Tato slova jsme před zápasem české fotbalové reprezentace slyšeli z úst repre kouče Šilhavého a samotných hráčů často. Zápas ve Wembley ale ukázal opak. My se z toho po… A tak se moderní fotbal nehraje. Quo vadis, český fotbale?
Končí zhruba 22. minuta. Česká fotbalová reprezentace hraje svůj úvodní zápas v kvalifikaci o evropský šampionát. Stadion? Slavné Wembley. Soupeř? Největší favorit skupiny a kolébka fotbalu Anglie. Volám tátovi.
“To si dělají srandu, ne? Jestli hodlají hrát takhle, je to jen čekání na gól dva tři pět… To se nedá betonovat celej zápas. Stačí, když jim jednou utečou změnou tempa po křídle a jsme nahraní,” říkám rozčileně svému otci. Ten víceméně souhlasí.
Prorocká slova
V tu chvíli jsem ještě netušil, jak prorocká má slova budou. Už po další zhruba minutě se začínají naplňovat. Naprosto zbytečně. A přesně tak, jako bych scénář napsal. Změna tempa, rychlosti a šup… ...Co se nám to houpe v síti?
Neříkám, že ve Wembley by bylo nejlepší taktikou na hrdý Albion vletět nátlakovou hrou, přehnaným presingem a bez zadních vrátek. Ale od začátku mi bylo jasné, že s tak ustrašeným výkonem a přehnaným respektem si jen říkáme o debakl.
A to jsem ještě během dne říkal, že si myslím, že máme na to, abychom se vraceli domů s bodem a třeba i s překvapivou výhrou. Můj tip byl totiž původně 1:1, pokud bychom jó překvapili, tak i výhra 2:1. Zlaté oči.
Nepochopili...
Kdo si myslel, že naši pochopí, že takto to nepůjde, pletl se. Bída a utrpení pokračovalo dál. Nepřesnost kupila nepřesnost, téměř každý dotyk s míčem přinášel zmar. O české uličce si tak můžeme všichni nechat jen zdát.
A jak tak minuty plynuly dál, dostali jsme se k závěru první půle. Rozhodčí avizuje minutu nastavení. Ještě abychom si tak nechali dát další gól, říkám si. A ejhle! Naprosto zbytečný kiks, penalta a nezbývá než se jen modlit, aby se stal zázrak. Nestal. Harry Kane vyprovází český tým do šaten s druhou brankou na hrbu. Děs a hrůza.
Většinou jako velký fanoušek držím i za nepříznivých okolností palce týmu dál, ale tentokrát mi začíná docházet, že to dnes (tedy v pátek 22. března 2019) nemá cenu. To si radši budu třeba číst, než abych se koukal na tu bídu. Zapínám rádio, druhý poločas si pouštím aspoň živě na vlnách ČRo. A pak už jen přepínám zpět na fotbal pouze v momentech, kdy přibývají další branky v naší síti.
Fotbal alá Malta
Závěrem možná řadu lidí naštvu, ale zmínit to musím. Už během zápasu jsem čím dál více přemýšlel nad českým fotbalem. A při sledování dění ve Wembley se mi - proč asi - vybavují zápasy např. Malty ze zhruba deseti patnácti let zpátky.
A jako odmala sparťan si říkám, že kdyby proti hrdému Albionu nastoupila ve Wembley pražská Slavia tak, jak to doposud předvádí v letošním ročníku Evropské ligy, možná by ten bod - a třeba i tři - zpátky do Česka přivezla… Nehraje totiž ustrašeně. Hraje fotbal. Ne beton… Ale nepředbíhejme, uvidíme za pár týdnů proti Chelsea.
Ale zpátky do Wembley. Byl to jen první zápas. Ale… … ale úvod kvalifikace je vždy extrémně důležitý. Především pro náladu a sebevědomí týmu. Tímto kláním si ho ale určitě český fotbal nezvedl. Naopak. S podobnými výkony ale díru do světa český fotbal rozhodně neudělá.
Třeba právě Anglie vsadila na fotbalové mládí, zdravé sebevědomí a odhodlání a čest reprezentovat. Otázkou je, zda si správnost této filosofie uvědomují i čeští bafuňáři. Možná už je na čase. Realitu českého fotbalu bychom jedním jediným zápasem hodnotit jistě ještě neměli, ale můžeme se zamyslet. Takže quo vadis, český fotbale?
