Deník mladého otce

Jeden by neřekl, co všechno se může stát, když mu do života přijde potomek. O co hůř, když na to člověk není mentálně připravený, může to být docela nářez. Toto je první zápis a bude jich víc, to mi věřte!

Už když se malá chystala na svět, říkal jsem si, že to nebude jen tak, já a dítě. No prosím, a není, nebylo a snad ani nebude, protože by to nebyla taková zábava.
Vše to začalo bouračkou přímo před námi, když jsme v noci najížděli do nemocnice. Holka za volantem se učila řídit, tak jí její kolík půjčil svůj kundolap a ona to zaflekovala přímo uprostřed křižovatky. Náš soused a dobrý kamarád Set, který nás vezl z Prahy do Vrchlabí, hodil blinkr doprava, aby se holka rozmyslela, co vlastně chce. Trošku zazmatkovala a začala couvat, a to tak, že hodně rychle. Nacouvala to přímo do plotu novou oktávkou. Jak radostně jsme sledovali vytřeštěný výraz majitele vozidla. Plot na maděru, zadek auta asi taky, vezmu-li v potaz, kolik mohl vážit ten betonový sloupek, který to koupil taky.
 
Když jsme vylezli z auta, před námi se tyčili dva kamenní lvi. No dobře, netyčili se, mají tak metr padesát na výšku i s podstavcem, ale jsou opravdu krásní. A uvítala nás Česko - Německá horská nemocnice Krkonoše alias Vrchlabí. (Ta nemocnice je ve Vrchlabí, mimochodem naprosto úžasný místo, ale k tomu později). Pokoj vůbec nevypadal jako v nemocnici, spíš jsem měl pocit, že jsme někde na návštěvě. Co půl hodinky za námi někdo chodil, zda je všechno v pořádku.
 
Prostě úžas.
 
Samotný akt porodu nebyl úplně podle toho, jak jsem si to představoval. Když už na mou drahou polovičku přišly jedny z posledních stahů, vydávala takové zvuky jako jsou na legendárním záznamu exorcismu Emilly Rose. Navíc moje představa o porodu byla značně hollywoodská, žena zatlačí, vypadne dítko a všichni budeme mít růžové ďolíčky.
No realita byla diametrálně odlišná. Drahá tlačila tak mohutně, že jí přes čelo vyskočila žíla velikosti malíčku a v jednom okamžiku otevřela oči. Podle toho jsem pochopil, že bolestivost porodu se značně přeceňuje, nenechala si píchnout epidurál, takže když na chvíli otevřela oči, bylo poznat, že nikdo není doma. Ve skladišti vykradeno, zhasnuto. Prostě kdybych jí píchnul prstem do oka, tak o tom neví.
 
A pak se to stalo!
 
Plivla mi z pěti centimetrů do oka, jak byl stah u konce a chtěla vydechnout, tak tomu dala větší razanci a bylo to jako dostat pěstí. Tu jsem pustil první slzu.
A pak se stalo zase něco.
Zařvala, ozvalo se škubl šplouch šplích huaaaaaa. První, na co můj pohled padnul byl koktejl hlenu, krve a plodové vody, mimoděk jsem si vybavil scénu z Pulp Fiction, kdy Vincent a Jules uklízí auto zaneřáděné mozkem . Hned na to jsem si všimnul, že je s námi v místnosti i někdo další. I když čerstvě po porodu to vypadalo spíš na něco. Ano, moje malá princezna, bílé uřvané cosi, co bylo hodně udivené a strašně se mi to nelíbilo. Přesně v ten okamžik jsem věděl, že jsem se znovu zamiloval. A v následující okamžik jsem dostal nejdivnější otázku v životě: "Chcete si nechat placentu?"
 

Návod na používání dítěte / pocitové profily kojící matky:
má hlad - brečí / je zádumčivá
plná plena - brečí / je zádumčivá
něco se mu nelíbí - brečí / je zádumčivá
chce cecík (jídlo) - brečí / je zádumčivá
chce víc jídla - brečí / je zádumčivá
je přežrané - brečí / je zádumčivá
chce spát - brečí / je zádumčivá
právě se probudilo - brečí / je zádumčivá
bolí ho bříško - brečí / je zádumčivá