Strava bez hranic

„Jídlo je egoistickým, ale též rituálně pospolitostním aktem. Jedení rozděluje, ale též spojuje lidi u společného nebo sdíleného stolu“ (Dvořáková-Janů 1999: s. 24).

Často lidé ve společnosti jí jídlo kvůli chuti, tradici a zlozvyku. Tohle vše jsou naše naučené programy, které v dané situaci a s daným jídlem v nás způsobují určité emoce a určité myšlenky.

Stejně jako ve sci-fi románech Isaca Asimova a dalších velikánů jejich vlastní roboti bojují se svým naprogramováním a v některých situacích ho dokonce překonají, mělo by i toto být cílem i u nás samotných. Stejně jako robotům to brání ve svobodném jednání a cestě k sobě samým, tak i obyčejným lidem, jako jsme my, osvobození pomůže procitnout.

Neříkám, že každý svobodný jedinec pak pozná, že se obejde bez masa, ale pomůže mu to si uvědomit, jaký skutečně je bez zakořeněných pravidel a programů. A co skutečně mu říká jeho srdce a duše bez ovlivnění vnějšího prostředí a bez svých návyků a zlozvyků.

Líbí se mi, jak každý v demokratické společnosti projevuje své názory. Když se většinová společnost vrhá na maso, mě napadá, jestli to skutečně potřebují a kam skutečně zmizela úcta za to, co mám na talíři a co dává skutečnou energii k životu. V životě jsem trochu více poznal asi tisíc lidí. Nikdy jsem to nepočítal, ale je to můj hrubý odhad. Jen u pár jedinců jsem cítil nebo slyšel skutečnou vděčnost za energii, kterou mají na talíři, a dva z tisíce se pomodlili za to, co tam měli, a "bohužel" to nebylo ani maso, ale jen brokolice. Takžééé… vybavuje se mi jedna scéna z filmu, a to stejné, co jsem tam viděl, se traduje v mnoha kruzích, že když lidé v minulosti zabili zvíře, zabili ho proto, aby přežili. Při tomto aktu nezbytnosti cítili pokoru, úctu a vděčnost a jejich srdce byla prodchnuta pocitem, že "někdo zemřel, abych já mohl žít" Kdo dnes má u oběda kromě talíře plného žrádla tyto pocity?

Přeji Vám nejen dobrou chuť, ale i to, aby skutečně pocházela z Dobra, a ať už jíte cokoliv (rostlinu) nebo kohokoliv (zvíře)!