O peníze jde až na prvním místě.

Ano, tuhle větu už jste určitě někdy slyšeli, a někteří už ví, kdopak ji řekl. Na tohle a na roli peněz v naší porevoluční historii se dnes podíváme.

Tak dnes se podíváme na to, jak se od roku 1989 táhne touha vydělat peníze našimi dějinami.

1. Malá privatizace.

Tahle akce začala v roce 1990, a jejím cílem byl prodej malých drobných provozoven do rukou občanů pomocí dražeb. Ve skutečnosti ovšem nešlo defacto o privatizaci, ale o zakoupení „práva na nájem provozovny“, a to na dobu pouhých 5 let. O tom, že na tom stát celkem slušně vydělal na provizích a na provozu celé privatizace, není pochyb. Odkaz

2. Velká privatizace.

Tak tento podnik začal první vlnou v roce 1992 a druhou vlnou v roce 1994. Před občany ovšem stála malá legislativní sranda – bylo potřeba se zaregistrovat na tak zvaném Registračním místě, kde si zakoupili kuponovou knížku za 35 Kčs a k tomu kolek za 1000 Kčs a buďto na Registračním místě, nebo v bance, uzavřeli smlouvu o zastupování na kapitálovém trhu (tzv. mandatorní smlouva), a pak už si mohli začít hrát s kupony, za které se nakupovaly a prodávaly akcie, stali se z nich DIKové, neboli Držitelé Investičních Kuponů. Také bylo možno celou kuponovou knížku vložit do investičních fondů, kdy některé se chovaly slušně a fungují dodnes – třeba IF Bohatství v tehdejší IPB přešel po privatizaci banky pod ČSOB a funguje u ní dodnes. No, ale byly i horší případy, dodnes nevyřešené Harwardské fondy Viktora Koženého, kde někteří lidé dodnes z kuponovky neviděli ani halíř. Celkově velká privatizace dopadla tristně, protože většina podniků zůstala státními akciovkami a nakonec se musely prodat standartní privatizační metodou přímému zájemci. Také zde na akci stát velmi slušně vydělal. Odkaz Odkaz

Vítěz z Harvardu: Koženého slibu o desetinásobku uvěřily tisíce lidí

3. Vstup do EU.

Tak i zde náš stát projevoval eminentní zájem o vstup. Důvod samozřejmě nebyl nikterak idealistický, ale šlo zde, jako obvykle, o peníze. Václav Klaus, který v roce 1996 podával přihlášku, si byl velmi dobře vědom výhod společného trhu, už se těšil na to, jak výrobky z ČR expandují na Západ – v tom se moc nespletl, Německo je dodnes náš hlavní exportní partner – a tak mu nevadilo se 10 let probírat jednotlivými přístupovými kapitolami, kde byly i některé velmi problematické, například vztah k menšinám, nebo jaderná energetika, která se nakonec vyřešila až tzv. Protokolem z Melku.

Zeman v Rakousku: Válčil o Temelín, ale prodal Rakušanům spořitelnu

Součástí byla také harmonizace českého trhu s evropským, kde si dodnes pamatujeme, že se pomazánkové máslo muselo přejmenovat, z důvodu chybějící syrovátky v produktu, a také rum, protože se vyráběl a dodnes vyrábí z brambor, místo cukrové třtiny. Odkaz A Václav Klaus už tehdy prohlásil, že vstoupil do EU z rozumu, nikoliv z lásky. Odkaz Odkaz Odkaz

4. Bankovní krize

Tak zde si pamatuji, jak banky padaly jako domino. Union Bank, Moravia Bank, IPB, to jsou jenom malé střípky, lidé přišli o hodně peněz a Zemanovi došlo, že banky v rukou státu nejsou nejlepší nápad, a tak je jednu po druhé prodal solidním bankovním domům, z čehož těžíme dodnes. Jediný, kdo na tom vydělal, byli správci jednotlivých bank, které celkem slušně vytunelovali. Odkaz

Při bankovní krizi krachovaly desítky ústavů, lidé i stát přišli o miliardy

5. Krach kampeliček.

Tak tohle si pamatuju jak dnes. Šel jsem takhle po náměstí v Ústí nad Labem kolem výlohy, kde bylo krásným zeleným písmem napsáno, že nabízí 13% úrok z nově založeného termínovaného vkladu, když už v té době se pohybovaly úroky na těchto vkladech v normálních bankách kolem 1-2 %. Prohlásil jsem, že do téhle záložny, jmenovala se Družstevní, nedám ani korunu, protože za půl roku už tady nebudou. Nebyli. A zdaleka ne jediní. Ty záložny padly až na vyjímky téměř všechny. Odkaz

6. Investiční liknavost.

Tak takhle bolístka nás trápí defacto už od revoluce. Zatímco tam, kde z toho koukaly peníze a nic moc to na investicích nestálo, tam se podnikatelé i stát hrnuli jako diví. Tam, kde se ale nejprve musí investovat, a návratnost je buď dlouhá, nebo nejistá, se okecává, mlží a vymýšlí hromady důvodů, proč celou akci odložit, nebo nejlépe neprovést. Příkladem budiž výstavba dálnic, vysokorychlostních tratí a přijímání eura, které drhnou z notoricky známé nechuti investovat do projektů s dlouhou návratností, a se ztrátou výdělku – například směnnost koruny s eurem. Podrobněji se tématu věnuji zde: Odkaz

7. Závěr

Jak je z článku vidět, celou naší porevoluční historií se táhne jako červená nit ten fakt, že u nás není příliš chuť se věnovat nějakému koncepčnímu hospodaření, ale že každý běhá jenom kolem akcí, kde se dá rychle vydělat a investiční náklady jsou mizivé, nebo nulové. Obávám se, že nově nastupující vláda, kde se jako premiér profiluje člověk, který má za sebou tohle,

tak bude jenom pokračovat v tom, co se už započalo v 90. letech. Do budoucna budeme tedy potřeboval především vládu, která bude mít jako program dostavění dálnic, vysokorychlostních tratí, bude držet vyrovnaný rozpočet, zůstane v EU a NATO, s konečnou platností přijme euro a dokáže tím občanům, že ji nejde jen o vlastní kapsu, ale také o své plátce, kteří tuto vládu a zemi zčásti financují ve svých daních.