Vyznamenání a pohřeb Mašínů

Během mých studií v Paříži v roce 2000 se mi do rukou dostala výzva skupiny českých emigrantů, kteří mimo jiné žádali vyznamenání bratří Mašínů. S dalším českým spolužákem jsme si dopis přehazovali jako horký brambor. Podepsat, nepodepsat? Nakonec jsme se shodli nepodepsat, ten požadavek je nepřiměřený, řekli jsme si a ulevilo se nám.

Uběhlo pár let, během nichž jsem přečetl několik článků na dané téma a také knihu od Barbary Mašínové Odkaz, pravdivý příběh bratří Mašínů. Po četbě a seznámení s dalšími fakty rodinné historie a reality padesátých let jsem své NE změnil na spíše ANO, až ANO.

Výzkum zpracovaný pro Českou televizi z 20. srpna 2011 uvádí, že pouze 15 procent lidí považuje Mašíny za hrdiny. Tento výsledek  přináší více otázek než odpovědí. Znají dotazování skutečný příběh bratří Mašínů? Vědí o komunistické represi, o mučení, týrání a zabíjení těch, kteří s komunistickým režimem nesouhlasili? Vědí o pracovních táborech padesátých let a tvrdých podmínkách v nich, které se dají srovnávat s nacistickými koncentračními tábory?

Možná už by byl objektivnější výsledek pořadu Aréna v Československé televizi v roce 1989.  Diváci tehdy sledovali diskusi příznivců i oponentů odbojové skupiny. Mašíny podpořilo 4 918 hlasů, 48 %, proti bylo 5 309 hlasů, 52%. Ctirad Mašín tvrdil, že se mnoho jeho přátel nemohlo do televize dovolat. (Zdroj Wikipedie)

Neznáme přesnou formulaci otázek a vzorek respondentů výzkumu ČT, dovolím si tedy nabídnout malý test. Otázka č.1: „Považujete komunistický režim v letech 1948 až 1960 za demokratický, usilující o blaho lidu, nebo za tyranii?“ Otázka č. 2: „Myslíte, že je správné proti tyranii povstat i se zbraní v ruce a bojovat za demokracii?“ Otázka č.3: „Znáte rodinnou historii bratří Mašínů, jejich útěk na západ a jejich život na západě?“ U třetí otázky by mělo být několik kontrolních podotázek, abychom si ověřili znalosti, třeba: „Byl pokladník převážející peníze ozbrojen?“, „Mířil pokladník pistolí na Mašína, nebo Mašín na pokladníka?“ Je třeba znát fakta, protože pokud budou odpovídat lidé, kteří je neznají, budou odpovídat tak jako já před jedenácti lety. Zpět k první otázce testu, pokud jste u ní zatrhli blaho lidu, tak na další otázky odpovídat nemusíte. Vaše odpověď na případnou otázku ohledně hrdinství bude jasná.

V české historii je jistě více událostí, kdy bychom měli klást nepříjemné otázky, stejně tak i v české současnosti. Například: „Jak je možné, že bývalý redaktor stranického časopisu se stal šéfem České televize?“ A vůbec mi nepřipadá přehnané následující přirovnání: bývalý redaktor nacistického plátku se po válce stal šéfem veřejnoprávního média v demokratickém Německu. Otázky o naší nedávné historii se prolínají se současností více, než bychom asi chtěli. Dostáváme se tím k tématu vyrovnání se s naší moderní historií a problematice spolupráce s totalitním režimem některých současných politiků, manažerů, umělců a vlastně početné šedé zóny mlčících občanů. Rodina Mašínů nám nastavuje nepříjemné zrcadlo. Otec Josef Mašín, statečný člen legií a protinacistického odboje, byl popravený v roce 1942. Synové vyznamenaní za odboj (1945) proti okupantům se rozhodli pro ozbrojený odboj po roce 1948.

V našich dějinách jsou postavy, jejichž odkaz je vnímán různě v různých historických obdobích. Vezměme si Mistra Jana Husa:  po bitvě na Bílé hoře měl být jeho kult nahrazen úctou k Janu Nepomuckému a Hus byl persona non grata. V dobách totality to byl především bojovník za sociální spravedlnost a dnes je považován za církevního reformátora a tvůrce spisovné češtiny a sochy sv. Jana Nepomuckého jsou pomalu v každé české vesnici. A bratři Mašínové, jak budou vnímáni oni za šest set let?

„Ve válce rozhodnost, v porážce vzdor, ve vítězství velkodušnost, v míru dobrá vůle,“ hlásá známý citát Winstona Churchilla. Bratři Mašínové zvolili nejen vzdor, ale i ozbrojený odpor. O Mašínech hovořil v hlavních zprávách veřejnoprávní televize i šéf KSČM, předseda strany, která nese přímou odpovědnost za totalitní vládu a její zločiny. Sledovat takové zpravodajství na veřejnoprávní televizi mi nepřipadá jako projev velkodušnosti, ale jako projev hlouposti. Ale co můžeme očekávat ve státě, který ani dvacet let po pádu komunismu není schopen viníky pojmenovat a morálně odsoudit, natož potrestat.

Ve dnech kdy proběhl pohřeb Ctirada Mašína, není nejdůležitější otázkou zda byl hrdina, zda si zaslouží vyznamenání nebo ne. Daleko důležitější otázkou je: jsme schopni v případě ohrožení naší demokracie ji bránit a chceme být součástí západního demokratického světa? Jsme ochotni naši zkorumpovanou zemi obnovit přinejmenším účastí ve volbách, nebo vlastním osobním nasazením v politice?