Obamova vojenská doktrína - pozemní síly a letectvo

O tom jako prezident Obama ovlivnil dějiny válčení. Zaměřeno na pozemní armádu a letectvo.

Obama by se mohl paradoxně stát prvním nositelem Nobelovy ceny míru, který se zapíše do dějin vojenství. Jeho politika totiž nutí americké ozbrojené složky nutit bojovat stylem, kterému by se mohlo říkat Obamova doktrína.

Jak se dá zaznamenat, dějiny válčení se mění. Poslední  střetnutím tankových divizí byla válka v  Perském zálivu v roce 1991. S "železnou" armádou zaútočil v roce 2003 Bush na Irák. Byla to nutnost, protože se předpokládal hlavní odpor ze strany Saddámovy "železné" armády, která se však rozpadla a došlo ihned k odporu ze strany lehce ozbrojených band. Poslední podobnou akcí byl v roce 2008 útok Rusů na Gruzii. V Afghánistánu již byly nasazeny lehké síly, ale to nebylo dáno nějakou koncepcí, ale terénem.

Je tedy velmi pravděpodobní, že se už nebude opakovat nejen válka z roku 1991, ale ani Irák 2003 nebo Gruzie 2008. A v případě, že ano, tak je víc než jasné, že nepřítel bude rozložen sankcemi, vnitřními konflikty a bombardováním do té míry, že se jedna strana prostě rozpadne, takže ten rok 1991 je opravdu pravděpodobný ze všeho nejméně.

Vypadá to tedy, že příští konflikty budou připomínat spíš Afghánistán nebo Libyi. Tankových divizí nebude třeba. Zároveň upadne i potřeba klasické pěchoty. Nasazení mechanizovaných vojsk nebo konvenční pěchoty je tedy stále méně pravděpodobné a v současné době i stále méně politický průchodné. Nasazení těchto síl prostě vypadá moc jako válka a to se politikům typu Obamy moc nehodí. Takže historické, ekonomické a politické ukazatele se sešly, aby mohlo dojít ke změně způsobů válčení.

A ten se stále více rýsuje. Ukazuje ho to, co se děje v Afghánistánu nebo v Mali. Již pravděpodobně nebudeme svědky přímých invazí jako Irák 2003. Z politických důvodů to bude  vypadat jinak a americká armáda je na to připravena. Nejagresivnější věcí, kterou bude v nejhorším případě třeba provést, bude letecký úder. Předtím, během něj nebo po něm pak bude probíhat něco jiného než invaze. Bude vniknutí do dané země za pomoci značné části společnosti oné země. Ano, již nebude podniknut útok na stát, ve kterém není silná opozice, která není schopna bojovat s těmi, proti kterým je invaze vedena. Takovou invazí Západ naposled provedl v Iráku v roce 2003. A už ji nebude opakovat. Bude to buď obsazení jako Afghánistán 2001 nebo Mali 2013 nebo pomoc vládě jako Vietnam 1965. Vše bude z politických důvodů vypadat méně nápadně než klasická invaze s dlouhými kolonami rachotících tanků. Tyto akce provedou spíše speciální jednotky, které budou obsazovat klíčová místa, likvidovat body odporu a hlavně podporovat a cvičit spojence. Prvek spojenectví v zemi, na kterou bude útočeno, bude nezbytný.

Ano takovou to "nenápadnou invazi" budou provádět speciální jednotky, jejichž význam a počet mohutně poroste. Ukazuje to nedávné zřízení americké divize speciálních sil v Afghánistánu. První takové velké jednotky speciálních sil v dějinách. Speciální jednotky budou pozvolna dosahovat počtu taktických jednotek. Přesto nebo snad díky tomu budou takové invaze uskutečňovány s menšími silami než v minulosti, protože speciální síly jsou mnohem efektivnější.

Po obsazení takové země nastane druhá fáze, kterou si dnes již nikdo nedovolí podcenit. A to fáze udržení. Je již jasnou vojenskou zákonitostí, že k udržení nebo k porážce opozice či partyzánu je potřeba velké množství vojáků.

Takováto speciální invaze totiž proběhla v Afghánistánu v roce 2001 a nedopadlo to vůbec dobře. Tehdejší americký ministr obrany Rumsfeld si myslel, že zemi obsadí, vyčistí a udrží s malým počtem speciálních jednotek a dopadlo to tak, že se Tálibán pevně uchytil a zahájil nekonečnou partyzánskou válku. V čem by se tedy tato nová doktrína měla lišit? V podstatné věci. Nyní když takováto nenápadná invaze proběhne dojde k budování spojeneckých jednotek z místního obyvatelstva okamžitě a nebude to podceňováno. Možná dojde k budování spojeneckých sil ještě před zahájením útoku. Proto musí být sociálních jednotek více, aby mohli budovat spojenecké síly masivněji a rovněž aby mohli tyto spojence v přechodném období aspoň částečně zastoupit.

Speciální síly díky tomu tedy čeká opravdu další vzestup a rozvoj, zatím konvenční síly budou pomalu upadat a budou udržovány spíš v záloze pro nepravděpodobnou možnost klasické mechanizované bitvy. Jejich počty se budou snižovat a je možné, že je časem nahradí třeba samočinné stroje.

Situace se mění rovněž ve vzduchu. Poslední vzdušné souboje se odehrály v roce 1999 nad Kosovem. Poslední vyrovnané vzdušné souboje se odehrály začátkem 80. let nad Libanonem. Západní letectva nemají konkurenci a letecké bitvy nehrozí. Stíhač je druh na umření. Přesto se však stíhačky hodí, ale spíš na akce typu doprovodu nebo sestřelení dopravních letadel unesených teroristy.

Nezpochybnitelná a stále rostoucí a významnější je úloha letectva při podpoře pozemních sil. To, aby války vypadaly tak jak popisuji, musí být především jeho zásluha. Letectvo musí rozložit "železné" armády zemí, na které se bude útočit. Bude vedeno více takovýchto úderů než pozemních válek. V mnoha případech postačí, aby USA a jejich spojenci nasadili letectvo, jak tomu bylo v Libyi. Není pravděpodobné, že by proti této mašinérii byl schopen někdo nasadit mašinérii podobnou. Je však možné, že dojde k rozvoji pozemních protiletadlových zbraní nebo ke zlepšení taktiky jejich nasazení. Vzdušné bitvy nehrozí, ale hrozí bitvy vzduchu se zemí.

Rovněž ony speciální jednotky nemají k dispozici dělostřelectvo a tanky. To znamená, že jejich úlohu rovněž zastoupí letectvo. Přímá taktická podpora speciálních sil bude uskutečňována především bezpilotními prostředky. Dočkáme se tedy masivního nasazení speciálních sil, které budou ze vzduchu podporovat velké množství samočinných robotů.

Taky bude potřeba prostředků pro dopravu speciálních sil a tady je jasné místo pro rozvoj a rozšiřování konvertoplánů, čili hybridů mezi vrtulníky a letadly…