Bezpečnostní protekcionismus

Minimálně od dob stávající krize patří odmítání protekcionismu a s tím spojená podpora mezinárodního obchodu do základní rétorické výbavy světových státníků. Do značné míry to však verbálním odsouzením protekcionistických praktik nejen začíná, ale i končí. Přesto sem tam zavládne dobrá vůle a politická reprezentace, zejména u otevřenějších ekonomik, svolí k zrušení nějakého toho obchodněpolitického omezení, které vadí silným skupinám nejméně.

Proklamovaná snaha rušit protekcionistická opatření vyvarovat se dalších většinou naráží na krátkodobé zájmy ať už nějaké skupiny (vzpomeňme českých automobilek, které nedávno lobbovaly na evropské úrovni proti uvolnění obchodních bariér s jihokorejskou republikou) či dotyčného politika (slíbit omezení dovozu z nějaké země je nezbytnou výbavou každého správného populisty – i Věci veřejné před volbami lákaly na zavedení zvláštního cla na výrobky z Číny; aniž by jim zřejmě došlo, že v rámci EU platí už pár desetiletí celní unie). Z toho důvodu se podnikatelé nejčastěji dočkají úlev spíše v těch oborech, kde to žádnou vlivnou ekonomickou lobby až tak nepálí – třeba právě v těch omezením přijatých s odvoláním na bezpečnostní rizika.

Poslední dobou se jako nejrůznější ochranářská opatření začala cejchovat i ta opatření zaváděná především vládou USA převážně po 11. září 2001 do mezinárodního obchodu pod záminkou udržení národní bezpečnosti. Jen pro příklad, takový Zákon o zahraničních investicích a národní bezpečnosti (FINSA – Foreign Investment and National Security Act) z roku 2007 opravňuje prezidenta k prošetření zahraničních akvizic, fúzí a jiných forem převzetí amerických společností, případně i jen investic do nich, z hlediska národní bezpečnosti. Vykonáváním tohoto úkolu byl pověřen ad hoc vzniklý Výbor pro zahraniční investice ve Spojených státech (CFIUS - Committee on Foreign Investment in the United States). Jeho činnost, zejména otázka nákladů spojených s vedením řízení před tímto výborem a sama nepředvídatelnost jeho rozhodnutí jsou důvodem oprávněných obav a nejistoty všech zahraničních společností. Vzhledem k dalšímu zpřísňování pravidel ve vztahu obchodu a bezpečnosti má navíc počínaje rokem 2012 nastat úplné skenování kontejnerů zboží dováženého do USA. Celý tento proces opět zdrží a prodraží obchodní toky, neboť 90 % zboží dovezeného do USA putuje právě v kontejnerech.

V současných krizových a post-krizových časech, kdy je podpora exportu nejen efektivní, ale i politicky celkem oblíbená forma protikrizového opatření, se naprosto logicky začalo volat po odstranění těchto opatření. K čemu složité a neefektivní překážky obchodu, když se odvolávají jen na bezpečnostní zájem? Této logiky se před pár měsíci chopilo i španělské předsednictví EU, když znovu vytáhlo návrh na odstranění zbrojního embarga vůči Číně, uvaleného v reakci na masakry na náměstí Tchien-an-men z roku 1989. Zrušení (či nějaká forma uvolnění) tohoto omezení by možná pomohla některým výrobcům zbraní, ale rozhodně by neprospěla evropským zájmům – podpoře lidských práv (efektivnější zbraně autoritativního státního aparátu nejdou s lidskými právy Číňanů ruku v ruce), mezinárodní bezpečnosti a stabilitě (větší ohrožení bezpečnosti sousedů Číny) a ani samotnému postavení EU (nárůst vlivu Číny).

Tento návrh lépe než mnohé další ukazují zvrácenou logiku tohoto uvažování. Namísto úvah nad rušením či alespoň omezováním mnoha jiných podivných či škodlivých praktik v mezinárodním obchodě – jako například celý obskurní systém Společné zemědělské politiky EU, onoho francouzského šílenství za německé peníze, které polyká skoro polovinu rozpočtu EU – je politicky mnohem průchodnější rušit ta omezení obchodu, která mají chránit naše bezpečí (byť jejich efektivita je často neméně sporná).

Z hlediska ekonomické teorie je jistě efektivní odstranit ochranářská opatření podmiňována jen účely národní bezpečnosti, ale dozajista neméně efektivní je rušit ta opatření přímo narušující obchod, což však není tak populární a průchozí (stačí si vzpomenout na zemědělce demonstrující kdykoliv se začne mluvit o snižování podpor).

Snaha podpořit vyšší zapojení státu do mezinárodního obchodu je rozhodně vítané. Při rušení či přeformulování obchodněpolitických opatření by se ale mělo postupovat s rozvahou. Je rozhodně lepší přečkat pár zemědělských stávek než se dočkat situace, kdy kupříkladu nějaké k nám dovezené zboží bude sloužit k financování teroristických operací. Obchodní liberalizaci rozhodně ano, ale ne na úkor bezpečnosti.