Během tříměsíčního pobytu v Mexico City a okolí mám to štěstí, že zažívám na vlastní kůži i oslavu tradičního mexického svátku Día de los Muertos (den památky zemřelých neboli Dušičky).
Od mexické kamarádky Pilar se dozvídám, že se v Mexiku Dušičky slaví v noci z 1. na 2. listopadu, respektive prvního listopadu se vzpomíná na zesnulé děti, druhého pak na dospělé. V některých částech Mexika si pak lidé už 28. října zvlášť připomínají i tragicky zemřelé příbuzné.
Dušičky v Mexiku charakterizuje především budování typických oltáříků, na kterých nechybí čokoládové či cukrové lebky a kostlivci, kteří jsou oblečeni v šatech z barevných materiálů a na hlavách mají sombréra. Kostlivci vypadají zajímavě, netradičně, ale především tak trochu morbidně.
Na oltářících spatřuji mimo jiné i nejrůznější darky: pivo, víno, limonády, banány, pomeranče, pečivo, ananas a kukuřici. Dojem umocňují květiny oranžové barvy a nespočet hořících svíček. Lidé vytvářejí oltáříky i doma. Vidím je však i v prostorách škol, muzeí a před supermarkety. Na oltáříkách občas vidím fotografie zesnulých se jmény. Někteří lidé přinášejí dary i na hroby svých zemřelých na hřbitovy, kam se v průběhu večera vypravují.
Velkolepé Dušičky na Zócalu
Dozvídám se, že tradičně největší veřejné oslavy Dušiček v hlavním městě jsou na Zócalu. Vůbec neváhám a vyrážím do srdce 25miliónové mexické metropole. Na ploše ústředního náměstí hlavního města, které je ohromnou rozlohou druhé největší na světe po moskevském Rudém více o náměstí ZDE: Jak jsem viděl druhé největší náměstí na světě, je umístěno obrovské pódium pro hudebníky a hlediště pro diváky. Plocha náměstí je zcela zaplněna zvědavými lidmi. Proplétám se mezi nimi. V postavených stáncích si lidé mohou prohlédnout typické oltáříky v nejrůznějších provedeních.
Nejpozoruhodnější atrakcí především pro mě jsou však určitě kostlivci z papíru, kteří jsou zachyceni v běžných lidských činnostech. Někteří hrají fotbal, či karty. Jiní vypadají jako muzikanti. Další zápolí v boxu, či představují zápasníky s býky. Všichni jsou oblečeni v šatech. Tajemný pocit dotváří šedivý kouř.
Na náměstí je navezena dokonce i hlína, z které jsou udělány provizorní hrobečky s dřevěnými kříži. Světlo z obrovských svíček stojících opodál navozuje během soumraku jedinečně tajemnou atmosféru, kterou umocňují ještě květiny oranžové barvy typické pro mexické Dušičky. Na Zócalu chodí několik lidí v černých oblecích, na kterých je vyobrazen kostlivec. Smrtky drží v rukou příznačně kosy. Trochu strachu, respektive nepříjemný pocit, musejí mít všichni. Nejvíce se bojí ale především děti.
V postavených stáncích si lidé mohou prohlédnout oltáříky, ke kterým se kvůli obrovskému zájmu téměř nelze dostat. Nedaleko vznikly i dvě obrovské pece, u kterých pracují pekaři. Obdivuji jejich výtvor v podobě hada složeného z kousků pečiva.
Mexické Dušičky a hlavně zvláštní pocit z jedinečné atmosféry svátku mi připomíná obrovská čokoládová lebka a papírový kostlivec, které si na památku přivážím do Česka. Když se s odstupem času, především na lebku dívám, mám nenapodobitelný a jedinečný pocit. Mexické Dušičky se zkrátka musejí zažít na vlastní kůži a už vůbec se nedají srovnávat s českou obdobou svátku. Jsou prostě a jednoduše jedinečné a originální…
Jak jsem viděl Mexiko aneb tři měsíce v Mexico City a okolí
