Čtení na neděli - Proč právě já?

Jak jsem naznačil ve svém profilu, budu psát nejen o současnosti, ale i o vzpomínkách. Koho to bude nudit ať na to reaguje. Koho to bude bavit ať reaguje taky. Já vám můžu slíbit, že psát budu stjně pořád dál.

Začalo to všechno v mých pěti, šesti letech. Abych začal vyprávět od začátku, je třeba tento nezáživný, ale podstatný úvod, aby bylo zřejmo PROČ PRÁVĚ JÁ?

Tehdy měl auto  málokdo, a ti co ho vlastnili, byli lidé, s kterými se naše rodina neznala, nescházela a ani je nevyhledávala. Těch lidí bylo  jen několik málo v ulici a jen několik desítek ve městě velikosti  našeho. Abych upřesnil, naše město nebylo malé, bylo asi páté, šesté co do velikosti v tehdejší ČŠSR. Jmenovalo se Raichenberg, ale já jsem se narodil v Liberci. Taková byla prostě doba a aut bylo mezi civilními lidmi velmi málo. A z toho pramení i ta  myšlenka, že je naše rodina nevyhledávala. Kdo měl auto byl buď podezřele zapsanej a takového naše rodina opravdu nevyhledávala, nebo byl pohrobek bývalých boháčů, a s takovými jsme se báli stýkat, ač sami jsme byli potomci kulaka z Podřipska. No  a pak byla ještě skupina lidí, kteří měli auto získané zajímavým způsobem, pro nás nepřijatelným, a ti stejně skončili brzy v lochu. Poslední skupina lidí byli lidičky, kteří byli slušní, nekradli, a přesto auto měli. Takové jsme taky neznali. Až snad na pár vyjímek. Ty by se dali spočítat na prstech jedné ruky. Ono takových také víc nebylo.

Za to jsme znali spoustu ajzeboňáků. Proč? No protože můj děda i můj táta byli ajzeboňáci. A kdybych nebyl blbej mohl jsem se taky flákat u dráhy za státní prachy. Ale to je jiná kapitola, o té snad někdy jindy v nějaké jiné poutavé četbě.

Jakožto členové ajzeboňácké rodiny, vlastnili jsme takzvané režijní průkazky. To mělo tu výhodu, že když jsme chtěli jet třeba do Prahy, zaplatili jsme za celou rodinu, i s rychlíkovým příplatkem, necelých 16 korun Československých, měny to kryté prací našeho dělnického a rolnického lidu. Jiní, nejsouce ajzeboňáckými rodinami zaplatili asi 15 x více. Nu a vzhledem k těmto výhodám, naše rodina, vybavena řízkem mezi dvěma suchými chleby a šťávou nebo čajem v plastové lahvi, vyrážela každý volný čas do přírody na výlety. Na jednodenní, neboť se pracovalo i v sobotu, později, když socialismus byl již na přechodu v komunismus a měli jsme se vážně děsně dobře, spíš děsně než dobře, tak se pracovalo každou druhou sobotu a každou první byl delší víkend. Nebo to bylo obráceně? To je konec konců jedno. No a tak naše rodina jezdila. Tedy táta, máma , brácha a já. A jezdila velmi často, téměř vždy, tedy v létě. V zimě byla totiž opravdu zima a ač ajzeboňácká rodina, nebo snad právě proto, věděli jsme dobře, že v zimě je i ve vlaku zima. A to vždy o něco větší než venku. Asi to bylo tím průvanem okolo vagónů, jak vlak rychle ujížděl krajinou.

Jelikož jsme z Liberce, jak jsem již nastínil,  téměř vždy jsme musili vyjet směrem na Turnov.  Tam jsme buď přestoupili a jeli dál, nebo vystoupili a šli na Hlavatici a pak dál do Českého Ráje přes Valdštejn, Hrubou Skálu, Myší dírou k Adamově loži a tak. No a v těch dobách jezdila taková ta vlna Českých trampů, kteří pokračovali v trampské kariéře svých otců a matek, co čundrovali za První republiky, kdy Tatíček Masaryk rozbil tehdejší zrod Evropské Unie - Rakousko Uhersko, a založil si vlastní republiku. Jak říkám tu První. A mezi námi, ta ještě alespoň trochu za něco stála.

Mě, brzy vyspělému jinochovi, se hlavně líbili blonďaté, krásně vytupírované squaw. Tyhle party si psali po košilích na  zádech tužkou, které se říkalo inkoustovka. Jak mě se chtělo aby mi některá  z nich popsala moji košili. Leč matka řekla, že to jsou divný způsoby a že to jsou chuligáni, kteří si neváží ani tý košile. Takový, Tomášku, ty nikdy nebudeš, viď ? A já, ačkoli jsem moc chtěl být popsán tou natupírovanou chuligánskou holkou, jsem miloval a ctil své rodiče a přisvědčil jsem, že opravdu takový chuligán, který si nechá psát na záda nebudu. Po jednom takovém výletě, kdy jsme prošli s rodiči snad celý Český Ráj až nohy boleli k pláči, a kdy jsme potkali několik part trampů a mezi nimi vždy nějakou tu krásnou natupírovanou blonsku, matka spálila v kamnech značky Club tele, které zapomněli Němčouři na půdě našeho činžovního domu. Tele, které bylo možná starší než naše republika. Tele, které možná stálo u zrodu té naší První pod taktovkou Tatíčka. Tele které mělo tak charakteristické přezky co cinknou při každém kroku vandráka. Tele, které bylo prožrané od molů, jak tvrdila matka a nebylo tedy pochyb o jejím správném rozhodnutí. Co kdyby náhodou otec jednou chtěl vzít to tele a  vyrazit s nějakou tou blonskou na čundr a nechal si popsat košili. Tak to teda ne!!!

Jak říkám ctil jsem své rodiče, a tak jsem se zařekl, že co živ budu, takový chuligán nebudu, abych na tramp jel, a dokonce snad s dívkou pochybnou, co by mi mohla i po košili psát. Mimochodem, kdo by to pak asi vypral, že? Mýdlo s jelenem? To jistě na inkoustovou tužku neplatilo ani v té době.

Moji rodiče mě měli velmi rádi. Každý  rok na velké letní prázdniny mě odvezli do podhůří Orlických hor k babičce a děděčkovi do Častolovic. Sami pak jeli třeba do Jugošky, samozřejmě za režijní cenu Českých  drah.

 Tam, v Častolovicích,  jsem prožil téměř celé dva měsíce. Tam jsem taky poprvé porušil slib, který jsem dal rodičům a sám sobě. Totiž že nepojedu trampovat.

Jak se to vše seběhlo ? K sousedům, sousedili s námi přes plot a měli jsme společnou studnu, jen každý dědeček měl svoji pumpu, jezdil prázdninový  kamarád Milan se sestrou Helenou z Prahy. Jediné co jsem jim záviděl bylo, že ač Praha byla od Častolovic možná dále než Liberec, trvala jejich cesta sotva dvě, dvě a půl hodinky, zatímco my se trmáceli vlakem, sice za režijní jízdné, ale pět hodin a třikrát jsme přestupovali. Milana a Helenu totiž vždy, na každé prázdniny, přivezla Tatra 603. To jsem nechápal a přiznám se že jsem to pochopil až  asi před rokem. Já jsem byl nabádán abych si s těmi nafoukanými Pražáky moc nehrál. Jak říkám, v loni nebo tak nějak jsem teprve prohlédl, a myslím, že to nebylo kvůli nafoukanosti, ale kvůli té Tatře 603. Ale vážně si myslím že jejich tatínek dělal jen šoféra papalášfára. Ale jak to bylo doopravdy to fakt nevím. Přesto jsme si spolu hráli od ranného dětství. S Milanem na indiány, s Helenou na doktorku a jejího pacienta. Dnes je již těžko říci, která hra mě v tom čase více bavila. Jak se znám tak asi ta na toho pacienta. Helena mě prohlížela docela důkladně.

No a v té vsi, možná že to je městečko, tam žil i jeden, jmenoval se Miloš. A ten měl každé léto na zahradě před domem postaven stan, a tam spal. My s Milanem jsme v létě často spali u něj ve stanu. V noci jsme chodili na dobrodružné výpravy plné napětí a strachu. Kradli jsme sousedům kedlubny, květák, třešně, jablka a vůbec co se dalo v noci rychle sežrat. Výhodu to mělo pro rodiny dětí jež byli v takovém společenství. Bylo více takových stanů po celých Častolovicích a v noci jsme se my lapkové samozřejmě potkávali. Nezřídka jsme lezli do zahrady a jiní lumpové ji právě opouštěli. A jelikož jsme byli  takříkajíc na jedné lodi, vždy jsem si na plotě sdělili dojmy a informace, kde co na té zahradě je a stojí-li to za to ji navštívit. I v té době soctemna byli informace to nejcennější. No a ti jejichž děti byli v tomto nočním společenství lapků, tak jejich zahrady byli ušetřeny. Jen jednou to porušila parta jistého synka kapitána ČSLA. No dostal synek na budku, na tatíka jsme si netroufli, ten nosil pouzdro s pistolí. A byl klid.

Pak jsme se jedno léto domluvili, já, Milan  a Miloš, že pojede trampovat na Divoku Orlici. Ta řeka není od Častolovic daleko. Zabalili jsem co jsme myslili že bude třeba do nákupních tašek našich babiček a vyšli dobrodružství vstříc. Camp jsme rozbili na kraji řeky. Na louce, postavili stan co Miloš měl jinak na zahradě, a začali trampovat. Leč nebylo co dělat. Do zahrad Častolovických bylo přeci jen daleko, a my se začali nudit. Cigára už nám nechutnala a prostupovala nás ponorková nemoc, přestože jsme byli na souši i když nedaleko řeky. Skončilo to neslavně. Vím jen, že jsme se strašně hádali a druhý den ráno jsme to zabalili a šli domů. Asi tři dny možná že i čtyři jsme spolu nemluvili. Pak jsme ovšem dostali chuť s někým začudit Luxku, žná Astru nebo Letku a taky těch vitamínů ze zahrad Častolovických se nám  žádalo.

Tehdy jsme si řekl že na tramp skutečně a doopravdy nikdy nepojedu. To už snad bude lepší hrát si s Helenou na pacienta a doktorku.  

Nic se nemá přehánět. Pokračování příští neděli. Kamarádi-AHOJ.