O vychování a slušnosti aneb Ne vždy je chyba v mládí. Za neslušné a nevychované bývají většinou označovány děti. Případně mládež a mladí lidé obecně. Je to tak zažité. Ale je tomu tak vždy? Nejde jen o pohodlnost a zažité klišé, kterým se ohání především ti starší? Mnohdy by se právě starší člověk měl stydět za své chování vůči dospívajícímu. Na svých cestách vídám tento „opak vžitého“ čím dál častěji.
Nejsem už nejmladší, ale také nemohu říci, že jsem starý. Jsem prostě muž produktivního věku. O tom asi žádná. V posledních týdnech, měsících a možná i letech si ale daleko více všímám změn zažitých vzorců chování.
Možná je to tím stereotypem, případně i tím, že s přibývajícími roky se mění dříve mladí na starší a do jejich někdejšího věku dorůstají jiné generace. Nezřídka tak narážím na situace, kdy se musím stydět za chování svých vrstevníků vůči druhým lidem.
A co hůř – často neplatí ani to dříve platící. Starší lidé, kteří už jsou v roli dědečků a babiček, někdy i těch pradědečků a prababiček nešetří urážkami a vulgaritami vůči teenagerům.
Mládí versus stáří
Není to tak dávno, kdy jsme jeli s rodinou (a tedy i s kočárkem) ve zcela zaplněném nízkopodlažním autobuse MHD. Na stanici do něj nastupoval muž ve věku 60+ pravděpodobně s manželkou a s kočárkem, ve kterém měli zřejmě vnučku.
Student se jim snažil uvolnit místo v prostoru pro kočárky vedle nás, ale v přeplněném autobuse to jde holt velmi těžce. I neváhal dědeček a na mladíka se obořil: „Tak snad uhnete, ne?“
Mladík reagoval slušně. Řekl, že se snaží. Načež se pán 60+ ozval opět velmi hrubě se zlým pohledem: „Snad nečekáš, že ti budu dávat ještě kolkovanou žádost!“
Mladík se prodral davem dále. Bylo mi ho líto. Skutečně se snažil. Ale co mohl dělat, když se člověk skoro nemohl hnout z místa. Nahlas jsem prohodil, že to pán 60+ mohl mladíkovi říci slušněji a vstřícněji. Trestu se mu ale dostalo (těžko ale říci, zda si ho vzal k srdci). Jeho žena se za něj poměrně dost viditelně styděla.
Vzorce chování a slušnosti
Následující den jsem pro změnu i já sám dostal nečekanou ránu batohem do hlavy. Když jsem se podíval na „viníka“, procházela kolem mě paní, mohlo jí být 55+. Všimla si mého pohledu, kterým jsem naznačoval očekávání její omluvy. Prohodil jsem, že batoh bychom si v MHD měli ze zad sundavat, abychom neohrožovali spolucestující. Leč místo omluvy jsem si vyslechl, že jsem drzý a nevychovaný.
Zažívám samozřejmě ale i věkově zcela opačné případy. Například už nebývá pravidlem, že mládí uvolňuje místo k sezení automaticky stáří nebo těhotným ženám. Naopak! V takových situacích můžeme velmi často vidět, že se zvedne člověk produktivního věku či starší.
A když například potřebujete pomoci s kočárkem do dopravního prostředku? V tu chvíli se velmi často stává, že lidé najednou nevidí, pospíchají, otočí se. Někteří se ale po oslovení mnohdy i zastydí a řeknou, že jste mohli říci rovnou. Ale aby se někdo nabídl sám? To už jsem dlouho nezažil.
A co z toho všeho vyplývá? Že vzorce chování a slušnosti nejsou až tak o věku. Ale vše se odvíjí bezpochyby i dle situace, dle reakce toho druhého (druhých), svůj vliv může mít i psychické rozpoložení člověka (nálada, naštvání z domova, práce, od lékaře…), zdraví… Je to tak především o individuálním přístupu, ale také o vychování od rodičů, prarodičů, blízkých, od okolí a zažité slušnosti toho kterého člověka. Bez ohledu na věk…
