Přečetl jsem si blog Jak jsem potkal lůzu a nemohu nereagovat. Nejsem odborář, odbory nemusím, ale ve středu večer jsem koupil českou vlajku a napsal na ni Vláda – Ne. Nesouhlasím s důchodovou reformou a s tím, že vláda nedělá nic proti korupci. Reformní kroky jsou zaměřeny proti střední třídě. Ve čtvrtek ráno jsem na kolečkových bruslích a s českou vlajkou vyjel na demonstraci. Na křižovatce v Libni čekám na zelenou asi padesátiletý muž na mě z terénního auta volá: „Ty máš v hlavě také nasráno.“ Zamávám českou vlajkou a jedu dál. Po cestě mi někteří lidé mávají, někteří ukazují Kalouskovu jedničku. Mohu pouze konstatovat, že cyklostezky i chodníky jsou špinavé a různě zalátané. Na bruslení to moc není. Vzpomínám na pohodlné bruslení v Paříži.
Přijíždím na Palackého náměstí a pomáhám s lidoveckou peticí proti důchodové reformě. Jsem jediný účastník na kolečkových bruslích a s vlajkou, fotografové fotí a fotí. Trojice mladíků zapřádá rozhovor, jsou proti demonstraci. Jejich hlavní argument je, že u voleb byly rozdány karty a musí se čekat do dalších voleb. Pánové asi nikdy neslyšeli o občanské společnosti a občanské neposlušnosti, která byla i v demokratických zemích. Gandhí bojoval proti britské vládě pochody a hladovkami, členové IRA bojovali za statut politických vězňů rozmazáváním exkrementů po celách a hladovkami. Různé důvody, rozmanité prostředky, žádné čekání na další volby. S mladíky na sebe křičíme své zjednodušené argumenty, chlapci v klobouku však argumenty dochází a křičí, že jsem zpocený jak prase. Kolemstojící volají: „To není fér, to není argument.“ „Když je zpocený Jágr, tak ti to nevadí,“ brání mě jiný. Holt nejsem Jágr. Chlapci zahanbeně odcházejí.
Po projevech odborářů vycházíme přes most na Újezd, připojuji se ke skupině ProAlt, která mi je nejbližší, jdeme boční ulicí na nábřeží. Máváme na lidi a skandujeme: „Pojďte s námi“. Někteří se skutečně přidávají, z domu vychází maminka s dítětem a asi babičkou, jdou s námi. Skanduji s ostatními: „Vláda proti lidem, lidé proti vládě.“ Líbí se mi hlavně: „Káhira to zvládla, zvládneme to taky!“ V pauzách se rozpřádá diskuse, zda to Káhira skutečně zvládla.
Před Malostranským náměstím průvod stojí, na balkonu je plakát: „Odboráři, jděte do práce.“ Lidi pískají a nadávají, viděl jsem i dvě malé PET láhve hozené na mladíka u plakátu. Kousek vedle mě stojí muž ve středních letech s malými dětmi, je mi povědomý. Volám na ně: „Pojďte s námi!“ Muž uhýbá pohledem, dívá se dozadu. Až po demonstraci mi dochází, že to asi byl Karel Janeček zakladatel fondu proti korupci… Připojí se příště?
Přicházíme k ministerstvu financí, atmosféra houstne: „Kalousek je mrkev a mrkev je vůl,“ nic moc. „Dost bylo Nečase, dost bylo Nečase.“ „A ten Václav na hradě, ať se hrabe v zahradě,“ je lepší. Jsem vysoký a na kolečkových bruslích, žádné konflikty nevidím, atmosféra je zjitřená, ale není agresivní. Jeden z demonstrantů skanduje: „Nechcem platit svoje dluhy,“ lidé ho opravují VAŠE DLUHY. „Nechcem platit vaše dluhy! Nechcem platit vaše dluhy!“ S lidmi na chodníku se smějeme, budou politici chtít platit svoje dluhy nebo to nechají jen na nás?
Konečně se dostáváme k Úřadu vlády. Tady demonstrace končí, odjíždím domů, jsem víc než pět hodin na kolečkových bruslích a pražská dlažba je k nám kolečkářům nepřátelská. Mám toho dost. U tunelu na Letnou policisté odklánějí dopravu, jsem na silnici, černé BMW najíždí na mě, vyjíždím rychle na chodník. Kdyby tam nebyli policisté, asi by najel. Dostávám strach a na zpáteční cestě jsem velmi opatrný.
Byl jsem tedy s tou lůzou, o které píše Dušan Makovský. Přiznám se, že jsem šokovaný s jakým despektem a pohrdáním někdo může psát o lidech s jinými názory.
Pane Makovský, na mě volal nějaký váš „kámoš“ máš nasráno v hlavě a dám krk za to, že ten chlapík byl před dvaceti třemi lety v ROH či SSM. Další váš „kámoš“ byl schopen na mě najet autem jen proto, že jsem měl českou vlajku s nápisem: „Vláda – NE.“
