Tak jo. Tam jedem, povídá Kid. Tam jsme eště nebyli. Povídáš, že sme dostali zvadlo? Tak to není o čem. Baron s Kidem se vydali na „Přechod Ádru“, neboli zimní přechod přes Adršpašské skály. Psal se 12.prosinec roku 1976.
Zabalili svoje CSky ( kopie US toren) a vyrazili na vlak směr Adršpach. Do Ádru se dostali pozdě v noci. Čenda, George, Baron a KId. Hned kousek od nádraží byla puťajzna „U Nádraží“, hospůdka neznámé kategorie, ale pivo dobré. Hospodský natočil první žejdlíky a postavil je na porcelánové podtácky. Na každý udělal čárku. „Kluci“, povídá, „dál si točte sami a nevoblbujte mě. Dělejte si čárky, jako bych vám to nosil já sám. My s chlapama budem hrát mariáš, a tak se vobslužte.“ Čenda vytáhl ze žracáku magnetický „Člověče nezlob se“ a to zase hráli ti čtyři trampíci. Za okny pěkně přituhovalo.
Po čtvrtým kousku už hospodskej věděl, že ti čtyři nejsou hajzlové a že si čárky na porcelán dělaj fakt poctivě. Přestal je sledovat, byl v klidu. Kluci hráli člóbrdo jak o život. Ve vě hodiny po půlnoci se parta mariášníků rozhodla jít do hajan. Hospodskej se zeptal kluků, kde že jako budou spát. Když mu odpověděli, že někde venku, pod širákem, trochu se otřepal, podíval se z okna na venkovní teploměr a po zjištění, že je venku mínus 24 stupňů si brouknul něco o bláznech. Kluci zaplatili, a že jdou. Hospodskej se jich zeptal, jestli nechtěj spát v lokále na podlaze? Ale tvrdí trapeři jasně dali najevo svůj nesouhlas s jeho návrhem. Jak chcete, pravil hospodskej, a doporučil jim alespoň aby zašli do staré štoly nedaleko Pískovny.
Čenda sbalil člóbrdo, všichni se navoblíkli do mantlů, hodili na záda veksly a rozloučili se s hospodským. Teploměr byl na mínus dvacetisedmi. Vyrazili do mrazivé noci. Cesta ke štole byla jasně viditelná v měsíční záři. Noc byla jasná a jiskřivá. A krutě mrazivá.
Došli ke štole. Nebyla to štola v pravém smyslu slova, byl to spíš tunel. Místy na zemi byly staré kolejnice, ale zdálo se že je tam o dva tři stupně tepleji než venku na „frajplace“. Ale na druhou stranu tam hrozně, ale nekřesťansky protahovalo. Prostě průvan jako bejk.
Kluci začali rozbalovat veksly. Po pár kouscích, kdy teplo bylo ještě v těle i na duši, se moc nerozmýšleli jak si ustlat. Kiďák rozbalil USdu a roztáhl celtu .Na ni položil spacák, a začal zouvat kanady. V tom povídá George : „Hele Kide, ty spíš hlavou na druhou stranu než my. Nechceš se vobrátit?“ „Ne to fakt nechci“ odpověděl Kid a hodil kanady pod hlavu a zalezl do sáčku. Přehodil druhou celtu přes sebe a už chtěl spát. „Hele kluci“, povídá Georg, „tady strašně smrdí hovno! Nejsou to Kide tvoje nohy?“ Odpověď byla stručná: „Debile, sem si je před rokem myl.“
Ráno bylo opět jiskřivé, jako noc. Stupnice teploměru si stále vedla svou. Mínus dvacet osm. První se z mrazivé noci probral Baron. Jak bylo jeho zvykem, dřív než vylezl ze spacáku, rozžehl liháček a uvařil kakako.
„Kluci, vstávat, snídaně!“ zařval Baron a ze spacích pytlů se začali otevírat dírky a vylézali tváře přeživších. Přežili všichni. Jen George, sotva oko proloupnul, nezapomněl podotknout, že Kidovi strašně smrděli celou noc nohy. Jak jadrně podotkl, skoro jako hovno.
Baron rozdělil kakao a rozdal loupáky. Po snídani se trampíci začali balit. Vylezli ze svých „brlohů“ a snažili se zkřehlými prsty dostat celty a spacáky do svých US (CS) toren.
V tom Georg zaúpěl: „ Kide promiň!!! To nebyli tvoje nohy. To bylo vopravdivcký hovno! A celou noc mě leželo pět cenťáků vod hlavy!!!“
