Pohádky z podhradí, díl 2.

Pomohou záhadu objasnit odhodlaní poslanci? Nebo se zapojí agilní mezinárodní hnutí? Co dokáží se zapeklitou kauzou udělat investigativní novináři? Druhý díl prazvláštního příběhu spěje k nutným závěrům...

Takováto prohlášení ve mně vyvolávají zmatek. To jenom ti prachobyčejní poddaní z podhradí tuší, co se to děje. Nikdo jiný nepozoruje na vládcově vystupování chybičky? Podivné, že? Zašel jsem si pro názor do kruhů šlechtických. A popravdě řečeno tak nějak mi zapadá do té směsice vládcových větiček a duševních pohnutí. Šlechtic Karel Pracný z Námahy mi na otázku, zda šlechta, jež má svůj vliv a moc v této zemi, není zneklidněna tím, co je slyšet z hradu, odpověděl takto: „Neklid a případně i jakákoli panika jsou mi drahý příteli neznámými pojmy, můj vnitřní Zen mi našeptává, že v nekonečném koloběhu času se znovu zrodím a to již nebude zde žádných vládců ani poddaných, jsem vysvobozen z pozemského bytí, chceš-li být také, pomohu ti.“ Zastavil jsem diktafon, poděkoval panu šlechtici za přijetí a nechal ho ponořit se do obšírných rozměrů meditace. 

Jdu do parlamentu, tam se snad někoho vyptám a dostane se mi odpovědi, jíž budu při svých malých intelektuálních rozměrech rozumět. Stále myslím na slova pana šlechtice, jsem jako ve snách a tak, když se ocitnu na chodbách parlamentu, málem porazím nějakého člověka. Je to poslanec Rub, omluvím se mu a svedu řeč ke svému cíli. Dal jsem panu poslanci přečíst některé výroky našeho vládce, chvilku se nad nimi zamýšlí a pak praví: „Von už dědek neví, co roupama dělat, víš hošánku, proto von se takhle baví, dělá si z nás pšouky a opičky. Dycinky to z něho jakdyby vyzařovalo, víš, ten jeho pohled, kdy si myslí, že sežral všechnu tu velkou prdelatou moudrost světa.“ Pan Rub má poměrně jasno, avšak já tedy ne. Jeje, poslanec Líc, zeptám se i jeho. „Novináři, novináři, co vy si nevymyslíte za téma, že jo? Podle mých zdrojů informací je takovýto způsob projevu u našeho nejvyššího vládce zcela vyloučen. To jsem si jist. Vy se jinak cítíte zcela zdráv a v pořádku, pane redaktore?“ No, ani ne, říkám si v duchu, spíš teda v hodně malé dušičce. Jak se to všechno ještě může vyvinout? Zvědavost ve mně kypí. Nazítří se má sejít celá vláda, poslanci, šlechta a také vládce ohlásil svou účast. Budou se řešit aktuální problémy naší země. Možná, že tam zúčastnění rozpoznají, že něco není v pořádku.

Vede se debata u velkého kulatého stolu. Vládce se příliš nezapojuje. Avšak pozor, změna, je tázán na to, jaké on vidí příčiny odvolání ministra pro cyklistické stezky. Vládce si bere slovo a odpovídá velmi neotřelým způsobem: „V tomto případě je skutečně nutno uvést věci na pravou míru a správně je pojmenovat. Jak známo ten člověk ve funkci selhal, čehož příčinou je jednoznačně zvýšená míra masturbace v postpubertálním věku, tento případ je jasný.“ Místností se nese šum a švitoření, cože to říkal, slyšeli jsme správně, v táboře novinářů se po sobě udiveně…no spíše zíráme. Poslanci vesměs uznale pokyvují hlavami, někdo i tleská, šlechta nerušeně dlabe do zákusků a vládní představitelé prskají smíchy. Tož to jsou mi rozpaky. Co bude následovat?

Otvírá se prostor pro otázky novinářů, výborně, to je příležitost. Mladá novinářka neváhá a vypálí: „Jak jste to myslel, pane vládce s tím panem ministrem? Následuje odpověď: „Tak, jak jsem to řekl. Ostatně takto hloupě se může ptát jenom skutečné primitivní embryo. Jste, slečno zřejmě duševně nevyzrálá. Odvést, zavřít, zbičovat.“ Ale to přece není možné, tak se nezachází s lidskými bytostmi. To mi projíždí hlavou, mezi námi novináři je však ticho. Vládce se shovívavě usměje a káravě prohlásí: „Vážení pisálkové, řádně uvažujte nad svými dotazy, ať tady nemusíme tropit podobné hlouposti, děkuji vám srdečně.“ Jako po ledové sprše se cítím a ústa má jsou němá, jeden kolega však má otázku: „Vaše dokonalá existence, chci se zeptat, zda se Vám již podařilo objasnit nenadálé zmizení vašeho vrchního slouhy Podrážky?“ „Hmm, to je slovo do pranice, zajímavá záležitost tenhle Podrážka. Sloužil věrně, avšak utekl mi za jakousi pochybnou lesbickou láskou do Vídně, mizera jeden. Tak je to.“ Příval otázek přerušuje mobilní zvonění vládcova přenosného telefonního přijímače. „Cože? Uskladnění jaderných hlavic ve sklepech hradu? To je vyloučené…aha…ehmm, ehmm…za takovýchto podmínek…jistě, to je výhodné…ano, služebníček…kde jsem to skončil…takže jaksi zevrubně řečeno hledáme momentálně v konkurzu nového vrchního slouhu, že ano?“ Vládce vstává ze židle, upravuje si kravatu, posune si brýle níže na nose a láteří: „Chce se mi odsud odejít, jsem znechucen, že zde musím být s vámi všemi, kteří mi pro samou malost ani nevidíte na špičku nosu. A pamatujte, modrá, nikoliv zelená planeta.“

Opravdové monstrum tenhle náš vládnoucí duch. Odešel, ale zůstal jeho tiskový mluvčí Houževnáč. Ten si bere slovo a hovoří: „Vládce samozřejmě zapojuje ve svých názorech někdy zvýšenou míru subjektivního náhledu na danou problematiku, ale z hlediska významu jeho funkce a společenského postavení je vyloučeno veškerá jeho stanoviska jakkoli zpochybňovat, děkuji Vám, můžete odejít.“

Hradní eskorta nás, novináře, naložila do aut a odvezla daleko za město, tam nás vypustili do volné přírody, sebrali nám mobily, zápisky z celého dne a celkově nám velmi pošramotili čest. Mne například vysvlékli do naha a pak…mne lochtali tolik, že jsem se až přestával smát. Vzpamatoval jsem se z tohoto nepěkného zážitku téměř rychle. Popadl jsem veškeré části odvahy, jež v sobě někdy mívám a obracím se s prosíkem o pomoc v případu našeho vládce na zahraniční politické činitele. Ti mé žádosti suverénně ignorují. Po nějakém čase roztají ledy a zahraničí se ozývá. Skutečným motivem zájmu z ciziny je ovšem dobročinná kampaň, kterou vede náš vládce za cílem pomoci majitelům cirkusů zvýšit jejich zisk v krátkodobém horizontu dvanácti až sedmnácti let. Vůdce amerického Severu Zielinski, turecký místodržící Kohn i německý kníže Vondratschek vzkázali, že se této mimořádné události na území české Klausmánie velmi rádi zúčastní. Konec.