Ex-arcibiskup Bezák a moc věřících

Česká televize věnovala hodně prostoru odvolání trnavského arcibiskupa Bezáka. Pozornost televize je celkem překvapivá, vždyť Česká republika je jednou z nejateističtějších zemí Evropy, ne-li světa. Na druhou stranu celá kauza zavání církevním skandálem, a ty jsou zajímavé i v zemi agnostiků a ateistů.

Krátce si připomeňme fakta: Bezák je mladým oblíbeným arcibiskupem, který se těšil důvěře věřících a respektu nevěřících, což není až tak běžná kombinace. Je známý neformálním jednáním, např. chozením do posilovny. Před několika týdny byl náhle odvolán, zdůvodnění odvolání z Vatikánu je značně vágní. Do dnešního dne není jasné, proč byl arcibiskup odvolán. Proslýchá se, že to mohou být intriky jeho předchůdce arcibiskupa Jana Sokola. Věřící jsou rozčarovaní, proběhlo modlitební shromáždění a koncert na podporu odvolaného arcibiskupa.

K odvolání biskupů či arcibiskupů nedochází moc často, např. v devadesátých letech ani zjištění, že ostravsko-opavský biskup Lobkowicz je na seznamech spolupracovníků Stb, nestačilo k jeho odvolání a Lobkowicz vesele biskupcuje dál. Pro zajímavost: předchůdce arcibiskupa Bezáka Jan Sokol byl na seznamech spolupracovníků Stb také. Odvolán také nebyl. Nabízí se otázka, zda pro církevní hodnostáře není lepší mít na důležitých místech lidi, kteří jsou nějak morálně oslabení a pak jsou lépe „zpracovatelní“. Věřící se mohou a mají právem ptát na zdůvodnění odvolání svého biskupa. Jak už bylo řečeno, oficiální vyjádření jsou nepochopitelně vágní. Odvolání ukazuje na neuvěřitelnou neschopnost vedení katolické církve komunikovat.

Pater Tomáš Halík v Christnetu k odvolání píše: „Je zřejmé, že církevní vedení podceňuje jednu důležitou skutečnost: s postupující demokratizací společenského vědomí neformální autorita nabývá převahy nad formální autoritou. Církevní tresty nefungují tak jako ve středověku, už nemohou člověka zničit ani umlčet. V liberálně laděné společnosti a značné části církve naopak přinášejí „postiženému“ i jeho postojům mnohé sympatie a popularitu, spíše zvýší slyšitelnost jeho slova ve společnosti; možná ho ovšem také posunou tam, kam sám nechtěl.“

Mohou věřící něco udělat pro svého arcibiskupa, a tedy i pro sebe a svou církev? Jsou skutečně tak bezbranní, jak si myslí? Ne, nejsou! V jejich rukou je mocný nástroj – peníze. Ve chvíli, kdy bude dostatečný počet věřících v trnavské diecézi, a nejlépe na celém Slovensku, dávat do sbírek místo eur pouze pár centů a do kostelních kasiček vzkazy typu: „Není Bezák, nejsou peníze,“ tak se mohou dát věci do pohybu. K zamyšlení členů katolické hierarchie by mohla vést i návštěva papeže na Velehradě příští rok. Tuším, že to bylo v roce 1985, kdy stateční slovenští věřící vypískali komunistického ministra kultury Klusáka. Klusák tehdy hovořil o mírové slavnosti, mohutné skandování: „To nie je mierova slávnosť,“ mu byla odpovědí. Tehdy věřící také skandovali: „Chceme návštěvu papeže“. Papež se za rok asi bude divit, pokud uslyší: „Nechceme pápeža, chceme arcibiskupa Bezáka.“ Kamery nebudou moci uniknout sloganům: „Prečo tu nie je Bezák?“ Těžko se bude odpovídat na otázku novinářů, kdo je a kde je Bezák.

Slovenští věřící a zastánci arcibiskupa Bezáka nejsou bezmocní a zorganizovat se po sociálních sítích je tak snadné…