Moderní technologie v chajdě drnový...

Bylo 20. března. Svítilo první jarní sluníčko a pofukoval ještě pořád chladný zimní vítr. Zastavil jsem na adrese dle rozpisu schůzek a pozoroval dům pana Uhra, se kterým jsem se měl sejít. Střecha mírně porostlá mechem a lišejníkem, ve zdech zřetelné pukliny a okna byla naposled natřená, když se montovala. Vylezl jsem z auta a zamířil ke vratům. Před nimi stál šestikubíkový kontejner na šrot. Bylo v něm tak půl kubíku špón a třísek ze strojního obrábění a cca dva kubíky železného odpadu z domáctnosti - převážně plechovek od lanšmítu.

Zazvonil jsem na to, co zbylo ze zvonku a očekávaje “lukrativní kšeft” netrpělivě přešlapoval. Vrata se otevřely a mě se zatajil dech. Pohled do dvora mi připomněl cikánské osady na slovensku. Několik slepic, zanechávalo na popraskaném beronovém dvorku znamení své chudé stravy. V koutě umístěné pískoviště s formičkami a náklaďákem bez kol si se zcela jasným záměrem prohlížel kocour a všmu vévodila obrovská hromada všeho možného určeného do kamen.
“Dobrý den” ozvalo se odněkud zespodu. Podívám se tím směrem a vidím asi pětiletého kluka v tričku. A když říkám v tričku, tak myslím jenom v tričku! Na hlavě měl afro z nikdy nestříhaných černých kudrnatých vlasů, ve kterých bylo i několik “dredů”. Pod nosem dvě svíčky zelené barvy a pod černýma očima tváře jak ze slabikáře. Tvoji imunitu bych chtěl mít řekl jsem si v duchu a na hlas jsem odpověděl: “Dobrý den, kde máš taťku?”. “Tata je v dílně” řekl chlapec. Popotáhl a zbytek utřel. Beze slova se otočil a šel směrem dozadu za dvůr.
Instinkt obchodníka mi velel, abych ho následoval. Blížili jsme se k jakési šopě. Při pohledu na ni jsem si vzpoměl na trampskou odrhovačku “Chajda drnová” a zejména na repliku “dveře mají panty z kůže okna najsou zasklený....”. Tak nějak to vypadalo.
Chlapec vlezl dovniř. Já jsem váhal. Když vystrčil nos s novými svíčkami, pochopil jsem, že mám jít opravdu dál.
Ocitl jsem se v zámečnické dílně, kde bylo neuvěřitelné množství strojů vyrobených v době úderníků a jejich smělých závazků. Dodnes mám pocit, že když chtěl pan Uher na nějakém pracovat, musel alespoň dva další vystěhovat na dvorek.
Prostor cca 60ti metrů čtverečních osvětlovala jedna 60ti watová žárovka. Když jsem nevěřícím pohledem přeletěl to, co bylo předemnou, zbývalo mi už jen to, co bylo vpravo a vlevo. Otočil jsem  hlavu vlevo a spatřil pětiosé CNC obráběcí centrum, které měl i jeden můj klient. Stálo ho 8,000.000,- Kč (jestli si dobře pamatuji). Po cca deseti vteřinách co jsem na to CNC překvapeně koukal se odkud si z temného kouta ozvalo: “To koukáte, co? To by jste tu nečekal, že?!”. Podíval jsem se do těch míst a uviděl konečně pana Uhra. Vypadal jako Bolek Polívka ve filmu Roming - hubený a vysoký. V temném koutě nebyl sice vidět, ale bylo evidentní, že jsem ho pobavil.
“No to máte pravdu, to jsem tady opravdu nečekal” řekl jsem upřímě a přijal nabízenou pravici a židli, na kterou mi dal nějaký hadr, abych si neumazal oblek.
“Dáte si kafe nebo pivo?” Panáka - pomyslel jsem si a řekl “kafe”. Otočil se k chlapci a řekl “Tome skoč za maminkou, že máme hosta, ať přinese kafe a kde máš papučky? Kolikrát jsem Ti říkal, že v dílně musíš mít boty, protože tu jsou na zemi špóny!” Hulákal za ním, ale to už chlapec neslyšel. Uvědomil jsem si, že chlapec byl opravdu bosý....
Když mi pan Uher dovyprávěl, jak se u něj ocitnul ten pětiosý krasavec, otevřely se dveře a v nich se objevil veliký stříbrný tác a dvě obrovská ňadra v červeném svetru. Pokud je pravda, že se protiklady přitahují, tak jsem viděl zhmotnění tohoto zákona. Paní Uhrová se usmála a pravila “to jste nečekal že?” Vítězoslavně přede mě postavila ten tác, na kterém byl hrnek z růžového porcelánu s kávou uvnitř. Dále miska s rumovými perníčky, cukřenka, piksla se sušenou smetanou, karafa s vodou a sklenice.
“No máte pravdu, že takový servis leckdy nemám ani v akciovkách”. Což byl holý fakt. Dnes už vím, že čím víc nóbl podnik, tím chladnější je prostředí uvnitř. Poděkoval jsem paní Uhrové a zmerčil dalšího chlapce. Měl tak tři roky a byl stejně ustrojen, jako ten starší. Jenom měl  navíc ty papučky a ve vlasech ještě neměl “dredy”.
“Jak pak se jmenuješ?” zeptal jsem se prcka. Odpovědi se mi nedostalo, protože se schoval za maminku. “To je náš Kuba” žekla paní Uhrová a usmála se na mě. “Kolik mu je?” pokračoval jsem v rozhovoru a postupně zjistil, že jsou mu opravdu tři roky, ještě do školky nechodí, moc nemluví a “furt visí paní Uhrové za prdelou”.
Paní Uhrové se rozhovor se mnou líbil. Asi tu často návštěvy neměli a využila možnosti si poklábosit. Zato pan Uher byl nervózní a po chvíli se zeptal: “Co vaříš?” Paní Uhrová se lekla a se slovy “ježkovy voči špenát”, utíkala přes dvorek do domu s Kubou za prdelou.
Přešli jsme s panem Uhrem k věci. Postupně jsem se dozvěděl, že má to CNCčko vytížené je na 30% a že s takovou za chvíli nebude mít na splátky a to že by byl průser. Že kromě práce na tom CNC je schopný udělat jakoukoli zámečnickou práci. Za půl hodinky jsme došli k tomu, že nové zakázky potřebuje řešit a neví jak a mnou odpresentovaný návrh řešení se mu moc líbil. Jak sám ale správně odhadl, tak za takovou úžasnou věc budeme chtít spoustu peněz. Povídám mu podle pravdy: “Samozřejmě - za vysoký efekt, vysoká cena”. Návrh řešení a tím pádem i cena je vždy šitá na míru klientovi. Pro pana Uhra to bylo za částku rovnou jeho průměrnému měsíčnímu výdělku. “No to je teda ranec” povídá a konečně se posadil. Nechal jsem ho přemýšlet a pozorně ho sledoval. Po chvíli povídá: “nezlobte se pane Pazdero, ale to se musím poradit se ženou”. Pokrčil jsem rameny a říkám chlapci “Tome, přiveď maminku”. Než pan Uher stačil cokoli říct, byl kluk v prachu (pořád bosky). Za dvě minutky byl zpět i s maminkou. Kuba asi někde usnul, protože byla sama. “Tak co máš?” řekla panu Uhrovi povzbudivě. Začal jsem místo pana Uhra shrnovat náš rozhovor:
“Bavili jsme se s vaším mužem o nových zakázkách.”    
“Aha”
“Pan uher mi říkal že je šikovný zámečník a dokáže udělat v podstatě cokoli”
“To je pravda - táta má zlatý ruce”
A taky jsme přišli na to, že nemá naplněnou kapacitu”
“To je taky pravda - v poslední době furt votravuje páč má hovno co na práci” řekla a začervenala se.
“Řekli jsme si, že tou nenaplněností kapacity přichází tak o 300.000,- Kč měsíčně a že je potřeba to řešit”.
“Třista tisíc!!!??” řekal a podívala se na manžela tak, že jsem z toho tři dni nespal.
“No, a tak jsem mu nabídl takovéto řešení. To se mu líbí a chce ho využít. Jenže to stojí tolik co vydělá za měsíc.”
“No a dál?” Řekla k mému nemalému, ale dobře skrytému překvapení.
“Teď potřebuje poradit, jestli to do toho má dát...”
“Jak přemýšlí?! O čem přemýšlí?! Podepiš to prosím Tě, a buď rád, že se s Tebou pán vůbec baví!!!!!”
A bylo to. Smlouva uzavřená a podepsaná. V autě jsem to pět minut vydýchával. Inu, předpoklad je otec omylu. Takže nepředpokládejte! Seznamte se se situací a obchodujte!