho, kdo má vstupní kartu a mohl by ho pustit dovnitř, neb si tu svou v tom všem spěchu zapomněl ve svém 2+kk.

Po sedmnácti minutách čekání se jeho modlitby konečně naplnily, jako první se na rohu zjevila bodrá tvář kapitána Plachetky, který byl po ránu k nerozeznání od své včerejší večerní verze. Strniště krásně upravené a krátké stříbrné vlasy pěkně učesané, tak se po ránu pan kapitán vyfintil. Procházeje okolo nedočkavého Čeňka dokonce i úsměv se mu na tváři vykouzlil. A co na tom všem pro detektiva Čórku bylo nejlepší, kapitán měl vstupní kartu.

„Dobrý jitro, Čeňku, no tak pojďte, račte do té boudy. Jak dlouho tu už čekáte?“

„Dobrý, kapitáne, čekám tu snad už celou věčnost…, víte hodně jsem to všechno večer promýšlel a-“

„Čendo, čemu si prosím tě nerozuměl na spojení pročistit si hlavu?“

„Já rozuměl, šéfe a pročistil jsem si jí tím, že jsem myslel na případ…“

„Potřebuju kafe…“, utrousil nakonec suše kapitán, když konečně došli do druhého parta.

Služebna, jak to již takto brzo ráno většinou bývá, zela prázdnotou, nikde nikdo. Kapitán, jak již předeslal, se odebral k rychlovarné konvici a udělal si rozpustné kafe. Když se, nyní už s hrnkem kávy, znovu vydal za svým mladým detektivem, znovu se tak trošku vyděsil, až se málem svou kávou opařil. U Čendova stolku stáli i jeho dva poručíci, Holánková a Kachnička a všichni se na něj natěšeně usmívali.

„Hádám, že i vy dva jste celou noc přemýšleli o tom případu?“

„No musím se přiznat, že jsem usnula trochu déle, kapitáne. Vrtalo mi to hlavou.“

„Já spal normálně.“

„Aspoň někdo Kachnička, aspoň někdo normální…“

Kapitánovi se opravdu trošku ulevilo, když uslyšel, že nejen on tak trochu hodil případ s diamanty za hlavu a prostě usnul. Zato byli ale právě oni dva bezostyšní spáči viditelně čilejší než dva noční důmalové. Kapitánova ranní káva byl spíše takový jeho tradiční rituál.

„Ale tak dost už toho rozjímání, pojďme se pustit znovu do práce! Čendo, ty běž do sejfu pro ty diamanty. Měly by tam být všechny tři, jak ty dva z botanický, doufám, že si je tam včera , co jsem odešel uložil, tak ten jeden z auta. Heleno, ty dojdi pro spis k případu, není nijak tlustý a veliký tak ho nepřehlédni. A ty Kamile, ty,…… si ještě chvilku odpočiň. Já zatím zjistím, jestli přes noc centrála neposlala údaje o místu činu. Včera si překvapivě nikdo na krádež deseti diamantů z Afriky neztěžoval.“

„Nikdo si nestěžoval?!? To je teda dost podezřelý…… no nic, jdu pro ty tři nalezence.“

Mezitím, co se všichni znovu rozeběhli do všech různých zákoutí služebny, kromě Kamila, který otevřel ranní tisk a četl si, se začala služebna pomalu plnit dalšími policisty. Ale opravdu velmi pomalu, občas se místností mihl příslušník noční hlídky a šťasten, že mu skončila šichta, se skočil převléci do civilu a pádil domů. I pár policejních ranních ptáčat už ale také dorazilo na svou směnu a tak se Kamil rozhodl, že se také půjde převléci do pracovního stejnokroje.

Byl asi tak v půli cesty k šatnám, když se okrskem rozeznělo šílené kvílení, nadávání a halekání.

„JSOU PRYYYYYYYYYYYYYČ!!! SAKRÁÁÁÁ!!! VŠECHNY JSOU PRYČ!!! ÚPLNĚ PRYČ!!!“, to detektiv Čórka právě u sejfu prodělával téměř srdeční příhodu.

Kamil Kachnička málem naboural do stěny, kapitán Plachetka nadskočil a bouchl se do temene o poličku a poručice Holánková vysypala všechny papíry z útlého spisu o krádeži. A vůbec všichni policisté, kteří tou dobou byli v budově, nadskočili nebo upadli.

Kapitán i oba poručíci se velmi rychle oklepali z šoku a už stali po Čeňkově boku, zírajíce na otevřený sejf bez diamantů.

„A podíval jste se poř-“

„Jo!“

„A nemohli by-“

„Ne! Ne! Ne! Prostě tu nejsou! Ani jeden! Pamatuji si to, mám to teď přímo před očima, kam jsem ty dva diamanty dával… Ten třetí tu byl taky!“

„Ale po tom, co jsme odešli, do této části služebny by teoreticky neměl mít nikdo přístup. Ty na noční většinou jdou jen do šatny, anebo se zdržují v přízemí…“

„Ano Kamile, ale někdo tu byl…“

„Já jen jestli jsme skutečně jako poslední opouštěli tu místnost. Jestli třeba někdo nebyl ve výslechové místnosti, nebo na záchodě či ve sprše.“

„No tak to by ten někdo musel mít zácpu, nebo smrdět jak kanál, že se potřeboval tak drhnout, byli jsme tu přeci dost dlouho.“

„No tak klid lidi!“, rázně se vložil do diskuse kapitán. „Diamanty jsou pryč… S tím už nic neuděláme…… Ale držme to co možná nejvíce v tajnosti… Zaprvé je to fakt veliký průser, když se ukradené a znovu nalezené diamanty ztratí z policejního sejfu a zadruhé nepotřebujeme upozorňovat možného pachatele. Takže tohle vyšetřování bude jen mezi námi čtyřmi! Nikdo jiný se to nesmí dozvědět! Detektive, buďte teď tak laskav a obejděte ty policisty, co vás tu slyšeli hysterčit, že jste se jen přehlédl a že diamanty jsou stále v našem držení. Pak jděte ke mně do kanceláře. Holánková a Kachnička pojďte se mnou rovnou, z centrály přišlo, že se o ty diamanty konečně někdo přihlásil a je ochoten si s námi o nich trochu popovídat. Potřebujeme se na to trochu připravit. No tak Čendo, prosím konejte rychle, než přijde detektiv Brčko a někdo mu vyslepičí, že nám ty diamanty kdosi ukradl přímo pod nosem…“

Čenda se snažil všechny podané informace co nejrychleji vstřebat, nicméně i přesto mu trvalo dva vydatné okamžitý, než se otočil na podpatku svých nalakovaných hnědých bot a vydal se uklidňovat své kolegy. Zbylé trio se posléze vydalo na opačnou stranu do kapitánovy kanceláře.

„Takže ty diamanty byly odcizeny z jedné malé umělecko-kulturní galerie, kdesi v Holešovicích. Majitel a kurátor v jedné osobě by měl dorazit někdy dopoledne……… Doufám, že do té doby dorazí i detektiv Brčko…… Potřebovali bychom tu někoho zkušeného, při vší úctě k Čendovi.“

Naštěstí pro Čendu, jediné co ráno svým kolegům způsobil, bylo to, že je pořádně probral z jejich polospánků, všichni totiž slyšeli jakési kvílení, ale kdo nebo co je původem už vypustili z hlav. Natož pak obsah toho kvílení. Čeněk proto mohl velmi rychle zamířit do kapitánovy kanceláře.

„Tak už jsme tu skoro všichni… a víte co? Na Brčka čekat nebudeme, už tu dávno měl být, tak mu pak nějak shrneme, co se tu událo…… A že toho po ránu nebylo málo……“

Vtom však do kanceláře přichází jeden z policistů ve službě a za ním vchází starší, hubený muž s černými, kulatými brýlemi, rovnými, černými vlasy a mírně šedivějícím plnovousem. Dalo by se říct Harry Potter, kouzelník s Bradavic po dvaceti letech.

„Pane, omlouvám se, že ruším, ale tady pan Mecenáš s vámi prý nutně potřebuje mluvit. Je to kurátor jedné Holešovické galerie.“

„Ale ovšem že! Pojďte dál, pane Mecenáši. Posaďte se, prosím!“

Policista mezitím, co si oloupený kurátor a majitel v jedné osobě sedal, vycouval z kanceláře a zavřel dveře. Tajné jednání a osvětlování krádeže, původu diamantů a systému zabezpečení mohlo začít. Jen ten opozdilec detektiv Brčko stále chyběl.

„Tak prosím, pane Mecenáši, popište nám nejdříve prosím, jak vypadaly ty diamanty a jaký měly původ, kdo vám je zapůjčil, za jakých podmínek a jak jste je měl zabezpečené.“, vychrlil kapitán Plachetka na oloupeného kurátora salvu otázek.

„No…… uf, po takové smršti otázek snad ani nevím, kde začít,… ale dobrá. Ty diamanty mi zapůjčila sesterská umělecko-kulturní galerie z Německa. Z Hoffenheimu konkrétně. Měly tu být vystaveny po dobu dvou týdnů a zase se pak vrátit do Německa… Dalo mi skutečně nesmírnou práci sem takový poklad dostat a, co je to papírování a různých předpisů…… Ostraha a bezpečnost byla samozřejmě také extrémní. O převozu sem neměl téměř nikdo vědět, aby se eliminovalo riziko přepadení na cestě, i když diamanty cestovaly v obrněné dodávce s eskortou.“

„No dobře, dobře. Já se teda s dovolením, pardon že vás vyrušuji, vrátím k tomu původu. A jak se dostaly ty diamanty do Německa? Původem německé snad být nemohou…“, vrtalo hlavou Čendovi.

„Ne! Samozřejmě, že nejsou… Původem jsou ze země diamantům zaslíbené, z Republiky Jižní Afrika. Německá galerie je pořídila za obrovskou sumu a musela celou kolekci deseti diamantů pořídit nadvakrát. Jsou to opravdové skvosty. Suma do nich vložená se Hoffenheimské galerii už dávno vrátila a-“

„A nemáte informace, že by v Africe někdo proti této transakci protestoval? Rozprodávat bohatství kterékoliv země to není nic, co by nacionalisté přešli s mávnutím ruky.“

„Pokud vím tak ne. Žádný problém nebyl. Žádná africká zájmová skupina či dokonce politické hnutí si nestěžovalo.“

„Dobře, pokračujte tedy.“

„NO jak jsem řekl, nebylo lehké je sem dostat, co se úřednické práce a smlouvací práce týče. Přeprava pak proběhla, jak jsem již také řekl za zvýšených bezpečnostních podmínek, ale také bez problému. Zaměstnanci mé galerie ani nevěděli, že se u nás diamanty budou vystavovat, dokud jsem je sám nedal, samozřejmě pod dohledem z Německa poslané bezpečnostní eskorty, na výstavní místo. To místo bylo za neprůstřelným sklem, v zadní místnosti galerie. Ta místnost má snad všechna možná čidla a detektory. Tlaku, tepla, pohybu, kouře, hluku, a co já vím co všechno. Plus ti Němci si v kumbále vedle této místnosti udělali své vlastní stanoviště a u celé vitríny navíc po dobu otevírací doby neustále jeden z nich postával.“

„Takže tu byla i bezpečnostní agentura z Německa. A jsou tu ještě? Snad to neoznámí a neudělají z našeho průseru celoevropský průser. To by byla chuděrka naše republika zase jednou slavná…“, pronesl trochu s obavami kapitán.

„Ne…… ještě ne. Včera se sami snažili ohledat místo činu, proto jsem zavolal až tak pozdě. Jsou ale nervózní a opravdu mě stálo dost sil, aby to hned po jejich prošetření neohlásili domů. To by byl průser i pro mě. A veliký.“

„Ale překecal jste je nakonec teda? Doufám.“, poprvé se projevil poručík Kachnička.

„Dali nám na to čtyřicet osm hodin, dva dny, počítáno dnes od osmi hodin.“

Časová lhůta všem trošku svraštila obočí a způsobila nebývale rychlé vyschnutí v krku. Poté, co se na sebe všichni čtyři přítomní vyšetřovatelé trochu vyděšeně podívali, pan Mecenáš bez vyzvání pokračoval.

„Jak jsem tedy už říkal, ta bezpečnostní ochranka, nebo agentura, co ty diamanty měla hlídat včera místo taky ohledala. Nic ale nenašly. Řekli ale, že po dobu trvání oné lhůty jakkoliv pomohou policii.“

„Víte co, pane Mecenáši, vážím si toho, že se nám někdo snažil možná pomoci a místo sám ohledal, my ale vaší galerii stejně navštívíme…… A asi to uděláme rovnou teď, ať máme ohledání místa činu za sebou. Po cestě nám můžete ještě povědět, jak si myslíte, že obešli váš bezpečnostní systém, který jak jsem pochopil z vašeho nastínění, by měl být téměř neprostupný.“

„Počkejte, pane a co detektiv Brčko?“, otázala se nesměle poručice Holánková.

„Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. Já tady nebudu tolerovat pozdní příchody, už včera přišel déle, než měl. Dneska bude mít holt smůlu.“, odpověděl kapitán a vyrázoval ze své kanceláře, naznačuje, že nastal čas odchodu.

Jelikož by se v pěti lidech do služebního automobilu sice vměstnali, ale za cenu výrazně sníženého pohodlí, rozdělila se pětice do dvou aut. Kapitán, Čeněk a pan Mecenáš nasedli do prvního vozu a Kamil s Helenou do druhého. Na nic se nečekalo a hned se vyrazilo směr Holešovice.

„A to se na místě činu nenašlo zhola nic? Ani kus látky, krve, střepů, nebo otisků prstů? Nic? Jak je to možné? Jak se tedy do té vitríny s diamanty pachatel mohl dostat?“, vyptával se po cestě stále nevěřícněji Čenda.

„Ne, ne, ne a ne. Nic, zhola nic. Jediné, co bylo druhý den k vidění, bylo prázdné místo. Neprůstřelné sklo bylo neporušené a klíče od celé vitríny má u sebe v kumbálu pracovník agentury ve službě. A ten nic nezaznamenal, stejně jako kamery a senzory…“

„Hmmmm, zajímavé…“

Zbytek jízdy proběhl v čelním voze už v tichosti a posádka pouze dumala a dumala, stejně jako ta ve druhém voze.

Přemýšlení však po několika zatáčkách znovu muselo na druhou kolej, vozidla totiž zastavila před jednou, na první pohled útulně vypadající, malou holešovickou galerií, vměstnanou do přízemí činžovního domu sousedíce zleva s hodinářstvím a zprava s papírnictvím. Šlo se tedy na ohledání místa činu. Tedy oficiální ohledání místa činu.

Celý proces nekonečného nanášení onoho slavného detektivního pudru a jeho rozmetání štětečkem by tu mohl být do detailu popisován a snad stokráte opakován a přesto by pokaždé muselo být konstatováno jedno a to samé nic. Žádné otisky na vitríně ani v přilehlém okolí. Černé světlo nic. UV a dokonce ze zoufalství i infra-red světlo také nový důkaz nenašlo. Fotoaparátu k pravému polední už notně vysychala paměť a vrásky na čele kapitána Plachetky se změnily v sérii útvarů nejvíce připomínající americký Grand Canyon.

Ani na vstupních dveřích, ani na vitríně, ani v místnosti s vitrínou, ani v kumbálu bezpečnostní služby, dokonce ani na toaletách nebylo nalezeno nic podivného. Hoši z Německa holt odvedli dobrou práci, a i kdyby náhodou vše odflákli, stejně by bývalo nebylo nic k nalezení.

Dopoledne se tak tedy pomalu transformovalo v odpoledne a jediné co Čenda s přesností zjistil, bylo to, že nadměrné kroucení hlavou způsobuje mírné bolesti šíje.

Ohledáváním místa činu, ač to pro detektivní tým bylo těžko uvěřitelné, spolu s výslechem zaměstnanců bezpečnostní agentury, trvalo dobrých pět hodin. A to onen výslech Němců z důvodu nedostatku praxe německého jazyka byl opravdu kratičký. Nicméně nedalo se svítit (ani UV, ani černým, ani infra-red světlem) a jelo se zpět na služebnu.

„Je tohle vůbec možný? Byli jsme na správném místě?“

„Ano a ano byli.“

„Záhada…“

„Vskutku.“

Delší konverzace ve voze mezi kapitánem a jeho detektivem neproběhla.

Poté co dorazili na okrsek, hladový Kamil, který celou cestu zpět jen skuhral a kručel hlady, byl propuštěn do rychlého občerstvení. Helena chvilku hrána drsňačku, ale když viděla kapitánův chápavý a svolující pohled i ona vyrazila na jídlo. Do druhého patra budovy se tak vydalo pouze duo Plachetka, Čórka, které ihned zamířilo do kanceláře prvně jmenovaného.

„Tak a jsme ve slepý ulici, Čendo… Jediný naše důkazy byly ty diamanty, co jste našli a ty jsou taky pryč… Co teď budeme dělat? Doufám, že tě něco napadá… A kde je ksakru ten Brčko?!?“

„No jestli můžu, šéfe, tak úplně na suchu asi ještě nejsme. Pan Chroustal…, ten důchodce závislý na marihuaně, ten by nám mohl možná ještě pomoci. Viděl řidiče toho ukradeného auta, nebo alespoň jeho zátylek. Kdybych za ním zajel, a zkusil se ho ještě pozeptat, třeba by u sebe doma byl klidnější a řekl nám více.“

„No stejně nic jinýho nemáme, tak budiž. Můžeš za ním zajet. Proč to nezkusit ještě jednou. Koneckonců s tebou má dobré vztahy, na rozdíl od Brčka, který se dnes evidentně hodil marod. Ale nejdřív si taky běž na oběd, ať k němu nejedeš hladový a abys tam nešilhal po nějakých pochybných koláčcích, kdyby tam byly. Což myslím, že možná i budou. No nekoukej tak na mě, já půjdu taky. Přes poledne jsme nikde nebyli a už je čas svačiny a mě začíná pomalu kručet v břiše.“

„No tak teda jo kapitáne. Skočím si na velmi pozdní oběd a pak se stavím u pana Chroustala. Mám se pak ještě vracet?“

„Záleží, jak dlouho si s tím důchodcem budeš povídat a že jemu to mluví hodně. Navíc jelikož se vrchní detektiv případu, velectěný Bronislav Brčko, ani neuráčil dorazit, tak je tvoje padla jen věcí tvého svědomí.“

S těmito slovy se kapitán také zvedl ze židle, dávaje najevo, že slova o hladu myslel vážně, neb se jeho kanceláří rozlehlo mohutné zakručení prázdného žaludku. Rychlé rozloučení a úprk do stravovacích zařízení pak jen potvrdil předešlé zvuky.

Čeněk si také skočil do bufetu pro něco malého k snědku, avšak víc než na jídlo byl hladový po vyřešení záhadného zmizení diamantů. K tomu jak doufal mu má pomoci popovídání s důchodcem Chroustalem.

Bageta byla v mžiku tatam, jeden služební vůz byl naštěstí volný a tak do něj Čenda naskočil a vyrazil směr mimo Prahu.

Věda, že důchodce bude doma a že krom této, dosti pochybné stopy, nemá policie nic, tentokráte nijak moc nespěchal. Dokonce povolenou rychlost překračoval v průměru pouze o dvacet kilometrů v hodině.