Dřevěná lavice, trochu chladná noc na to, že je červen, a uprostřed místnosti ohromná, vyhaslá, násypná kamna s litinovou hlavou „Fiĺakovo“. Ve dveřích, jediném otvoru této místnosti, dva vojáci s ostře nabitými osmapadesátkami.
U nohou jednoho z nich leží krásnej vlčák. Krásnej, ale skaženej. Jde po krku. Na povel cvakne jak kleštičky průvodčího a krční tepna je tou poslední procvaknutou jízdenkou do stanice Nebe. Nebe? To je otázka. Co když se ta poslední jmenuje Peklo. Kdo ví.
Kiďák se Sunarem se líně protáhli, pes otevřel jedno oko, bystřil, ale ve své moudré psí hlavě věděl, že ti dva nemají šanci si ani uprdnout, aby to on nevěděl. Pohraničník natáhnul závěr. Klid, povídá Kiďák, jen se natáhnu na lavici. A já na druhou, na to Sunar, tak nás hned kvůli tomu, soudruzi, nezastřelte. My na rozdíl vod vás můžeme zavřít oko, dodal Sunar a uvelebil se na tvrdou lavici nádražní čekárny. "Držtě papuly do piči, a něovplivňujtě nás!" Zařval vyděšeně pohraničník, co si tak blbě pohrával se sapem. Pes se otočil za tím projevem a vzdychnul si. To sem zase vyfásnul hrdinu. Už teď má v gatích, cejtím to sakra dost zřetelně. A přitom ti dva tady na lavici přeci vůbec nechtějí utýct. To sakra taky cejtím zřetelně. Vůbec se nepotěj a sou v klidu. Kdo bere čáru nikdy v klidu není, to už sakra poznám, sem starej pes a na čáře ňákej rok sloužím. Zívnul a položil si hlavu na přední levou tlapu. V duchu si pomyslil, ti dva budou spát, já si taky zdřímnu a ti dva v uniformách co sou tady se mnou, ti ať si trhnou.
Noc byla dlouhá, gazík se z Volar stále nevracel. Trampíci leželi, sice na tvrdých nádražních lavicích, ale přesto spokojeně chrupali. To vyplašený vojín a trochu míň vyplašenej četař stáli stále ve dveřích a hlídali. Velitel si vzal občanky těch dvou vandráků a jel prověřit jejich totožnost na útvar. A oni nesli plnou odpovědnost za to, že ti dva „naruchové“ nezdrhnou. A pokud by se pokusili, tak to do nich nasypou. Konečně, proto jsou tady. Proto přísahali. Pes věděl svý a klidně spal, jen si dával bacha, aby nezačal chrápat. To by ten běsnej četař jistě škubnul vodítkem. A to už fakt nemám za potřebí, dušoval se vlčák. Mám to za pár, tak proč bych sebou nechal cloumat.
Ranní slunce bojovalo s ranní mlhou. Bylo sotva půl pátý. Po štěrkové cestě se hnal Gazík. Před vchodem do čekárny nádraží Lenora prudce zabrzdil, až štěrk zabubnoval na terase před vchodem.
„Kurva vojsko!!! Jak to že chrápete!!!“ zařval kapitán a postavil vojína a četaře do pozoru. „Eště že máte Agara sebou co?! Vy kokoti, vás nechat hlídat vopravdový záškodníky, tak nám ukradnou celou republiku i stím skurveným sociálismem!! Četaři, za kolik to máte?!! Mlčte!! Máte to vo čtrnáct delší. A vy sůdruh slobodník, vy se dostanete do Košic alebo odkial stě minimálně o půl roku dýl!!! Jasný!!??!!
Pak se kapitán sehnul k Agarovi a podrbal ho mezi ušima. „Ty chlape, tys to všecko musel zase zachránit, viď?“ Agar zavrněl na souhlas, a přitom si myslel, ty mě taky můžeš. Dyk já už du stejně do vejsluhy.
Nakonec kapitán kouknul na Kida a Sunara, jak se protahujou zdřevěnělý po tý noci na tvrdý lavici. „Tak soudruzi, asi takhle, se vám ménem štábu vomlouvám. To víte, doba nahrává revanšistům, musíme prověřit každýho, soudruzi. Tak sme si vás proklepli a je zřejmý, že ste nekecali, a že fakt čekáte na lodě. Tak pro příště, snad, abychom vás rovnou nevodpráskli, nechoďte ve starejch vojenskejchch hadrech. Jako nějaký vagabundi, soudruzi. U nás v socialismu, vagabundi nemáme, že.“
Otočil se zpátky na noční stráž a zařval na ně, ať se koukaj sypat do gazíku i s tím čoklem. Kapitáne, maličkost, řekl s drzostí v hlase Sunar. Nejsme soudruzi. Pro příště, pokud nám budete odpírat osobní svobodu celých devět a půl hodiny, podám na vás stížnost. ÁÁ kurva!!! Zařval kapitán. Tak vám to nestačilo co? Jakto že máte opasek z výstroje naší Československé Lidové armády, vy šmejde? Hmm?!!!?? Dejte to sem, a buďte rád, že to nehlásím jako krádež.
Gazík vypálil z nádraží a Kid se Sunarem byli zase volní. Akorát Sunarovi spadly gatě ke kolenům. "To byl dobrej vocas, co?" povídá Sunar. Eště že si nevšim, že mám vojenský kanady a zelený trencle. To bych musel chodit ve fuseklích a navostro", a začal se řáchat.
Za chvíli přišel výpravčí a zjistil jim, že lodě jsou ve Vyším Brodě. Tak se Sunar a Kid rozjeli příštím vlakem dolů po proudu. Konečně se snad dostanou na Vltavu. Vždyť na svoje lodě čekali u Lipna už pátý den.
Tak začala velká plavba Vltavy roku 1975.
Kamarádi Ahóóój.
