Můj další výlet do Mnichova část 1

Jistě už jste si všimli, že mám tohle město velmi rád a rád se tam vracím. Už jsem o něm napsal sérii 3 článků a v tom dnešním celé vyprávění zakončíme.

Tak jsem před měsícem měl 14 dní dovolené, a tak jsem se rozhodl, že se na 4 dny podívám do svého oblíbeného Mnichova a kouknu na 3 místa, která mi ještě scházela k takové té základní prohlídce města.

1. Cesta tam

Rozhodl jsem se tentokrát pro jízdu busem tam i zpět. Objednat jízdu u jisté nejmenované německé společnosti se zelenými autobusy nebyl žádný problém, a tak jsem v pondělí v 7.20 odjížděl směr Mnichov po dálnici D5. Cestou jsme z uctivé vzálenosti projeli Beroun a Zdice, následně Rokycany a Plzeň, kde jsme projeli tunel Valík, který má pouhých 363 metrů, a přesto dokázal zdržet dostavbu dálnice o celých 10 let, kdy se kamiony valily přes centrum Plzně. Odkaz No, ale to už jsme se začali blížit ke státní hranici, přibývalo stromů, ubývalo osídlených ploch, a nakonec jsme se lehce po 9 hodině ráno dostali za státní hranici a začali nám na telefonech naskakovat němečtí operátoři. Malé překvapení nás čekalo asi 3 km za státní hranicí, kde byla najednou dálnice přerušena a bus sveden na vedlejší odstavnou plochu, kde nám udělali Grenzübergangkontrolle, kde chtěli vidět ID průkazy, pasy a nechali vyházet všechny kufry ze zavazadlového prostoru, nejspíš hledali migranty. Zdržení bylo asi 15 minut a pak už se vyrazilo směr Regensburg, kde jsme po krátké pauze pokračovali směr Mnichov, kam jsme dojeli lehce po 13. hodině.

2. Přesun do hotelu.

Dorazili jsme na centrální autobusové nádraží ve čtvrti Hackerbrücke, kde mají most velmi podobný výtoňskému, akorát není chráněný ani zrezlý, a vypadá takhle: Odkaz První starostí bylo, se po dlouhé cestě najíst, což nebyl zase takový problém, protože přímo na nádraží je pár slušných jídelen, pak jsem ještě musel zakoupit lístek na MHD, což byla docela facha, protože aplikace MVV prostě odmítala provést zalogování na lístky s delší platností, tak jsem nakonec musel kupovat jednodenní lístky, kde byl nákup jednodušší, a kde jsem nakonec zjistil, že kdybych k nákupu použil automat, stačil by lístek jeden, vytisknutý na papíře a zaplacený klasickou platební kartou. Bylo pak ještě potřeba vybrat peníze na hotel, což se neobešlo bez hledání bankomatu, a pak už jsem si jenom našel správnou cestu do čtvrti Schwabing, kde jsem konečně našel hotel a zjistil, že se ubytování dá zaplatit kartou, načež jsem vybrané peníze po návratu do ČR vrátil do své mateřské banky. Při cestě do hotelu se bylo v mnichovské MHD potřeba se přesně řídit instrukcemi z aplikace MVV, protože zde se na jedné koleji pohybuje více linek, tak je potřeba stát na správném nástupišti, ve správném směru a ve správné lince, jinak jedete někam zcela jinam. Check-in proběhl celkem rychle a akorát mi chvilku trvalo pochopit, že se výtah bez pokojové kartičky nerozjede, ale pak už jsem byl ve svém pokoji. Po rozbalení věcí jsem zjistil, že pokoj nemá trezor, ledničku a pouze hloupou televizi, takže jsem nakonec dal přednost svému Netflixu a Oneplay v telefonu, které k mému překvapení fungovaly i přes německý roaming. Bylo však ještě potřeba jít nakoupit věci na jídlo a pití, něco na zub, což jsem vyřešel v Olympiaeinkaufcentrum, kde sice na začátku vstupu mají jakýsi secondhand, ale dále jsou už normální obchody, kde jsem si ve slušně zásobeném obchůdku Edeka nakoupil vše potřebné a vrátil se na hotel. No a protože už byl večer, koukal jsem na televizi, k tomu popíjel a pojídal dobroty a pak se naložil do 20 cm tlusté matrace a usnul při puštěné klimatizaci, protože už je mají celkem tiché.

Pokračování v druhém dílu.