Umění nekomunikace

Nejdůležitější bod programu do komunálních voleb. Berte to jako radu a prověřenou zkušenost. Běžný život je jiný nežli život v politice.

Začnu ze široka. Domluvím se s každým. Tedy skoro s každým. Ale štípat na sobě dříví zase nenechám, to ani náhodou.

Při svém zvolení do funkce náměstka jsem byl hluboce přesvědčen o tom, že se lidi, i politici, mezi sebou přeci musejí umět domluvit. Vždyť by jim mělo jít o blaho obce, kraje, státu.

A tady je to „ze široka“.

Od roku 1990 jsem podnikal. Žádný zázrak nečekejte. Restituce mě minuly, privatizovat jsem se bál. Jak říkala babička: „Kdo se bojí, sere v síni.“ A měla pravdu. Mohl jsem mít fabriku, mám kulový.

Znal jsem vlčáky, co kupovali olej na fritování za marku a tady to stříleli za šedesát kaček, jen to hvízdlo. Znal jsem borce, co jezdili do SRN, tak se jmenovalo západní Německo i po revoluci, a vozili plný auta videí, televizí a …………. Nadělali prachy na lačnosti a hladu lidí. Později jsem se setkal s machry, co neplatili faktury za zboží. Zkrátka divoká doba přerodu do „demokracie východu“. Pod taktovkou Václava a Václava.

Tak jsem to vzal tak nějak po svém. Poctivě. Hlavně jsem se chtěl vždycky podívat všem lidem, s kterými jsem obchodoval, zpříma do očí, kdybych je ještě někdy v budoucnu potkal. A kdyby ne, tak pro dobrý pocit.

Za celou dobu mé obchodní kariéry jsem poznal a obchodoval se stovkami odběratelů. Lidí, kteří mi posléze důvěřovali a věřili, že nezneužiju jejich důvěru. Doufám, že jsem nezklamal. Vždy to bylo o komunikaci. A vítězem v obchodě MUSÍ být všechny zúčastněné strany. Jinak to není obchod, ale podvod. A to stejné platí pro život jako takový.

S tím jsem šel do politiky. S tím, že se přeci stačí domluvit. Skutečnost je v politice jiná. Win-win, se do politiky nehodí. Nebo spíš jinak, hodí, ale nepraktikuje.

Začalo to hned po komunálních volbách 2014, kdy jsme my, jak říkám s oblibou „politická jelita“ uspěli. Vyjednávali jsme koalici. Když jsme po úporných jednáních vyjednali jakousi shodu, druhý den neplatila. Obávám se, že to v roce 2018 bude podobné až stejné. Díky, že beze mě. Je to Liberecká specialita, nebo je to náš národní "sport"?

Z patové situace nám zbývalo jediné řešení. Jít do politiky se subjektem, s kterým nikdo nechtěl koalici uzavřít. Se subjektem, který nikde v žádné spolupráci a s nikým neobstál.

Tak jsme chvíli vládli, až do doby, kdy se opakoval scénář Libereckého „zimního krále“. Tedy nekomunikace napříč vedením města. Vyvrcholilo to ukončením koaliční dohody.

K meritu věci. Komunikace je to nejdůležitější mezi lidmi, kolegy i politickými protivníky. Komunikace přímá a nikoliv podpásová. A té jsme si užili, převážně s koaličním partnerem, plnou měrou. Že to není pouze můj názor, o tom svědčí rozpad klubu našeho koaličního partnera. 

Zkrátka, pokud politici spolu nebudou mluvit a svá slova myslet vážně, tak se politika nikam nepohne. Pokud bude jedna skupina politiků demagogicky prosazovat svoji pravdu, v tom jsou zvláště výkonní aktivisté, jde celá politická kultura do kelu.

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie- Demagogie (z řeckého ??µ??, démos = „lid“ + ?????? agógos = „vůdce“) je v moderní době působivé a klamné řečnické vystupování, využívané k získání vlivu, politické podpory a moci. Místo věcného zdůvodňování působí hlavně na předsudky a emoce posluchačů, k čemuž slouží polopravdy, překroucené argumenty, logické klamy, falešné sliby, vyvolávání strachu a podobně.

Takže příští Liberecká vládo, měj toto na paměti. A nejen Liberecká.