Sedmiposchoďová demokracie

Tento příspěvek neberte prosím jako názor nebo nedej bože jako nápad hodný uskutečnění, ale pouze jako pouhopouhou myšlenku či smyšlenku. Jedná se o takové zamýšlení nad lepším systémem vládnutí, avšak čistě hypotetickým, jiným, než máme dnes.

Demokracie je vláda lidu a jako taková by měla být o lidu a o vládnutí. O tom prvním není u nás v dnešní době ani řeč, že by se zákonodárci zajímali nějakým vřelejším způsobem o lid. Co se týká vládnutí, tak ti, co vládnou, vlády schopní nejsou, jelikož vládce používá svou moc nejlépe účinně a s rozmyslem, což nikdo nikde nevidí a každý se o tom v hospodě baví, jak by všechno zlepšil, místo aby více od práce odpočinul a v řeči ženám a fotbalu se více věnoval.

V mých představách si dokážu představit, že každý člověk dostane šanci být ten pravý člověk a pravý demokrat, patřičnou měrou, pokud dospělý jest, bude moci věci nejvíce ovlivňovat. První způsob ovlivňování jsou vlastní nápady a druhý jest diskuse, kterou tyto nápady člověk bude obhajovat a prosazovat. Jak ale udělat, aby každému dostalo se po právu rovnou měrou demokracie účastnit? Ve stávající podobě, kdy např. 1x za 4 roky zvolíme někoho do parlamentu a naším „nápadům a diskusím“ bylo po další 4 roky učiněno za dost; v tomto budoucnost lidské vlády nevidím. Oni totiž si pak z vrchu rozhodují většinou jaksi sami i mimo oblast slibů, které dali při svém zvolení. Co to třeba ale zkusit zdola? Jak to ale udělat bez nějakých větších změn ve společnosti? A jak to udělat levně říká si asi pravý Čech? Využil bych stávající „rozdělení“ společnosti. Každý žijeme ve „svém“ domě, ve „své“ ulici, městské čtvrti, či dále větší městské části, městě, kraji, státě. Tyto „jednotky“ už existují, není tudíž potřeba vytvářet nic nového.

Dalším krokem by bylo, pokud by se podařilo stávající členy vládnoucího systému přesvědčit o změně, že by se dal jasný pokyn lidem „máte týden na tuto a tuto změnu, jinak se vrátíme zpět k moci“. Změna by byla taková, že každý den, by se na úrovni každé jednotky zvolil zástupce. Začalo by se vždy ráno v 7 a končilo by se večer v 7, s tím, že by se muselo dát oznámení o výběru do 7 večer na předem dané místo za předem daných podmínek, ať je jasné, z koho další den na další úrovni budou voleni další zástupci. A aby lidé byli motivování, tak by platilo, že pokud mezi sebou vždy v dané jednotce lidé nerozhodnou, navždy ztrácí možnost jmenovat svého zástupce. Tímto způsobem, pod tlakem, by se osvědčilo, jestli jsou lidé v dnešní společnosti už schopni fungovat tímto způsobem nebo jestli není možné tuto změnu realizovati. Prakticky by to vypadalo tak, že každé číslo orientační či popisné, dle velikosti obytného domu, detaily přenechám lepším hlavám, než jsem já, by zvolili zástupce „domu“, a ten by ve všech dalších demokratických jednáních zastupoval jednotku „dům“. Druhý den by zástupci jednotek v ulici mezi sebou vybrali zástupce ulice. A tak dále, a tak dále, až na úroveň krajů, kdy by byli z každého kraje vybrání hejtmani. Dále by to pak už nepokračovalo. A pokud by se tento model za týden podařilo ustanovit, zůstal by nadále platný a jen v případě smrti nebo závažného pochybení by byli vybraní zástupci na jakékoliv úrovni nahrazení.

Každý zvolený zástupce v tomto systému má právo přicházet s nápady a obhajovat je mezi svými na své úrovni při diskusích, popř. přijímat návrhy od kolegů, kteří ho zvolili. Také má každý právo rozhodovat o právech těch, kteří jsou pod jeho úrovní, ale jen přímo pod ním, protože věrně a dobře může znát jen lidi, kteří ho zvolili, a kteří k němu mají tudíž důvěru a zároveň jsou mu bezprostředně nejbližší vzhledem k organizační struktuře. Nepředpokládá se, že lidé, kteří vybírají svého zástupce, svého zástupce neznají ani trochu. A také se nepředpokládá, že by zástupce rozhodoval nespravedlivě nebo v neprospěch těch, kteří ho zvolili, tím způsobem, aby jim to uškodilo, jelikož je jasné, že by byl po zásluze odměně, vlastně chci říci vyměněn. (připouštím možnost výměny i směrem zdola, za předpokladu nadpoloviční většiny)

Nový systém a základy jeho fungování bychom měli, ale jak se zákony? Jelikož zákony stávající jsou složité a nepřehledné a těžko kontrolovatelné a vymahatelné, a dle Platóna toto nemůže fungovat, tak by došlo k úplnému zrušení většiny nebo alespoň přepracování a dáno k rychlému posouzení nejchytřejšími našeho národa. Všechny další zákony pak by byly schvalovány již v rámci nového systému, který by mohl projednávat zákony následujícím způsobem: „Každý měsíc by mohla demokratická republika schválit jednu změnu nebo jeden zákon, který bude pečlivě promyšlen a vybrán lidmi. Na úrovni nejnižší jednotky dům, se první den v měsíci vybere návrh, s tím se pošle zástupce domu na setkání jednotky „ulice“, kde se vybere za jeden den další nejvhodnější a pouze jeden návrh a tak dále, kdy to skončí 7. dne u hejtmanů, kteří to vyberou. Pak dostanou ti nejmoudřejší z nejmoudřejších našeho národa 14 dnů na promyšlení a drobné změny tak, aby zákon byl jasný, stručný a čitelný pro všechny. A poslední týden v měsíci by lidé v každém městě měli možnost vyjádřit se k tomu, zda daný zákon bude schválen, či ne. Schválení by bylo pomocí nějakého jedinečného identifikátoru, kde byste nemohli hlasovat vícekrát. Mohlo by to být např. pomocí otisků prstů, které by se porovnávaly s registrem otisků všech občanů republiky….“

Samotnému, když tyto řádky píši, mi to přijde jako utopie, avšak rád bych uvěřil, že podobná budoucnost nás čeká, kde každá lidská bytost, od dítěte, až po nejstaršího umírajícího bude mít možnost, pokud ne hlasovat, tak alespoň navrhovat, diskutovat a přicházet se svými nápady k ostatním, každý se bude moci zapojit a bude více členem republiky a její demokracie.

Na závěr bych chtěl ještě napsat, že od založení naší první republiky až doteď se událo zásluhou mnoha jedinců, mnoho dobrého a vážím si také mnoha „obyčejných“ lidí i mnoha lidí „nahoře“, a v tomto zamyšlení líčím spíše můj celkový dojem z toho, jak mí spoluobčané vnímají svoje působení v tomto státě, respektive jejich pocit, v jakém se teď stát nachází stavu. Někteří by mohli ale namítat, že oproti jiným zemím se máme mnohem lépe. S tím nemůžu nic jiného než souhlasit, avšak proč nebýt ještě lepší? Proč v nás a našem státě neprobudit větší dobro a nevyužít co, co získáme např. i pro dobro ostatních? A pak, až lépe porozumíme naším problémům, pochopíme kde a jak a proč je potřeba pomoc jinde.