Starý a nový džihád

O dvou druzích džihadistů a o tom, jak ovlivní svět a budoucnost nás všech. A o jejich roli v muslimském světě.

Říká se jim různě. Džihádisté, islamisté nebo zástupci politického islámu. Jsou to prostě lidé, kteří muslimské náboženství využívají nebo zneužívají v politice nebo využívají politiku k prosazení tohoto náboženství. Prostě pletou Boha a politiku dohromady, což nikdy nevedlo k ničemu dobrému. Myslím, že všichni vědí, o koho se jedná.

Opět jsem si i tyto lidi laicky a pro sebe rozdělil na dvě skupiny. Je samozřejmě na Vás, zda s tímto rozdělením budete souhlasit nebo ne.

Dle mě se dají džihádisté rozdělit na dvě skupiny. Na džihádisty staré a džihádisty nové. Tyto názvy berte však ovšem orientačně, stejně jako hrubé je ono rozdělení. Jistě byste našli příklady událostí a oblastí, kde se tyto skupiny překrývají, misí nebo ještě více dělí. Ale přesto se mi následující úvahy zdají zcela relevantní.

Za Staré džihádisty považuji lidi, kteří bojují svůj džihád jednoduchým přímým násilím. Jsou to různí teroristé, většinou sdružení v Al Kajdě nebo taková hnutí jako Talibán. Ti opravdu bojují za islám mečem a každého, kdo se jim postaví do cesty, chtějí zabít, zlikvidovat nebo násilím šokovat či dostat na svou stranu. Nikdy by neprojevili ani náznak spolupráce s někým, kdo je neislámský nebo je málo islámský. Považovali by to nejen za zradu, ale i za hřích. Snaží se probojovat ke světovému chalífátu válkou- svatou válkou - džihádem. Nenávidí svobodu a demokracii, bojují proti ní a nikdy by na ni nepřistoupili, protože ji považuji za hříšnou. Jejich chápání  džihádu je jednoduché a prvoplánové.  Tihle džihádisté jsou poměrně snadno definovatelní. Dá se s nimi bojovat násilím, dají se eliminovat fyzicky a technicky. Nejsou snadným nepřítelem, jsou těžkým nepřítelem a i světové supervelmoci zatápějí již déle než 10 let, ale svůj boj pomalu ale jistě prohrávají. Dostali tvrdé rány a krvácejí a celkově jsou na ústupu, i když mohou napáchat ještě mnoho zla. Jejich prohra a ústup rozhodně nejsou definitivní a i když byli v některých oblastech poraženi, v jiných mohou povstat a nepříjemně nás překvapit a ohrozit.

A pak tu jsou Noví džihádisté. Za ty považuji například egyptské muslimské bratrstvo nebo tureckou vládní stranu. Nejsou tak přímočaří, jako staří džihádisté. Pojem džihád považují v širším slova smyslu jako boj a ne jako válku. Nebojí se využít politiku a politické kličky v dosaženích svých cílů. Rozhodně nejsou umírněnější než staří džihádisté co se týče cílů, ale možná jsou umírněnější, co se týče prostředků. Jsou schopni spolupracovat s nemuslimy, i umírněnými muslimy, aby dosáhli svých cílů. Svobody a demokracie využívají pro své cíle, neštítí se jich, ale podobně jako komunisté a fašisté je berou jako prostředek k dosažením toho samého, co chtějí Staří džihádisté. Svoboda není pro ně hřích, ale zbraň, prostředek. Jsou hůře definovatelní, mnohým se mohou zdát jako příznivci demokracie nebo dokonce západních hodnot, dokud nedokážou svou pravou tvář. Zatímco Staří džihádisté nejsou moc populární ani mezi muslimy, tihle dovedou na své strany získat masy a podporuje je značná část muslimského obyvatelstva, protože se jim nejeví jako hrozba, ale jako pomoc. Jdou si pomalu, ale jistě za svým cílem, nastolení islámských režimů a naplnění svého mystického cíle - celosvětové vítězství islámu. Maji před sebou velkou budoucnost. Nedá se s nimi bojovat násilím pro masovost jejich hnutí. Jejich fyzická eliminace by se rovnala genocidě a v tom je jejich síla, až nezranitelnost. Jsou novou skutečnou hrozbou pro lidstvo a dosud nevíme, jak je zastavíme a co s nimi uděláme. Zkrátka nemáme proti nim recept, už jen proto, že ho není tak snadne najít.

Je velmi podstatné, že Noví džihádisté berou Staré džihádisty jako škůdce své věci a netrpí vůči nim žádným sentimentem. Naopak je dovedou využít ve svůj prospěch a to i tím, že bojem proti nim se snaží oblbnout západ, aby byli pro něj hůř definovatelní jako nepřátele. Jako úplně typický příklad se mě zdá současná spolupráce USA, Izraele a Egypta v boji proti terorismu.

Na Západě i u nás v Česku je velmi početná a stále významnější skupina lidí, kteří vidí vzrůst Nových džihádistů a právem před nimi varuji. Já se však distancuji od těch názorů, které nejsou schopné odlišit staré a Nové džihádisty a hlavně od těch, kteří Nové džihádisty směšují se všemi muslimy. Jsem skálopevně přesvědčen, že tomu tak není a že právě mezi muslimy je stále více lidí, kteří začínají chápat, že různými diktátory až dosud utlačovaní Noví džihádisté nejsou demokraté, ale právě džihádisté. A v tom by právě mohly být naděje v tom, jak je porazit.