Pohádky z podhradí, díl 1.

Jaké vrtochy má starý hradní pán? Komu hrají muzikanti ponurou píseň o stavění šibenice? Kdo dokáže odhalit tajemství hradních komnat? První díl prazvláštního příběhu na pokračování možná napoví... 

Chodím si tak ruchem velkoměsta, občas se zastavím a rozhlédnu, nasaju vůni ulice a přemýšlím o tom, jak je mi krásně na světě. Občas mi ten veškerý mumraj sice leze krkem, ale nežijeme v pohádce a tak si nestěžuju. Jsem potulným žurnalistou, sběratelem nových zpráv a kritikem starých pořádků, učím se dívat na svět kolem sebe a furt zkouším přijít na to, jaký je ten správný a nejlepší pohled na něj. Což možná ani nikdy nezjistím, ale zkouším to.

V posledních dnech se často procházím pražským podhradím a poslouchám, co se kde šustne. Bývá tam živo a vůbec velmi živo až živelno je tam například i dnes. Lidé tamější, starousedlíci, zvyknutí na ledajaký rozmar hradního panstva, se poněkud znepokojivě a s podivením baví o jakési záhadné nemoci, či potíži, jež postihla hradního pána, vladaře české země. „Von je pan profesor pořád takovej usměvavej a upovídanej jako bejval, to jo, ale ňák se mu to plete v tý jeho mozkovně. Myslíme si tady, co jsme jako za klub chovatelů bazilišků, že se náš starej nýčko opožďuje, že jako mu už hlava nebere tu dnešní realitu. Ale jak říkám, takovejdle je můj názor a taky tady chlapů za náš klub, pravda to bejt nemusí, “ říká pan Jiří Kamarýd, jenž bydlí v podhradí téměř třicet let. „Jó, to my tu s manželem pamatujem věcí. Jaký míval Husák zvláštní manýry pane redaktor, to by se muselo zažít…von míval různý přání a my museli sloužit, jináč by nás hnali…chodil nám tu do chaloupek a vybíral si nezletilý děvčata, že je bude učit panské etiketě, ale kdoví, co za tím bylo,“ přidává velmi peprnou historii paní Růžena Kamarýdová.

Nuže, říkám si, nějak se na hradního pána zapomnělo, lidi už si ho tolik nevšímají, každý se za něčím pachtí, šlechta vede neustálé třenice s parlamentem, a tak nezbývá prostor zaostřit masmediální zrak na osobu oficiálně nejvyššího reprezentanta naší země. Hodlám v této věci učinit nápravu, proberu si tisková prohlášení našeho vladaře a pokusím se také nějakým způsobem vloudit do jeho bližšího soukromí.

Jsou v těch novinách někdy zajímavá zjištění, když je člověk pročítá pozorně. Hradní pán má přinejmenším nějaké trápení, bolístku, jež mu jitří srdce i mysl. Nějak se vymyká. Totiž, ve svých projevech, prohlášeních a názorech rozhodně není dnešní. Posuď sám milý čtenáři. Na dotaz jakou váhu přikládá otázce kolektivní bezpečnosti v současné Evropě, odpověděl pan vládce dne 1. 6. 2005 pro deník Šramot takto: „Jak víme, odražení tureckého náporu u Nových Zámků, slouží jako výborný důkaz toho, že v případě hrozby zvenčí se dokážeme postavit do pevného bloku jednotné Evropy a bojovat za mír. Byla to práce společná, avšak nebojím se, pane redaktore, vyzdvihnout zásluhy československé letecké brigády, ty naše bombardovací perutě jsou myslím opravdu, ale opravdu  vynikajícně bojeschopné.“ Toto prohlášení zřejmě zapadlo ve změti významnějších událostí, ale přece jenom mi tu něco nehraje. Boje s Turky, aspoň jak nás učili dějepisci, se odehrávaly před několika staletími, takže co tím chtěl vladař český říci? A ještě k tomu to letectvo?

Pro deník pracujících Mozol, vládce dne 12. 3. 2006 prohlásil, zcela mimo tematický kontext otázek rozhovoru (obnovení těžby na Ostravsku), že: „Pokud připustíme existenci vesmírných civilizací, pak je naprosto, ale naprosto vyloučené vést tuto debatu dále, jelikož tím skončí éra jedinečnosti lidského druhu a já skutečně do budoucna nechci, zdůrazňuji, nechci vést rozhovory s postavičkami, jež mají anténky a blikají, pochopte to, pane redaktore.“ Načež onen novinář poněkud konsternován zmlkl, poručil sobě sám trojitý rum a navždy oněměl.

Na konferenci, jejímž tématem bylo hodnocení procesu evropské integrace a která se konala přímo na Pražském hradě dne 30. 9. 2006, vládce pronesl toto: „Ve svém hájemství tohoto skromného hrádku se nebojím vyslovit domněnku, jež jak doufám následně povede k dopadení vynálezce této integrace. Celý ten proces je falešný a prázdný, je to koncept bez jistot a záruk, příčící se mému pojetí demokracie, proto říkám, ten kdo to spáchal, bude náležitě potrestán. Doufám, že tato země podobný projekt nikdy nepodpoří.“ Poté dal pokyn muzice a ta spustila ponurou píseň „Staví páni, staví šibeničku“.

…pokračování v příštím díle, následuje velmi záhy…