Zašel jsem na Úřad práce. Služebně. Nehledám práci ba ani zaměstnání. Stále mám co dělat a někdy ani nestíhám. Šel jsem do jiného patra. Do patra, kde ve frontě čeká víc lidí než ve frontě na lístky na finále „Premier League“. Je tady delší čekačka než ve frontách na banány za éry komančů. A že banány byly jednou, maximálně dvakrát do roka.
Co se tady rozdává? Prachy. Ano rozdávají se tady prachy, a to ne zrovna malé. Kde jsem se to ocitnul? V patře kde je Oddělení dávek státní sociální podpory. Nechci se rozepisovat o tom, kdo a jací lidé byli ve frontě na peníze. Jakou měli převážně pleť, zda páchli nebo voněli. Nechci se rozepisovat o tom, jakým luxusním vozem si pro peníze dojeli. To jsou věci tak známé a tolikrát diskutované, že bych byl jen označen za podněcovatele sociálních nepokojů.
Co mám tedy na srdci? Kromě šelestu, i to, že úřednice jsou v té frontě nazývány jmény, za která by se styděl i kdysi ten nejsprostší voják základní vojenské služby se kterým jsem sloužil. A že to byl kaňour. Volaaký východňár, alebo ako si to hovorili pomedzi sebou.
Ti, co si přijdou jednou za čas „splnit svoji povinnost“ (toto mně připadá úplně debilní slovosled, nicméně jak jinak to uvést) a jdou odevzdat podklady pro přiznání výplaty dávek, by měli mít všechny podklady připravené. A řádně vyplněné a řádně podepsané. A slušně čekat, až bude jejich čísílko oznámeno na vyvolávacím zařízení. Shodou okolností, když jsem byl přítomen, se jeden mladík zvedl a vpadl do první kanceláře dávkového specialisty. Že ta úřednice zrovna řešila jiného klienta, tomuto mladíkovi absolutně nevadilo. Bez pozdravu, bez dlouhých řečí jen vykřikl svým chraplákem: „Propisku, puč mě propisku!“ Úřednice zvedla oči od monitoru. „Prosím? Já jsem vás nevolala, pane. Vidíte, že tady řeším paní.“ To bylo na evidentně sfetovaného klienta moc. „Kurva dej propisku, ….(dámské přirození), potřebuju to vyplnit!“ Stávající klientka se otočila s vytřeštěným pohledem na žadatele psacího náčiní. Byli ze stejného etnika, ale i ona byla více než překvapena. Jelikož byla úřednice pojmenována tak, jak by se jistě nelíbilo většině lidí, jednoduše řekla ne. Odpověď mladíka byla o to jadrnější. „Chcípni ty svině rasistická.“ A prásknul dveřmi.
Krev se mi vařila v žilách. Mám zakročit? Mám tomu hajzlíkovi něco říct? Mám ho chytit pod krkem a vyvést ven? Mám mu jednoduše rozbít hubu!
Pravým koutkem oka jsem zahlédl uniformu. Nechápal jsem. Příslušník Městské policie a byl ve službě a byl na obchůzce a byl zrovna na ÚP, ve stejném patře! Musel to vidět i slyšet. Dělal mrtvého brouka.
Jistý, snad moudrý, pán řekl: „Osud státu závisí na osudu každé rodiny.“ Ptám se tedy, které rodiny a jakého osudu, leží na srdci našeho státu?
Jiný pán řekl, možná, větší pravdu. „Stát je velká fikce, pomocí níž se každý snaží žít na úkor všech ostatních.“
Já dodám, že náš stát jde do takové absurdity, že vyselektoval pouze některé rodiny, na jejichž osudu mu záleží. A Zároveň vyselektoval rodiny, které jsou jím samým určeny, jak dovedně žít na úkor některých ostatních. Některých = pracujících, odvádějících daně ze závislé či podnikatelské činnosti.
Závěr? Je mi z toho zle, protože socialismus neskončil, socialismus trvá. Musím dát za pravdu Vítu Jedličkovi, byť nejsem volič Svobodných (a díky jejich rétorice a přístupům ani nebudu). Nicméně rčení: „Socialismus je falešná víra, že stát rozhodne o vašich penězích lépe než vy sami“ je zcela nabíledni.
