Růžové cosi

To malé hnusné stvoření bylo růžové jako myší holátko. Tělíčko průhledné a místo očí dvě černé tečky. Rychle se pohybovalo po stěně mého obýváku škubavými pohyby.

Zrovna jsem chtěla odtáhnout závěs a pustit sluneční svit do pokoje. Na bílé zdi v úrovni mých očí se proplazilo podivné zvíře tak rychle, že jsem pouze stihla nelidsky zařvat a podvědomě bleskově couvnout, přičemž jsem přepadla přes opěradlo gauče a tvrdě si narazila bok. Okamžitě jsem se však zvedla, vyběhla z pokoje a zabouchla za sebou dveře. Následovalo několik poskoků, abych ze sebe případného vetřelce setřepala, i když jsem věděla, že se mě ani nedotkl. Spíše jsem tak zahnala prvotní šok a zhnusení. V několika vteřinách jsem se uklidnila a s foťákem v ruce jsem se pomalu vracela k místu nálezu. Zvíře sedělo klidně na zdi. Byla to růžová průsvitná ještěrka podobná těm českým zeleným. Jakmile jsem k ní přiblížila ruku s fotoaparátem, rychle se zase dala do pohybu směrem dolů za skříňku s televizí. Následoval můj další útěk z pokoje za děsivého pokřiku. Přikládám jedinou fotku, kterou jsem stihla pořídit, než mi došla baterie. Ano, je nekvalitní, rozmazaná a celkově nepoužitelná. Ale důvody jsou snad jasné – málo času na přiblížení a nastavení micro režimu, třesoucí se ruka a strach z neznámého objektu, který by na mě mohl při focení skočit či na mě stříknout z neviditelných kusadel jed.

Když jsem pak racionálně zhodnotila situaci, rozhodla jsem se růžovou ještěrku zachránit a vypustit ji zpět ven. Vybavila jsem se smetáčkem a lopatkou. Tvor seděl poslušně na obložení kousek nad zemí. Z metrové vzdálenosti jsem jej natáhnutými pažemi smetla rychlým pohybem na lopatku a tu jsem pak bleskově odnesla otevřenými dveřmi na balkon. Ještěrka však stihla z lopatky slézt, dopadnout na kachlovou podlahu a vyšplhat po zdi do výšky dvou metrů. Hned jsem její záměr prokoukla – chce se vrátit zpátky do bytu a bude čekat na otevřené okno či mezírku ve dveřích. Bylo mi jasné, že ještěrku musím shodit dolů z balkonu. Vyhlídla jsem zarostlé místo s keříky, které její krkolomný pád zbrzdí a já se tak nebudu muset považovat za sadistu. Zvířátka mám přeci ráda. Smetáčkem jsem ještěrku hypnotizovala zespodu a mile jsem jí domlouvala. Byla však příliš vysoko. Musela jsem tedy zvíře lapit z výskoku – prudce jsem máchla ve vzduchu rukojetí a růžového mloka zachytila posledními štětinami smetáku. Ten se zřítil směrem ke mně a spadl mi někam na hlavu. To jsem si alespoň v tu chvíli myslela a asi už správně hádáte, že křik, který mé hlasivky vydaly, slyšelo určitě celé, jindy poklidné sídliště. Smetáčkem jsem se mlátila do hlavy do míst, kde jsem tušila stvůru zakousnutou do mého těla. Při dalším poskoku jsem však zvíře zahlédla v rohu balkonu. Nevlezlo mi tedy zákeřně za tričko, do ucha nebo dokonce do kalhot. Potlačila jsem chvilkovou touhu ubít růžový hybrid otočenou stranou lopatky.

V tu chvíli se nad tureckým městem z amplionů mešit rozezněl pravidelný zpěv muezzina. Naříkající píseň zvoucí pětkrát denně muslimský lid k modlitbě mě vytrhl z mých vražedných myšlenek. Rozhlédla jsem se kolem a zjistila, že na mě z minimálně pěti balkonů sousedních bytů civí jejich obyvatelé. Asi je přilákal můj něžný jekot. Stála jsem tam rozcuchaná, zarudlá, s otoky na hlavě,šíleným výrazem ve tváři a máchala lopatkou. Nenapadlo mě nic jiného, než předstírat, že zrovna zametám parapety oken a rychle jsem začala smetáčkem pohybovat tam a zpět a drhnout neviditelnou špínu. Můj trapný úklid trval asi pět vteřin a pak jsem zaplula zpět do bytu. Zavřela jsem všechna okna a dveře balkonu. Raději se v letním vedru uvnitř bytu upeču a udusím.

Ráno byla ještěrka samozřejmě pryč. Ale ona se vrátí. Určitě se vrátí!!!