Jaro je tady a Tibetománie může začít

Na řadě radnic dnes starostové vyvěšují tibetské vlajky a údajně bojují za svobodu Tibetu. Ale vědí vůbec agilní starostové, koho tím podporují? Vědí, kdo jsou ti bájní Tibeťané? Vědí vůbec, kdo tuhle kampaň v Evropě rozjel?

Oberscharführer Harrer svou Tibetskou misi splnil na jedničku

Kampaň s vyvěšováním tibetské vlajky vznikla v polovině devadesátých let minulého století na základě vzpomínek oberscharführera Heinricha Harrera, člena elitních oddílů SS, který jako horolezec a cestovatel byl na své misi v roce 1939 zatčen v Indii britskou koloniální správou a internován společně s dalšími válečnými zajatci v indickém Déhrádúnu. Odtud se mu později podařilo uprchnout do Tibetu, kde se od roku 1944 do roku 1950 ukrýval a poté se vrátil do Evropy. Poutavý Harrerův příběh v němž psal o svém přátelství s dalajlámou oslovil nejen širokou veřejnost v západní Evropě, ale v roce 1997 jeho knihu Sedm let v Tibetu zfilmoval i francouzský režisér Jean-Jacques Annaud.

Harrerem utajovaná příslušnost k elitním jednotkám SS vyšla najevo až v roce 1997, ale na jeho kampani pro Tibet to už nic nezměnilo. Nikdo se tak nezasloužil o propagaci Tibetu v Evropě jako právě Heinrich Harrer. Dnes se ale v žádné kampani pro Tibet, kterou právě Heinrich Harrer v Evropě rozpoutal, již jeho jméno nezmiňuje a nikde (hlavně v Česku) se neuvádí na jakém základě kampaň pro Tibet vznikla. Nikdo nechce slyšet, kdo je duchovním otcem této největší propagandistické akce v Evropě. Pouze dalajláma se Harrera, i přes jeho nacistickou minulost, nestranil a dál zůstal jeho přítelem.

V Česku se o kampaň pro Tibet zasloužil hlavně Václav Havel

Harrerova kampaň oslovila umělce a politiky nejen v západní Evropě, ale i Václava Havla, který se později stal dokonce osobním přítelem dalajlámy. To ovšem o Harrerovi ještě nikdo nic nevěděl, pouze to co on sám publikoval a o čem přednášel. "Nacistické" Harrerovi pohádky o Tibetu žrala v té době celá Evropa. Smutná realita Tibetu, že šlo o poslední otrokářský feudální režim ve světě, se už jaksi do těchto pohádek o Tibetu nevešla. Dalajláma nakonec ocenil stejně jako Harrera i Václava Havla cenou „Světlo pravdy“ za jeho přínos v kampani pro Tibet.

Díky přátelství Václava Havla s dalajlámou se pak rozjela naplno celá kampaň i v Česku. Různými konferencemi počínaje a vyvěšováním tibetských vlajek konče. Když to pak na Harrera v roce 1997 prasklo, nikdo kromě dalajlámy se už k Harrerovi moc nehlásil. Dá se říct, že jeho původně nacistická mise splnila svůj účel a kampaň pro Tibet si dnes žije svým vlastním životem.

Není důležité, že o Tibetu a dnešních Tibeťanech skoro nikdo nic neví, ale za to všichni znají Václava Havla a to je podstatné. Když vyvěšoval Havel, budeme vyvěšovat taky. Tolik k inteligenci určité části českého národa.

V loňském roce kampaň podpořilo na 750 obcí, měst, městských částí nebo krajů po celé České republice. To mluví za vše.

Nejlépe však tradici vyvěšování tibetských vlajek v Česku vysvětluje Sheldon Cooper: "V případě Česka jde o klasický případ Münchhausenova trilematu, buď je důvod predikován na základě menších důvodů vedoucích k nekonečné regresi nebo pramení ze svévolných axiomatických tvrzení nebo se točí v kruhu, to jest, vyvěšuje se protože se vyvěšuje."

Čeho tím chtějí Tibetomaniaci dosáhnout?

Otázkou tedy je, k čemu je tahle Tibetománie dobrá, když lidé v dobré víře bojují za někoho, koho sami vůbec neznají. Zkusím si tedy zaspekulovat, protože nic jiného mi nezbude a Tibetomaniaci mi to neřeknou.

Na jedné straně máme Tibeťany, kteří dnes nežijí v otrokářském feudálním režimu, naopak mají nové dálnice, železnice, auta, mikrovlky, počítače, mobily a všechny možné vymoženosti dnešního světa, které by jim zlý otrokář nejspíš sebral. Možná nadávají na vládu v Pekingu, protože musí dodržovat nějaké pitomé směrnice, podobně jako my ty Bruselské. Prostě si spokojeně žijí své všední životy jako my tady, jen podle jiných pravidel. Můžou třeba jíst kočky a psi, ale zase nemůžou jiné věci. Každý má své představy o lidských právech, o tom co se může a nemůže. A na druhé straně jsou tu naši Tibetomaniaci bojující za jejich svobodu. Možná, že kdyby se tihle "mimozemšťané" někdy sešli s obyčejnými Tibeťany a popovídali si o tom co je trápí a co chtějí, že by se navzájem lépe pochopili a bojovali společně za něco, co má smysl a Tibeťané skutečně chtějí.

Jenže sorry, je tady Harrerova pohádka o utlačovaném Tibetu a přes to vlak nejede. Chtějí se dnes Tibeťané skutečně trhnout od nejsilnější ekonomiky světa? Chtějí se trhnout od zdrojů, které by jim nikdo z těch dnešních Tibetomaniaků nikdy nenahradil? Možná že u nich jednou dojde na nějaké restituce, podobně jako u nás na ty církevní a lidé se tam budou kolem toho stejně hadát jako my tady, ale pořád je to jejich věc a jejich problém.

Doufám tedy, že si historické souvislosti a realitu dnešních Tibeťanů uvědomí hlavně ti, co dnes bojují za svobodný Tibet bez Tibeťanů. Aby se nestalo, že nakonec budou za totální idioty, kteří uvěřili staré "nacistické" propagandě o laskavém Tibetu, podobně jako třeba Cibulka věří svému siderickému kyvadélku.

Rudé prapory se tu v jisté době už jednou vyvěšovaly, takže praporová tradice by tu byla :-)))