Květa /povídka/

Ta facka přilítla náhle. Byla jak okřídlený dravec, který se střemhlav vrhnul na sysla, jenž nestačil dochroupat v klidu ani své poslední zrnko obilniny.

Odstrčil jsem talíř, na němž trůnily zbytky knedlíky s vejci, usmál se na svou Květu a hlasitě říhnul.

„Květuško, nezlob se, ale já už tu ňamku dneska nesním.“

Do Květuščiny tváře by se v tento okamžik mohlo schovat tisíc mormonů. Byla přece středa a ještě se nestalo, že bych její oblíbené knedlíky s vejci někdy nechal.

Květa se napřáhla.

Když bylo mé ženě patnáct, vyhrála amatérské závody v sumu a její rodiče byli na svou dcerku patřičně pyšní. Ve finále zdolala stopětikilového Jendu Mařáka, který si mezi námi nestačil ani uprdnout, jak rychle šel k zemi.

Podíval jsem se na ní láskyplně. Její zlaté vlasy v kulaté tváři dodávaly obličeji andílkovský zjev.

Vzápětí mne udeřila.

Andílkovské zjevení jménem Květa Drobná , mi jí natáhlo až mi mimoděk vyskočil kus knedlíku s menším kouskem připálené cibulky z úst.

„To sežereš!“ poručila a vrazila mi ještě jednu z druhé strany.

Považte, že není legrace obdržet výchovný políček od ženy, která váží sto třicet pět kilo.

Jednou mě dokonce napadlo ji přirovnat k Elišce Pomořanské.

„Jsi jak  manželka Karla IV.,“ špitl jsem a laskal jí pod lalokem.

Přimknula si mě blíže a bárka se začala potápět.

„Žádnýho Karla neznám, miláčku,“ zalhala. Necudně přitom pomyslela na Karla Voháňku, našeho souseda, který ji vždy ráno polichotil slovy: „Vám ta kila Květuško sluší čím dál, víc.“

„Neznáš Karla, otce vlasti, lásko? Jeho žena byla ve své době nejsilnější osobou křehkého pohlaví.“

Zmítal jsem se v bouři jejího těla, ztrácel se v záhybech a poslouchal její dech. Sám vážím čtyřicet sedm kilo. Před rokem jsem vážil o pět kilo více, ale pak mi sebrali půlku žaludku. No co, hlavně že žiju, ale už mi prostě tolik nešmakuje.

„Ty knedlíky sežereš, jsem řekla!“

Květa se ten večer opravdu rozlítila. Její ruka neobvykle rychlá skoro jako ruka pistolníků divokého západu neomylně směřovala na mou tvář. Jednou jsem se jí uhnul, ale přerazila trubku topení a vytopili jsme sousedy, tak od té doby radši neuhýbám. Je to lepší kvůli dobrým sousedským vztahům.

Zapíchnul jsem vidličku doprostřed knedlíku. Byl obalený polosyrovým bílkem a vypadal jako bílá vlajka posledních pěti příslušníků domobrany, kteří se již nedokáží bránit ozbrojené gerille. Smutně jsem se usmál.

„Ale já už Květuško opravdu nemůžu,“ naléhal jsem.

„Každou středu jsou knedlíky s vajíčkem,“ začala mentorovat. „Dělala ti je babička, dělala ti je matka a teď ti je dělám já.“

Jestli existuje Bůh, pak jeho tvář bývá často cynická a jeho skutky sarkastické, neboť pokud jsem skutečně něco nenáviděl, byly to knedlíky s vajíčkem. O svatební noci jsem neuváženě Květě, která tuto noc považovala za nejvydařenější sexuální zážitek, prozradil, že mi prarodiče i rodiče každou středu smažili knedlíky s vejci.

„Naučím se to, Pepánku,“ dotknula se jazykem kůže pod levou klíční kostí a převalila se na mě. Má první zlomenina. Milovala sado-maso.

Tenkrát to však ještě šlo. Vážila sto třináct kilo. Dnes má o dvaadvacet víc.

„Řekla jsem, že to sežereš!“

Mrsknula po mě nenávistně pohledem. I lítá saň z pohádky pro předškoláky vypadala oproti Květě jako nevinné jezulátko.

Pustil jsem se pomalu do knedlíků.

„No vidiš, že to jde,“ usmála se a laskavým štylcem mi narovnala obličej do talíře.

Podíval jsem se na ní a pokusil o úsměv. Byla to přesně ta situace, kdy bránivší se vojáci rezignovali na jakékoliv pokusy o odpor a s rukama za hlavou vycházejí ven, aby je vzápětí smetly kulky agresorů. Usmívala se.

Chyběly jí vepředu dva zuby. Mně tři. Ona měla paradentózu, já byl jejím boxovacím pytlem.

„Chceš otevřít pivo, miláčku?“ zeptala se.

Ledy na severu počaly táti.

Obrátila se, aby otevřela ledničku a já se konečně odhodlal k tomu, co se mi zdálo už několik měsíců.

 Probudil jsem se vedle Jitky zpocený.

„Cukroušku, zase se ti něco ošklivého zdálo?“ Její hlas byl konejšivý.

V přítmí pokoje, byl cítit sex. Pomalu svítalo.

Její ruce byly opálené, tmavší, než svítání, které se podloudně vtíralo do jejího pokoje.

Pohladil jsem jí po tvářil.

„Zase sen s tou vidličkou,“ řekl jsem skoro omluvně.

K Jitce Macháčkové mě Květa poprvé poslala před třemi měsíci. Pracovala v místní vajíčkárně a po paneláku se šuškalo, že kšeftuje s vejci.

„Seber se a kup jich kopu.“ Květa uměla skvěle počítat.

Vrazila mi do ruky padesát korun a jemně mě vystrčila ze dveří. Zabrzdil jsem o zvonek sousedky Málkové. Tento týden již potřetí.

„Nezlobte se, paní.“ Cítil jsem, jak rudnu.

Málková neřekla nic, jen soucitně pokývala hlavou.Že mě mlátí vlastní žena byla obecně známá věc.

Jitku už to asi vážně nebavilo poslouchat neustále sny, jak vrazím za všechna příkoří své manželce vidličku do zad.

„Řekla jsem ti, abys to už konečně udělal. Třeba se ti ten hloupý sen zdát přestane.“

Začali jsme spolu chodit hned první den, co mě žena poslala pro vajíčka. Naše setkání bylo osudové.

Zazvonil jsem na zvonek a čekal. Stvoření, které mi otevřelo dveře bylo zároveň andělem, jenž mi otevřel bránu do mého citově vyprahlého srdce.

„Dobrý den, prosil bych kopu vajec, ale mám jen padesátikorunu.“

Začátek dialogu, jak má být.

Svůdně se usmála.

„Pojďte dál.“

Když zavřela dveře a já se otočil, spatřil jsem nahého cheruba s alabastrovou kůží.

Romantické, něžné a přitom animální.

„Normálně jí píchni tu vidličku do zad!“

Přitulil jsem si ji k sobě.

„Ano, asi to udělám.“

Že jsme s Jitkou milenci, o tom samozřejmě Květa nevěděla. Zabila by nás oba jako mouchy. Přes svou zálibu ve vaření neviděla to, co se děje přímo pod jejím objemným rypákem.

Květa otevřela ledničku a já se v okamžiku rozhodnul.

Zákeřně a bez rozmyslu jsem jí bodnul vší silou vidličku do zad a uskočil. Otočila se a zatvářila překvapeně.

Vidlička chvilku zůstala v ráně a pak s cinknutím dopadla na zem.

Ze tří malých otvorů postupně začala prýštět krev.

Otevřela ústa v němém výkřiku.

Zapotácela se a nehlučně se sesula k zemi.

Ty dvě patra schodů jsem vyběhl do patnácti vteřin. Zvonil jsem na Jitku jako šílenec.

Otevřela. Její krásně opálené nohy mi na chvilku nechaly zapomenout na hrůzu, kterou jsem spáchal, na otřesný čin, za nějž budu pykat.

Zavlnila se svůdně v bocích.

„Potřebuješ vejce?“

Zvedl se mi žaludek nejen při pomyšlení na středeční obžerství ve formě knedlíků s vejci.

„Ne, právě jsem udělal to, o čem se mi každou noc zdálo“

Zatvářila se starostlivě.

„Připadáš mi Josefe strašně bledý. Tys jí píchnul vidličkou? Ta musela ječet!“

Zavrtěl jsem smutně hlavou.

„Ba ne, neřekla ani slovo, jen se sesula s vyčítavým výrazem k zemi.“

Následovala dramatická odmlka.

„Je mrtvá, musíš mi s ní pomoc.“

 Květa se probrala a cítila ostrou bolest v zádech. Chvilku se rozpomínala, co vlastně předcházelo okamžiku jejích mdlob a pak jí svitlo.

Jasně, šla jsem svému miláčkovi pro pivo, otevřela jsem ledničku a pak..

Slyšela zarachotit v zámku klíče.

Lehla si a zavřela oči.

„Vypadá jak velryba,“ řekla Jitka.

Oba se dívali na robustní tělo, které bez známek života leželo na linu v kuchyni.

Zkoprněle stáli nad Květinými ostatky. Situace skoro budila dojem pietního aktu.

Nervózně jsem zakašlal.

„Jak to uděláme?“

Jitka byla ženou činu. Velmi rychle jí to pálilo.

„Máš tu pilku?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Bohužel ne, ale sousedka má motorovku.“  Vdova Málková. Přebornice v řezání motorovou pilou.

„Dojdi pro ní!“ nařídila.

 Květa poslouchala ohromeně jejich dialog. Tak ta čubička, co za nekřesťanské prachy prodává záprtky jí chce rozřezat? To bych se na to podívala. Otevřela oči a pevně uchopila vidličku, kterou měla ještě  před hodinou zabodnutou v zádech.

Když jsem zazvonil,Málková zřejmě spala. Její prošedivělé kadeře byly neupravené. Otevřela jen v noční košili.

„Nezlobte se, že vás budím sousedko, ale potřeboval bych půjčit motorovou pilu.“

Sousedka zívla a spiklenecky na mě mrknula.

„Jasně, a na co jí potřebujete?“

Byla to ženská zvědavá.

„Potřebuji rozřezat Květu.“

Hlučně se rozesmála.

„Váš černý humor beru!“

Květa vytáhla ze šuplíku druhou vidličku. Ta první byla zabodnutá v levém oku Jitky Macháčkové. Jitka Macháčková ječela, jako kdyby jí na nože brali. Pardon na vidličky.

Rázným máchnutím umístnila druhou vidličku do pravého oka.

„Jak se to zapíná?“ zeptal jsem se.

Sousedka byla ochotná.

„Zatáhněte za tuhle šňůru a půjde to samo.“

Z bytu Josefa Drobného se ozval nelidský řev.

Prvního, čeho jsem si všiml, byla Jitčina hlava povalující se v koutě. Všude kolem bylo až nepochopitelně velké množství krve. Květa stála u sporáku a krájela cibulku. Vytřeštěně jsem zíral na hlavu své milenky, která měla v očích zapíchnuté vidličky.

„Z kolika vajec mám udělat knedlíky?“

Ani se neotočila.

„Vždyť není středa!“ Zatáhnul jsem za šnůru motorové pily a zazvonil budík.

„Lásko, vzbuď se, musíš do práce.“

Janova ruka mě něžně pohladila po tváři.

Byl jsem vzhůru téměř okamžitě.

„Pepo, jsi celý zpocený,“ řekl Jan a starostlivě si sáhnul na mé čelo.

„Měl jsem zase ty nenormální sny.“ Nebylo mi do řeči.

Jan pokýval chápavě hlavou.

„Zase se ti zdálo o ženských, chudáčku?“