Elitní česká mordparta. Do rukou to bere major Saran

Zavražděná svéhlavá selka, mrtvý muž v poli v kruzích jakoby od UFO, díky bouřkám objevivší se mrtvola muže bez tváře… To jsou některé případy nové hvězdy na poli vyšetřování mordů na Jablunkovsku a Třinecku, majora Romana Sarana.

Neortodoxně, neurvale, realisticky, byť s prvky nepřemožitelného, může na lidi působit major Roman Saran, elitní vyšetřovatel ostravské mordparty. Nový policejní hrdina na bohatém literárním poli má něco do sebe. Má své klady i zápory, image rockové hvězdy a rváče, jeho postava přesto klame. Kdo by čekal, že se při svém zhruba metru a sedmdesáti centimetrech s radostí postaví i dvoumetrovému svalnatci a ještě ho může nazvat obrazně řečeno zákuskem?

Přesto v našem prostředí nemusíme považovat Sarana za někoho nemožného. Naopak. A detektivní příběhy s majorem Saranem v hlavní roli jsou nápadité, mají myšlenku, spád, děj, prostě se čtou dobře a působí poměrně více než realisticky.

Autorovi, kterým je muž mnoha profesí Petr Sagitarius, se nápad vytvořit majora s velkou chutí po svobodě, rvačkách a neutuchajícím sexuálním apetitem dle mého skutečně vydařil. Saran je prostě jako vlčák, který když se zakousne, nepustí, dokud není hotovo. Autor navíc příběhy zasadil do prostředí svého rodného Třinecka a blízkého Jablunkovska a Ostravska, takže z nich přímo čiší znalost genia loci, místních lidí, zaměstnavatelů, stejně jako historicky se táhnoucích tradic, křivd i radostí.

Trujkunt otevírá své brány

Už ve své prvotině - detektivní trilogii Trujkunt - svými příběhy Dwur, Kruhy a Čtverka (jsou datovány do let 2004 až 2007) vyprovokoval v mé šedé kůře mozkové obrovský hlad po dalších příbězích s mrňavým, leč chlapáckým majorem Saranem v hlavní roli. O to více jsem ocenil, že jsem de facto hned mohl sáhnout po volném pokračování Klasztor, Návrat (Trujkunt 2) se stejnojmennými příběhy, datovanými tentokráte do let 2008 a 2009.

Trujkuntem nazývá autor (už dle anotace) nejvýchodnější místo Česka. Jde o zvláštní region, kde lidé stále hovoří originálním těšínsko-jablunkovským nářečím zvaným „po naszymu“, tak odlišným od ostatních českých dialektů. Trujkunt, česky trojúhelník, jehož pomyslné vrcholy tvoří „werk“, hory a tradice, je zároveň prostor, kde život píše zajímavé příběhy.

Za mě je nutné říci, že podobné detektivky mi u nás tak nějak chyběly, ze zahraničí k nám míří stovky detektivek. Zatímco některé jsou jen prvoplánovým prodejním artiklem, na jejichž obsah i autora čtenář brzy zapomene, jiné patří k tomu lepšímu. Je o to lepší zprávou, že právě u nás - Česko i Slovensko považuji za tradiční konzumenty detektivních příběhů - jsou spisovatelé, kteří umí napsat opravdu pořádnou detektivku, vytvořit do ní vyšetřovatele z masa a kostí a ještě přinášet i další příběhy, které za to stojí.

“Po naszymu”...

A aby to nebylo jen o tom, že za majora Sarana a příběhy s ním v hlavní roli jejich autora jen chválím, možná bych s Petrem Sagitariem jen trochu polemizoval o tom, zda je nutné do každého příběhu opět popisovat, kdo a jaký major Saran je a připomínat, jaký případ dříve s tím či oním řešil. Ale za mě jde o pouhý detail, který ovšem na kvalitě a skvělém čtivu Trujkuntu neubírá.

Pokud bych se měl pustit do srovnání Trujkuntu a Trujkuntu 2, pak za mě jsou oba díly skvělé. V prvním je možná trochu více toho místopisu, zřejmě v příbězích vystupuje i více hlavních a vedlejších postav, v Trujkuntu 2 se možná čtenář začte více do té mravenčí policejní práce a operativy, navíc si s dalšími detektivními příběhy čtenář zvyká na to originální nářečí “po naszymu”, takže se vám čte stále lépe. 

Každopádně jsou za mě oba díly detektivní trilogie Trujkunt velmi povedené, dobře se čtou, mají svou originalitu, nejde o žádné “fantasmagorie”, ale naopak se čtenář může těšit na velmi uvěřitelné kriminální příběhy a svérázného vyšetřovatele s neutuchajícím sexuálním apetitem. 

Vlastně se ani nedivím, že Sagitariova prvotina Trujkunt byla nominována na cenu Jantar. Sám každopádně držím Petru Sagitariovi palce! Ceny Jantar jsou vyhlašovány v Moravskoslezském kraji od roku 2018. Jde o každoroční oceňování mimořádných uměleckých výkonů v oblastech divadla, hudby, výtvarného umění a právě literatury. Letos budou vyhlášeny už 31. srpna 2021 v Ostravě. 

Co říci závěrem

Sagitariova prvotina Trujkunt čítá celkem 352 stran. Obálku “mají na svědomí” Zuzana Sagitariová a Šimon Marek, sazbu pak Martin Radimecký. Vázanou knihu bez přebalu vydalo nakladatelství Argo v Praze v roce 2020, a to jako vydání první. 

Kniha Klasztor, Návrat (Trujkunt 2) je oproti prvnímu dílu o něco útlejší (nikoli literárně), má celkem 200 stran. Obálku opět “mají na svědomí” Zuzana Sagitariová a Šimon Marek, stejně jako sazbu Martin Radimecký. Vázanou knihu bez přebalu vydalo nakladatelství Argo v Praze v roce 2021, a to jako vydání první. 

Každopádně za mě všem Trujkunt i Klasztor, Návrat (Trujkunt 2) s klidným svědomím a jednoznačně doporučuji, protože by fanouškům opravdu dobrých detektivek - navíc z dílny domácího autora - rozhodně v knihovně chybět neměly. Obě knihy Petra Sagitaria mi k recenzi poskytlo nakladatelství Argo, za což děkuji.

Osobně už se velmi těším na další pokračování, které vychází opět v nakladatelství Argo, a to už dnes, tj. 24. srpna. A vzhledem k tomu, že už jsem měl možnost nahlédnout a pár stránek si i přečíst..., rozhodně za to stojí i právě tento čerstvě vycházející třetí díl detektivní trilogie Trujkunt.