Jak jsem uklízel auto (jaro 2004)

Na podzim jsem věděl, že celou zimu autem nikam nepojedu, a ani jsem ho nepřezul do zimního obutí. Teď se mi asi mstilo. Bylo to v něm cítit zatuchlinou.

Jako první pomoc jsem zvolil nový citrónový stromeček, čímž jsem docílil věrné napodobeniny vzduchu v pánské šatně v KFC. Nezbylo mi tedy, než využít volného pátečního dopoledne k úklidu.

Bydlíme v rekonstruovaném šestipodlažním paneláku. Úklid auta před domem bytostně nesnáším, protože to považuji za ryzí maloměšťáctví. Předpokládal jsem ale, že to nebude jenom o vysátí a utření prachu. Tak jsem nejel k benzínce, a rozbil svůj úklidový tábor před naším domem.

Měl jsem na starost Honzíka. Danušku s Míšou jsem odvezl do plavání. Zaparkoval jsem za domem na chodníku, po kterém nikdo nechodí (protože ho soudruzi vyprojektovali do plotu) a ucítil několik dychtivých pohledů za záclonami. Pro některé důchodce musí být utrpení mít okna na absolutně klidnou komunikaci. Jsou pak vděčni za jakoukoli záminku k tomu, aby mohli větrat. Dolů jsem to vzal přes sklep. Prohodil jsem prodlužovačku okénkem. Napustil kanystr čistou vodou a nachystal si ho i s kýblem a hadrou pod schody.

Nahoře v bytě jsem nachystal vysavač. Při té příležitosti jsem se v duchu znovu utvrdil v tom, že to byl dobrý nápad koupit vysavač i na mokré vysávání. Posbírali jsme pár hraček, lopatku, hrabítka a šli jsme na to. V jedné ruce vysavač, přes rameno hadici a v druhé ruce Honzu. Dole pod schody jsem přibral ještě kanystr a kýbl. Takto vyzbrojen jsem se objevil na jevišti sídlištního života.

Vysypal jsem zvířátka a vojáčky Honzovi na trávník. Kupodivu si s nimi začal hrát. Otevřel jsem všechny dveře, vymontoval dětské sedačky a otevřel kufr. V něm bylo volně uloženo několik potřebných maličkostí. Lékárničky z roku 1998, 2001,2003 a 2006, hever, kanystr na pohonné hmoty, výstražný trojúhelník, lano, Honzův důležitý klacek, Míšův důležitý klacek, kopací míč, několik kamenů (důležitých), tři šišky z borovice a čokoládový bonbón. Ten už nebyl volně ložený, ale vytekl z obalu a přilnul…. Něco jsem vyhodil do blízké popelnice a něco dal do igelitky, aby se to tam jen tak neválelo.

Potom jsem vyndal sáček na prach z vysavače a nalil do nádržky vodu. Má tak lepší tah. Zapojil jsem ho do prodlužovačky a zmáčkl knoflík a nic…V duchu jsem se proklel. Stál jsem pře problémem, jestli mám všechno radši naházet do auta a zamčít, a nebo to tam nechat a jít to do sklepa zapnout rovnou. No zvolil jsem tu první variantu. Byl jsem si jist, že Honza nebyl jediný, kdo mě s údivem pozoroval. Když jsem měl všechno pod zámkem, tak jsem čapnul Honzu a šel to zapnout. Za 10 minut jsem byl zpátky. Vyházel jsem všechno z auta zase na chodník a konečně vysál kobereček v kufru.

Už při vysávání mi bylo podezřelé, že kobereček je nějaký vlhký. Když jsem ho nadzvedl, objevil jsem příčinu vlhkosti i zápachu. Pod kobercem ukrytá rezerva byla do poloviny zatopená vodou. Buď mi do auta zatéká, a nebo se mi tam vylil kanystr s vodou co jsem vezl na chatu. Vytáhl jsem koberec i rezervu a rozložil je na sluníčko aby proschly.

Chystal jsem se zrovna vybírat vodu z auta, když se ozval Honza: „Já kakat“. Na to jsem pochopitelně nebyl připraven a znovu jsem ucítil zvědavé pohledy zpoza záclon. Takže jsem se naštval a poněkud ostřeji jsem se mého dvou a půlletého syna zeptal: „To myslíš vážně?“ s umíněností jeho povaze vlastní mi odpověděl „jo!“. Vzteky bez sebe jsem opět všechno naházel do auta, zamčel ho a na odchodu domu jsem ledově podotkl „Jestli se nevykakáš, tak uvidíš!“. Úměrně svému věku se rozplakal a následně nevykakal. Pro jistotu jsem si s sebou dolů vzal nočník a toaletní papír.

Dál to šlo docela dobře. Vybral jsem vodu, vytřel do sucha. Vysál sedačky a koberečky v kabině. K mé velké radosti se k nám potom přidala i Danuška s Míšou. Auto bylo jako nové a cítit je jen čistotou.