Velký rozhovor s Džamilou Stehlíkovou – 1. Díl: Hodnocení Putina a Zemana

Přináším první část velkého rozhovoru s MUDr. Džamilou Stehlíkovou, společensky angažovanou lékařkou, pedagožkou a političkou, který jsem udělal pro Východoevropskou agenturu pro boj s ruskou propagandou.

Paní Stehlíková je žena s jasným názorem na věc, a věřím, že vás její názory zaujmou. V první části rozhovoru jsme se bavili především o Putinovi a Zemanovi.

Vaše postoje k ruské agresi na Ukrajině jsou od začátku jasné. Měla jste obavy z Putinova Ruska již dříve, nebo jste zaujala svůj postoj až na základě anexe Krymu, případně rozpoutání války na východě Ukrajiny?

Jsem v předsednictvu Liberálně ekologické strany, která ve svém Manifestu varovala před nebezpečím putinovského Ruska ještě před ukrajinským Euromajdanem roku 2013. Odklon Ruska od demokratického vývoje pozoruji od doby, kdy Vladimir Putin „zdědil“ prezidentský stolec po Jelcinovi a začal zneužívat soudy a trestní stíhání jako politickou zbraň proti svým odpůrcům.

Ruský prezident Putin přišel k moci na přelomu tisíciletí. Po neklidných reformních devadesátých letech došlo k  rozsáhlé privatizaci státního majetku, díky vysokým cenám surovin se ruská ekonomika přechodně stabilizovala, země se otevírala Západu. Stále však nebyla dobudována funkční parlamentní demokracie a nezávislý soudní systém. Putin dobře věděl, že vládnutí v demokratických podmínkách je těžkým a často nevděčným úkolem a nezaručuje dlouhodobý mandát. Jakmile se zorientoval v křesle prezidenta, místo podpory demokratických mechanismů mladého ruského státu se začal starat o upevnění vlastního monopolu na státní moc.

 A jak teď obecně hodnotíte jeho politiku?

Putin se zapíše do dějin jako státník, který na začátku nového tisíciletí oživil studenou válku. Ve svém mnichovském projevu z roku 2007 Putin dal najevo, že Rusko se nikdy nevzdalo pozice amerických rivalů na světové scéně, i když dávno nemá váhu bývalého Sovětského svazu. Putin obvinil Spojené státy, že vnucují svůj politický systém ostatním. Podle tehdejších opozičních ruských médií Putinovi při vystoupení chyběla pouze "příslovečná bota, kterou ve své době do tribuny OSN bouchal generální tajemník sovětské komunistické strany Nikita Chruščov". Kdysi Sovětský svaz a komunismus byly přitažlivé pro mnoho států po celém světě. Nyní Rusko obratně využívá protiamerické nálady ve světě a lživou propagandu, aby znovu získalo mezinárodní podporu především v zemích „chudého Jihu“. 

Protiamerická karta přináší Putinovi nejvíce bodů doma a pomáhá mu udržet se u moci. Ruský prezident dobře ví, že boj proti společnému nepříteli a nacionalismus spolehlivě přináší hlasy voličů. Když rozruch kolem vyhlášení křížového tažení proti USA a NATO poněkud utichl, Putin potřeboval nový impulz. A tím se stala anexe Krymu a agrese na východní Ukrajině.

Dnes Putinovi jde především o udržení mandátu prezidenta do roku 2024. Válka proti vykonstruovanému nepříteli v Kyjevě, který je údajně řízen Amerikou, je k tomu ideálním receptem.

Kde vidíte kořeny takovéto Putinovy politiky?

Putin je bývalý aparátčík z řad KGB. Rozpad Sovětského svazu označil za „největší geopolitickou katastrofu 20. století“.  Sovětský režim byl ve skutečnosti zločineckým systémem, který je odpovědný za smrt více než 60 milionů svých občanů. Rozpad Sovětského svazu v roce 1991 tedy nelze považovat za katastrofu, ale právě naopak: - za osvobození od komunistické totality, vítězství demokracie a národního sebeurčení. Rusko však neuneslo zkoušku svobodou a ztrátu statutu impéria a po krátkém období demokratického kvasu se vrátilo ke svým velmocenským ambicím a utužování diktatury jednoho muže.

Svým způsobem značná část Rusů na příchod autoritářského vůdce typu Putina čekala.  Mnoho Rusů trpělo pocitem frustrace po rozpadu SSSR a „prohry“ se Západem ve studené válce.  Pocitem ukřivděnosti ve vztahu se Západem a výmarským syndromem pádu do bezvýznamnosti trpí i sám Putin. Cítí se být zhrzen Západem, má potřebu „být u toho“, spolu s dalšími vyvolenými světovými lídry držet kormidlo světových dějin, jako Stalin na konci druhé světové války v Jaltě dělil Evropu.

A jaké jsou podle Vás důsledky takovéhoto přístupu?

Za Putina totalita v Rusku znovu nabírá na síle – s tím rozdílem, že nyní není komunistická, ale imperiálně nacionalistická. Liberální a demokratické hodnoty zapustily jen slabé kořeny v ruské společnosti. Ty neobstojí v ideovém souboji s nacionalistickým mýtem obnovy impéria, s vizí ráje na zemi – „ruského světa“.

Milionům Rusů Putin nabídl velkolepý sen napravit „historickou křivdu“ rozpadu SSSR, vrátit Rusku kontrolu nad bývalými koloniemi, dominantní postavení na území bývalého sovětského impéria, a tím pádem se znovu stát globálním geopolitickým hráčem, se kterým velmoci počítají a kterého se sousedé bojí. Stal se tak „prezidentem naděje“ pro vlastní lid a hrozbou pro zbytek světa.

Demokratický vývoj v Rusku směrem k liberálnímu státu evropského typu, který započal za Jelcina, byl za Putina zablokován. Není divu – kult silného vůdce a autokratický stát budovaný Putinem jsou neslučitelné s liberálními hodnotami a lidskými právy, které naopak budování diktatury ohrožují.

Za 25 let postsovětského vývoje se nepovedla reflexe sovětského mýtu. Nyní Putin tento totalitní mýtus vzkřísil s metaforou Ruska, které se zvedá z kolen (a hrozí světu jadernou pěstí), což mu zajistilo tak obrovskou popularitu.

Jak se to dle Vás projevuje v jeho zahraniční politice?

Každý diktátor potřebuje nejen utužovat režim a likvidovat oponenty uvnitř státu, ale také bojovat s vnějším nepřítelem a slavit vítězství.  Válka s Gruzií v roce 2008 Putina přesvědčila, že on může v případě bývalého státu SSSR, který není v NATO, použít vojenskou sílu a využít německý „sudetský scénář“. Politika Ruska je od té doby nepředvídatelná, Rusko začalo zabírat území svých sousedů a porušovat odzbrojovací dohody z konce studené války.

Vyvrcholením tohoto neoimperiálního snu a také Putinovy popularity v Rusku se stala anexe ukrajinského Krymu s převážně ruskojazyčným obyvatelstvem, na kterou ani Ukrajina, ani svět nestačily včas zareagovat. Dalším krokem by mělo být pokračování „krymského scénáře“ – obnovení kontroly nad dalšími ruskojazyčnými oblastmi v bývalých koloniích Sovětského svazu. Zákonitě se opět nabízela Ukrajina, která začala nabírat proevropský směr. Odštěpením od prozápadní Ukrajiny mělo vzniknout „Novorusko“ osmi převážně ruskojazyčných oblastí Ukrajiny.

A jak si myslíte, že se mu to povedlo?

Okamžik překvapení už nezafungoval tak, jako v případě Krymu. Scénář byl stejný: za pomocí ruských tajných služeb v Doněcké a Luhanské oblasti proběhly protivládní převraty se záměrem odtržení od Ukrajiny a vzniku samostatných států, které by se pak měly spojit do jednotného Novoruska. Ovšem v dalších oblastech budoucího Novoruska k protiukrajinským převratům nedošlo. Putin sice ještě mluvil o budování jediného „ruského světa“ s Novoruskem jako perlou v koruně, ale sám nečekal tak jednotný a tvrdý odpor Ukrajinců proti vzbouřencům, masivně podporovaným ruskou armádou. Projekt Novoruska byl uložen k ledu. Putinovi však stačí pokračující teror a bezvládí „jen“ v Doněcké a Luhanské oblasti, aby destabilizoval Ukrajinu, znemožňoval jí cestu do Evropy, rozbíjel jednotu Evropské unie a mstil se Západu.

Sen o Novorusku a přihazování polínek do donbaského ohně Putin jen tak neopustí, protože potřebuje válku, potřebuje nepřítele, aby se udržel u moci. Vojensko-průmyslový komplex Ruska potřebuje nové zbrojení a svoji válku potřebují také běžní Rusové. Konfrontace se Západem je raison d‘etre, idea současného ruského státu. Válka je pro Rusy absolutním lékem na výmarský komplex a mizérii každodenního života. Ruská propaganda uměle rozdmýchává velikášské imperiální sny, nenávist k ukrajinským „fašistům – banderovcům“ a zákeřným Spojeným státům americkým. USA podle ruské propagandy vyvolalo Majdan, aby sebralo Rusku Ukrajinu a přiblížilo se ke světové nadvládě. U řadových Rusů vzniká pocit, že bez Putina se Rusko před americkou hrozbou neuchrání. Proto ho budou volit.

Domníváte se tedy, že Rusko je díky tomu hrozbou?

Po 25 letech postsovětského vývoje je Rusko větší hrozbou, než někdejší Sovětský svaz v době studené války. Aby fungovalo pod současným vedením, Rusko potřebuje nepřítele, válku, expanzi. Nezávislá Ukrajina není jediným postsovětským státem, který zakouší ruskou agresi. Rusko nyní usiluje o strategické  spojenectví s dalšími státy, například s Čínou, s cílem prohloubit světovou konfrontaci na úrovni těch nejsilnějších geopolitických hráčů. Využívá k tomu i ekonomicko-hospodářské páky – například, závislost Evropy na ruských energetických zdrojích. A také vydírá – pověstným červeným tlačítkem. Evropa, která není připravena na válku, raději ustoupí, než bude riskovat konfrontaci. Budoucí vývoj může být skutečně nepředvídatelným.

Vystupujete ostře proti Miloši Zemanovi. Z jakého důvodu? Respektive jakou roli v tom hraje jeho postoj k ruské agresi na Ukrajině?

Český prezident Miloš Zeman zneužívá svoji pozici a místo zájmů Česka soustavně prosazuje zájmy putinovského Ruska. U našich partnerů v NATO a EU nám tím způsobuje ztrátu absolutní důvěry a devastuje mezinárodní prestiž ČR. Každý průměrný Evropan si myslí, že Česko podporuje ruskou agresi na Ukrajině a je proti protiruským sankcím. Každý průměrný Ukrajinec ví o skvělém nápadu českého prezidenta, aby se Ukrajina vzdala své suverenity ve prospěch Moskvy prostřednictvím tzv. finlandizace. A každý průměrný Rus ví, že Zeman je „náš“. Pro občany Ruska je Zeman – společně se slovenským premiérem Robertem Ficem a maďarským premiérem Viktorem Orbánem – názornou ukázkou nejednoty Evropské unie v otázce protiruských sankcí. V rukou oficiální ruské propagandy se stává důkazem toho, že Evropa jako celek a jednotlivé evropské státy nerozhodují o svém osudu podle vůle svobodných občanů, nýbrž že se sklání pod diktátorskou taktovkou Spojených států a prezidenta Obamy. Hlavním cílem USA je podle ruské propagandy světová nadvláda a ponížení Ruska.

Zeman touží po navázaní nadstandardního přátelství s Putinem v situaci, kdy ruský prezident trpí mezinárodní izolací a vyřazením Ruska z elitních mezinárodních svazků. Zeman zneužívá pozici prezidenta evropského státu, aby za Putina tahal kaštany z ohně a neúnavně mu „prošlapával“ cestičku v Evropě. Jako kdyby vycítil, o čem Putin sní, přichází s nápady, které by měly vrátit Rusko do velké geopolitické hry: finlandizace Ukrajiny, zapojení Ruska do západní koalice proti islámskému státu nebo vstup Ruska do Evropské unie. 9. května 2015 Zeman setkáním s Putinem chtěl ukázat, že ruský prezident není v mezinárodní izolaci. V očích řadových Rusů, a nejen Rusů, Zeman symbolizuje roztříštěnost a nejednotu EU v otázce sankcí, rozostřuje hranice nepřijatelnosti ruské okupace Krymu a války proti Ukrajině.

Poklonkování agresorovi, politika ústupků a appeasementu vůči Rusku vede jen k tomu, že Putin přitvrzuje. V květnu český prezident v Moskvě lichotil Putinovi a sliboval zrušení protiruských sankcí, jen o pár týdnů později v ruské státní televizi běžel film o okupaci Československa v roce 1968, ve kterém byl smysl dějinných událostí otočen naruby. Snažil se divákům vsugerovat, že okupaci Československa v roce 1968 prováděli především agenti NATO, kteří prostřednictvím českých a slovenských kolaborantů, nacistů a fašistů připravovali vojenský převrat. Češi a Slováci pak ve službách NATO a CIA „zpoza rohu zákeřně stříleli z kulometů po dětech osvoboditelů“.  Zeman se od filmu sice distancoval, ale neuznal chybu oficiálního ruského režimu – podle něj nešlo o snahu přepsat dějiny, ale o chybu jednotlivců – novinářů.  V posledních dnech se znovu objevily spekulace o tom, že Zeman byl zvolen českým prezidentem se značnou podporou ruských peněz. Mluvil o tom například šachový velmistr, signatář kampaně Putin musí odejít, ruský opoziční demokratický politik Garry Kasparov. Taktika korumpování zahraničních politiků byla velmi často používána ještě za dob bývalého Sovětského Svazu a bývalý podplukovník KGB Vladimír Putin jistě tuto taktiku nebude opouštět.

Pokračování příště