Příběh jednoho instalatéra aneb Americký sen po česku.

Byla to zvláštní schůzka už od samého začátku. “Pane Pazdera, to jsem rád, že jste přišel dřív - pojeďte se mnou na stavbu, musím chlapům zavést trubky a nějaký vercajk”. Tak jsem si sedl do tranzita a jeli jsme. Nikdy před tím a nikdy potom jsem schůzku v autě neměl, ale o to byla vyjimečnější. “Kolik  máte zaměstnanců pane Skácel (jméno jsem pozměnil)? “Patnáct”. To mě dostalo. “Patnáct?!”  Jeho to ale nevyvedlo z míry a hrdě odvětil: “Jo, patnáct!” Opravdu to nebývá zvykem - Schwarzt systém je u živnostníků velmi populární způsob zaměstnávání lidí. A není se co divit - při finančních potížích by živnostníkům vyplacení tří výplat prostě zlomilo vaz

“Víte pane Skácel, to jste mě opravdu překvapil - jak se Vám to podařilo, že máte tak velkou firmu?”. “To se mi podařilo v podstatě náhodou.”
Začal jsem podnikat v roce 1993. Byl jsem chvíli po vyučení a neměl jsem nějak velké plány. Jenom jsem cítil, že být zaměstnaný není to pravé pro mě, a po zkušenostech s prací pro starší a zkušenější kolegy jsem přišel na to, že se od nich nemám co dobrého naučit. Tak jsem začal radši sám.
Asi po třech měsících - v lednu 1994 mi ráno volal nějaký pán, že by potřeboval vyměnit prasklý záchod někde v pavlačáku na Bratislavské. Zakázek jsem tehdy ještě moc neměl, tak nebyl problém se s ním domluvit na tentýž den odpoledne.
Přijedu tam a přivítá mě takový šedesátník a představí se jako Šeda, a že je domovník. Zavedl mě do třetího patra ke dveřím od WC, které bylo společné pro 6 partají. “Zamčel jsem to, ale nutkavá potřeba nájemníků byla silnější...” a otevřel nešetrně vylomené dveře od záchodu. Pohled na tři dny ucpaný a prasklý záchod pro 6 partají nebyl vůbec hezký....
Chvíli jsem na to zíral. Pan Šeda bedlivě pozoroval co to se mnou udělá. “Tak co - pomůžete mi?” “Ále jo...” Lepší tohle, než sedět doma. “Zajedu si jenom do velkoobchodu pro matroš a za dvě hoďky jsem zpátky”. Souhlasil a rozešli jsme se.
Zajel jsem do obchodu, koupil nový záchod, zámek, barvu a štětec, pevný igelitový pytel, lopatu, kýbl, hadru a jar. Vrátil jsem se zpátky a začal. Naštěstí mrzlo, takže ze smyslů trpěl pouze zrak. Naházel jsem tu hromadu do pytle a přihodil k tomu i ten rozbitý záchod. Pak jsem to hodil do kontyšu i s tou lopatou. Celej ten záchod jsem umyl, zprůchodnil trubky a nainstaloval novej záchod. Zkontroloval splachovadlo, namontoval novej zámek a sešrouboval a přetřel ty vylomený dvěře. Ještě jednou jsem to všechno přejel pohledem a zavolal pana Šedu.
Ten na to chvíli zíral a já ho bedlivě pozoroval, co to s ním udělá. Potom povídám “Tak co - zaplatíte mi?” A pan Šeda říká “Moc rád!”. Řek jsem si o dva tisíce. Dal mi tři a povídá: “Víte pane Skácel, před Váma se na ten záchod bylo podívat pět instalatérů a tu práci jste vzal až Vy. Mě v Brně vrátili v restituci 14 bytových domů a jestli Vás to potěší, tak všechny potřebují kompletní rekonstrukci vody, plynu a topení. Máte na to dost lidí?”
No a tak jsem si je musel sehnat a mám je doteď. Chvíli si vychutnával to ticho a pak se na mě usmál “Dobrý co?” “Jo fakt dobrý....”
Pan Skácel se mým klientem nestal. A asi nikdy nestane. S takovým přístupem k práci a k zakázce máte vždy do čeho píchnout.
Ale kolik živnostníků mělo na začátku devadesátých let chuť vydělávat, zbohatnout, a hlavně pomáhat svým klientům? A kdo má chuť pomáhat svým klientům dnes? Posunulo se to někam? K lepšímu? Nebo k horšímu? Co myslíte?