Výlet do Gmündu.

Tak jsem se po dlouhé době rozhodl, že se podívám do Gmündu. Naposledy jsem tam byl v roce 1990, tak jsem byl zvědavý, co se tam od té doby změnilo.

Tak jsem se po dlouhé době zase zajel podívat do Gmündu na česko-rakouských hranicích a byl jsem velmi překvapený, jak je to tam krásné.

1. Cesta vlakem.

Začínáme svojí cestu v Praze, odkud je z oblasti, kde bydlím, nejlepší spojení přímým vlakem, který jede přes Benešov, Tábor, Třeboň a České Velenice/Gmünd až do Vídně na Franz Josefs Bahnhof. Jízda začala v 7.46 s dobou jízdy 2 hodiny a 40 minut, takže už v 10.30 jsem vystupoval v Českých Velenicích. Cestu bych rozdělil na 3 úseky – 1. část Praha-Benešov, rychlost standartní, tj. 80 km/h. Cca. 4 kilometry za Benešovem přepínáme na střídavý proud, to celé bez zastavování, a zvyšujeme rychlost na 130. Cestou projedeme několik tunelů a po 30 minutách nás vítá první jihočeské město Tábor. K mému překvapení tam mají jakýsi integrovaný systém, takže třeba lokálka do Jindřichova Hradce tam nese označení S3, jezdí tam celkem moderní soupravy systému Regio, vůbec, hezky se na to kouká. No, ale to už pokračujeme směr Soběslav a Veselí nad Lužnicí, kde jednak uhýbáme z koridoru 4 na lokální trať, a jednak přehazujeme lokomotivu elektrickou za diesel. Pokračuje se směrem na Třeboň po jednokolejce rychlostí krapet naspeedovaného šneka. No, po cestě se také potkáváme s problémem, že kromě velkých aglomerací je dost mizerný signál. Hned za Prahou padáme do Edge, místy není signál vůbec, tak jsem musel poslouchat streamovanou hudbu s asynchronním průběhem – systém současně stahuje skladby na pozadí do paměti a na popředí je přehrává, takže nějakou dobu přežijete i bez internetu. No, ale to už jsme dojeli do Českých Velenic a jdeme se najíst. Ještě stojí za zmínku, že zatímco směrem do Čech se jezdí dieselovou lokomotivou, do Rakouska je z nádraží tažená elektrifikace až do Vídně, v drátech je rakouské napětí, což znamená 15 kV a 16.7 Hz AC, což je střídavý proud. Z Veselí nad Lužnicí je oproti tomu 25kV, 50 Hz střídavý proud, a z Benešova do Prahy 3 kV stejnosměrný. Také není bez zajímavosti, že z Českých Velenic odjíždí každé 2 hodiny osobní vlak až do Vídně na Franz-Josefs Bahnhof.

2. Restaurace.

Po příjezdu jsem zamířil do předem vybrané restaurace, o které jsem věděl, že se tam vaří a celkem dobře fungují. Jdu dovnitř a ptám se, jestli berou karty. Odpověděli mi, že tak leda žaludské eso a zeleného spodka. Tak jsem se zeptal, jestli berou eura, řekli, že ano, tak jsem se dobře najedl, no, za pivko, kulajdu a cikánskou pečeni po mně chtěli 7.40 €, platil jsem 10 €, a vrátili mi eura. Jak jsem později zjistil, takto to funguje v celém souměstí.

3. Procházka po souměstí.

Vyrážím od nádraží nejkratší cestou ke státní hranici, která je odtud asi 500 metrů. Hned na začátku si všimnu, že v souměstí fungují oba operátorské systémy, jak český, tak i rakouský. Každý si tedy může vybrat, jestli si zavolá přes svého operátora, nebo se přepne na roaming sousedního státu. Sympatické. No, ale to už jsme na státní hranici, kde nás vítá fragment železné opony, postavený na místě dodatečně, cedulka Gmünd, nechybí modrá cedulka s hvězdami s nápisem Österreichische republik a s nápisem Willkommen, Nachbaren a česky Vítejte, sousedé. Milé místo, obzvlášt, když tam teče řeka Lužnice, která se německy jmenuje Lainsitz. Dále moje cesta vede k Landesklinikum Gmünd, kde se můžou léčit na českou pojišťovnu i obyvatelé Českých Velenic, zatím pouze ambulantně, pokud by chtěli hospitalizaci, musí si ji zaplatit. I tak je to ale velký pokrok, svědčící jednak o tom, že toto dvojměstí bylo kdysi město jedno, České Velenice dodnes vypadají jako předměstí, a taky o tom, že kde se přiloží společně ruce k dílu, tam to vede ke prospěchu všech. To už se ale dostáváme k Waldviertel Bahn, což je místní atrakce o rozvoru 780 mm, tažená parní lokomotivou. Chcete-li se povozit, objednávky, podmínky přepravy a ceny zde: Odkaz No, ale zjistil jsem, že si potřebuji koupit pití a něco na cestu domů, tak jsem skočil do zdejšího obchoďáku, a nakoupil vše potřebné, samozřejmě opět za eura. Přesouvám se k místnímu rybníku, který se jmenuje Kleiner Harabrückteich, příjemně se u něj sedí, a je zde dostatečné množství laviček k posezení. Po odpočinku se přesouvám na náměstí, které překvapuje svojí útulností, sgrafitovými domy, kostelem na náměstí a turistickým centrem. Dále jsem se ještě podíval na místní zámek, který se jmenuje Schoss Gmünd, a pak už se vydal zpátky do ČR, kde jsem ještě dokoupil pár věcí ve vietnamském marketu, kde opět brali eura a vraceli v nich, což mi přišlo velice milé. No, ale to už mi jel vláček nazpátek, no moc se mi odtud nechtělo, je to tam velice nádherné. Odkaz

4. Nakupování.

Tak nakupování je možné všude za eura i za koruny, stačí si říct, v čem budete platit, a ve stejné měně vám i vrátí. Funguje to jak ve Velenicích, tak i v Gmündu. Až si člověk povzdechne, proč tohle nejde v celé republice. Ale jak říká klasik – všechno jde, když se chce, a třeba se časem dočkáme. Na rakouské straně nacházíme běžné rakouské obchody, na české straně vévodí vietnamská obchodní komunita, takže zde najdete hodně nehtíkáren, asijských restaurací, dokonce i vykřičený dům jsem objevil. Celkový dojem z návštěvy – velmi klidné, útulné místo, kde se na vás překvapivě všichni usmívají a dávají vám vždy přednost na přechodu. V obou městech je obyvatelstvo pomícháno, na obou stranách řeky Lužnice jsem viděl jak auta z českými, tak i rakouskými značkami. Takže pokud nebudete mít nápad, kam si zajet, velmi doporučuji.