Kterou formu vlády nám radí dějiny?

Ptá-li se člověk historie samotné na to, které zásady vlády umožnily rozkvět celé společnosti, musí se jistě pozastavit nad tím, jak se mnohé principy stále opakují. Co nás tedy dopstoručují dějiny jako ideální státní formu?

Důležité je zodpovědět si otázku, které formy vlády a vládní principy jsou nejlepší, které přinášejí blahobyt. V řecké státní filosofii existovaly tři formy vlády: aristokracie, monarchie a demokracie, z nichž každá měla i svou zvrácenou formu (oligarchii, tyranii a ochlokracii/anarchii) a které se v jistém koloběhu vzájemně střídali.

Pro všechny formy vlády nalezneme v dějinách důkazy o jejich vzorovém fungování vynikajícím způsobem, stejně jako o dobách, kdy nefungovaly ani v nejmenším dobře. Negativní jevy existují v demokracii, monarchii i aristokracii stejnou měrou, mnohdy dokonce v takové krutosti, že se od ní s hrůzou obracíme. Existují také příklady osvícených dobročinných tyranů oligarchů, kterým historici nadšeně tleskají.

Jaký je můj závěr? V posuzování vlád musíme mít na zřetel etiku: každá forma vlády řídící se etikou (a uznávajíc svou zodpovědnost) vždy nakonec z pohledu dějin vítězí nad režimem s absentujími etickými principy. Co když se ale budou všechny formy vlády řídit etikou? Pak nelze než opět nahlédnout do historie a extrahovat hodnotící kritéria: prozkoumáním obdobích rozkvětu a prosperity.

Ve svém výsledku asi v podstatě ani nezáleží na tom, zda člověk žije v demokracii, oligarchii nebo monarchii, pokud zřízení respektuje etické principy a svobodu. Existovaly výtečné monarchie i demokracie k uzoufání. Demokracie je dnes heslem, o kterém se nesmí diskutovat, neboť se má jednat o nejlepší ze všech forem vlády. Je pravda, že demokracie je nejlépe uzpůsobena k rozkvětu a zabránění zneužívání moci. To nic bohužel nemění na tom, že za určitých okolností může být zcela vyprázdněná a klidně se pod jejím označením mohou skrývat „nedemokratické“ principy. Dnes už demokracie užívá velké hodnoty jen coby image. Sepsat principy vedoucí k rozkvětu společnosti mi tak na pozadí tohoto připadá jako mnohem důležitější práce historikova, nežli jen opěvovat nějakou státní formu.