Vždy tam stojí. No, možná trochu přeháním, skoro každý večer přešlapuje na rohu pařížské uličky Recamier. Menší muž mezi padesátkou a šedesátkou, určitě jste si ho všimli. Má šedé vlasy, přešlapuje z nohy na nohu a snaží se upoutat pozornost kolemjdoucích slovy: „Nechtěli byste si poslechnout trošku poezie?“ Jestli se zastavíte na sotva postřehnutelný okamžik, jste lapeni. „Pane, chcete slyšet báseň o mateřství nebo o svobodě nebo o kráse či o lásce a hudbě? Hm, no, hm. Najednou máte pocit, že jste bohatý mecenáš, který rozhoduje o uměleckém díle. Váháte, jste v rozpacích, už jste zapomněl všechny možnosti kromě jediné, a tak ji řeknete,“... hm, o svobodě.“
A muž se přestane kolébat z jedné nohy na druhou a začne recitovat. Je to melodické, ne všechno je srozumitelné a je to trošku dlouhé. No, ale posloucháte pozorně anebo to aspoň předstíráte. Muž končí recitaci a na konci je poznámka: „Pane, potřeboval bych nějaké peníze na sendvič.“ Přirozeně se to dalo čekat, ale možná to mohl udělat s větší dávkou poezie. Dáte mu pár centů, básník je spokojený a vy, vy jste spokojený také, knížka poezie ve Francii není levná záležitost a divadlo jakbysmet. Le Vieux Colombier je kousek odtud a nejlevnější lístek stojí 15 Euro. Jo, vždycky tam stojí, menší muž kolem šedesátky, však se tam jděte podívat, ale nezapomeňte si nějaké drobné.
Vždyť ten muž stává a recituje básničky naproti bistru, kde snídá světoznámý spisovatel! I já jsem ho u bistra potkal. Vzpomínám si na to velmi dobře. Bylo to jednou v prosinci kolem sedmé hodiny ráno v Paříži. Jdu po ulici, sotva se rozednívá, ještě je tma. To jsou snad halucinace, nebo stýskání po domově, či co? Slyším češtinu! Přecházím kolem páru, který mluví česky. Je sedm hodin ráno, to nejsou turisté, a navíc jsou velmi elegantně oblečení. Dáváme se do řeči. Z rozhovoru vyplývá, že muž učí. Neptám se ani, co učí nebo kde učí. Jdeme kolem kostela, a tak je zvu na českou mši. Muž nejeví zájem, ale žena, myslím, že je to manželka, ano. Ptá se dokonce dvakrát, kdy je mše. Vysvětluji jí to. Konečně v místě, kde se rozcházíme, mi muž klade otázku: „Když tedy studujete teologii, to musíte vědět hodně věcí o Pánu Bohu, že?“ „Aáále,“ říkám, „On si dělá, co chce,“ a rozcházíme se.
O několik týdnů později na večeři u přátel náhodou vezmu do ruky knihu. Jmenuje se Nesnesitelná lehkost bytí a na poslední straně obálky, přes celou stranu, je fotka autora. Do pytla, to je ten muž, s kterým jsem mluvil česky: Kundera. Tehdy jsem nevěděl, že jsem potkal Milana Kunderu. A on, on nevěděl, že potkal, Tomáše Pavlů. Ignorance.
Ale vraťme se k našim umělcům ze stejné ulice. Nevyhnutně vznikají otázky. Proč jeden na ulici recituje své verše a druhý světoznámý snídá v bistru naproti? Proč je to tento, a ne ten druhý? Proč Kundera nepřešlapuje z nohy na nohu a nerecituje s divným přízvukem na ulici? Proč nenavrhuje kolemjdoucím přednes básně o Nesmrtelnosti, Žertu, Směšných láskách či Ignoranci? Proč ten menší muž nesnídá skvěle oblečen s elegantní ženou v bistru? Jaká je vzdálenost mezi spisovatelem, který vydává knihy ve statisícových nákladech po celém světě, a autorem, který recituje na ulici? Jaká vzdálenost? Nepřekonatelná? Ne, jenom šířka ulice...
