Islám a Západ, 4. díl

O televizním dokumentárním seriálu Islám a Západ. Kritika některých tezí seriálu, zdůraznění některých málo známých informací, které přinesl a úvahy podnícené tímto seriálem.

TV stanice Prima Zoom nedávno odvysílala velice zajímavý dokumentární seriál Islám a Západ. Jak název říká, pojednává o vztahu Západu a Islámu, čili je to seriál nanejvýš aktuální a na závažné a důležité téma. Tento seriál je další z podnětů, které mě přivádějí k hlubšímu pohledu na historii.

Jako amatérský fanoušek historie jsem se zajímal hlavně o moderní historii, o které jsem se domníval, že více ovlivňuje naší současnost. Poslední dobou zjišťuji, že zkoumání vztahu Západu a islámu nás přivádí do období až téměř 1500 let zpátky do historie a celý středověk a novověk se tak rázem stává aktuálním. Je to dlouhá doba a tak se pro milovníky historie otvírá nepředstavitelně velká kapitola k objevování pravdy. Osobně pak zjišťuji, jak jsou tyto dějiny vzrušující a stále aktuální.

Proto mě seriál Islám a Západ zaujal. Neznamená to však, že bych o tomto období nic nevěděl a že bych tento seriál nekriticky přijal. Naopak jsem tento seriál ohodnotil jako částečně islamofilní a politicky korektní a na následujících stránkách ho hodlám podrobit kritice. Zároveň však hodlám připomenout zajímavá fakta, která tento seriál zdůraznil. Seriál mi v podstatě slouží jako osnova pro mou vlastní úvahu nad vztahem Západu a Islámu. Předem upozorňuju, že nebude ani islamofobní ani islamofilní, ale že se pokusí o objektivní pohled.

Během první světová války padla osmanská říše. V této souvislosti je zajímavé sledovat, jak se za první světové války na německém ministerstvu zahraničí plánoval džihád. Němci si naplánovali, že turecký sultán vyhlásí světový džihád a muslimové v koloniích Británie a Francie povstanu a začnou podnikat teroristické útoky. Nepochopili však, že turecký sultán není papež a i když džihád skutečně vyhlásil, tak ho muslimové neposlechli.

Já dodávám, že to nebyl jediný takový nápad Německa. Něco podobného a mnohem více se němcům povedlo v Rusku, když do Ruska poslali Lenina, aby tam vyvolal bolševickou revoluci. To byl úspěšnější plán než džihád. Rudý džihád se němcům povedl, ale vítězství ve válce jim nepřinesl a pak si žil vlastním životem a přinesl mnoho zla v dějinách.

Ale vraťme se k muslimům a do Turecka. Seriál ukazuje Ataturkovy reformy. Vzdělání pro ženy, nahrazení arabského písma evropským, zrušení polygamie a zrušení nošení šátků. Oddělení náboženství od státu. To bylo opravdu hodně revoluční a odvážné a je to stále tak. Kdyby nějaký politik v islámské zemi začal zavádět takovéto reformy znovu, tak by byl asi tak do měsíce na něj spáchat atentát, nemyslíte?

A tady začínají dějiny přímo zasahovat do dnešních dnů. Po první válce byl Blízký východ rozdělen mezi koloniální mocnosti. Diplomaté Anglie a Francie narýsovali hranice na mapách bez ohledu na náboženství a národnosti v oblasti. A tak vznikly naprosto umělé země, jako je Jordánsko nebo Irák, či země historické, ale s umělými hranicemi jako je Sýrie. Já se osobně domnívám, že například Iráčané zjistili svou národní identitu až v krvavém boji proti teroristům po americké invazi před deseti lety.

Každopádně ti, kteří volají po tom, ať se Evropa nevměšuje nebo nezabředává do záležitosti těchto států, nechápou, že to Evropa udělala už téměř před 100 lety, že tyto státy vlastně vytvořila a že tudíž za ně má jistou zodpovědnost. Prostě už jsme tam vešli a jsme tam pořád a nedá se jen tak utéct.

Tyto události však nic nezměnily na kulturní a hospodářské zaostalosti regionu. A to přesto, že tyto země už dávno nejsou koloniemi. A lidé hledající cestu s tohoto marasmu začali opět hledat pomoc v islámu. A tak se rozšířilo islamistické hnutí, jak jej známe dnes.

Každopádně svět islámu není monolitický, jak tvrdí islamofobové. Je tvořen mnohými různorodými hnutími a myšlenkovými proudy, od těch ultratolerantních, až po ty ultranetolerantní.

Seriál na konci však ukazuje, že nyní je islám na další křižovatce, protože se musí zapojit do globalizovaného světa. Seriál byl natočen ještě před arabským jarem, ale mluví o potřebě islámu najít způsob vyrovnání se ze světovým vývojem, který bude vyhovovat širokým masám věřících. A já dodávám, nejen věřících, ale i z islámského hlediska nevěřících. Prostě celému světu. A myslím si, že takový způsob existuje. Je jím svoboda a demokracie. Islamisté chápou svobodu jako ohrožení islámu a islamofobové jako zneužitelnou islámem pro jeho nadvládu. Já naopak považuju svobodu za způsob, za jediný způsob, jak zapojit nyní uzavřený svět islámu do světového společenství a odpovědnost, která je druhou stranou svobody, jako jedinou spolehlivou hráz proti fanatizmu jedné nebo druhé strany.

Mělo to však být o seriálu Islám a Západ. Seriál říká, že islám byl ze začátku jako každé nové náboženství svěží a inspirativní a s tím lze souhlasit. Pokračuje v tvrzení, že rozvoj Evropy byl dán vlivem islámské vzdělanosti, o čem lze úspěšně pochybovat. Pravdivě ukazuje úpadek islámu a snaží se vykreslit v jaké situaci dnes islám je.  Když tedy shrnu všechny tři díly, tak musím konstatovat, že seriál byl plný zajímavých informací, které musí podnítit divákův zájem o dějiny islámsko-západních vztahů a které musí i přes částečnou islamofilnost tvůrců přemýšlivému člověku napovědět, že islám není zločinná ideologie, ale ani nedotknutelné metafyzické tabu. Že je islám ve filozofické krizi, která se však nedá vyřešit násilím nebo izolací.

KONEC