Výlet na sever Californie, část 1.

Dnes se vydáme na sever od Los Angeles, kam jsme s Karen zajeli minulý víkend. Původně to měl být jen takový jednodenní výlet na "čumačku" do Morro Bay, což je od nás asi cca 4 hodiny autem. Pro našince easy task, pro mickeymausy už na hraně, páč radši letí letadlem. No nic, abych začal.

Morro BayKooha

Psal se listopad 2011 a já si ve frcu koupil Eyewitness Travel o Californii. Už od té doby jsem si pročítal všechny možné, zajímavé místa, která bych chtěl navštívit. Jedním z nich byl Hearst Castle. O tomto místě jsme s Karen uvažovali jako o jednom víkendu, kde bychom mohli strávit v resortu, který má spa, vyspat se tam a jako návštěvu se podívat na tento zámek. Dle průvodce je totiž skvost a místo, které se rozhodně vyplatí navštívit. Už nám to mnohokrát nevyšlo, buď měli v resortu plno anebo neměli slevu na ubytování a pokud máte dát 250 nebo 170, to už je rozdíl, který vám třeba zaplatí plnou nádrž, to už se vyplatí počkat. No a tentokrát to dopadlo ale trochu úplně jinak.

Jak už jsem řekl, chtěli jsme se podívat jen do Morro Bay, což je po stejné trase, podél Pacifiku směrem na sever, cca 4 hodiny od LA. Hearst Castle je pak ještě o jednu hodinu dále na sever. Morro Bay je ospalá rybářská vesnička, na které není nic zajímavého, ale hlavním lákadlem, proč se tam jezdí je obrovský kus skály, trčící z oceánu. Cesty na sever, třeba do San Francisca, jsou tři hlavní, freeway č. 5, 101 a 1. Ta nejkratší a nejrychlejší je po freewayi č. 5, vede ale vnitrozemím je ale hrozně nudná, člověk při ní až usíná.  Cesta po 611 km trvá přibližně 6 hodin. Freeway č. 101 je blíže k oceánu a je delší. Měří 700km a trvá 7 hodin, tudíž déle. A pak je tady nejdelší z nich, freeway č. 1 neboli Pacific Coast Highway (ve zkratce PCH), měří 760km a trvá nejdéle z nich. Něco kolem 10 hodin, zato je ale nejkrásnější. Táhne se podél oceánu co nejblíže a člověk má pocit, že splývá s vodou. Člověk, který tady žije nebo cestovatelský snílek by měl alespoň jednou v životě zvolit tuto cestu a vychutnat si nádheru, když jedete podél oceánu a můžete kdykoli zastavit, skočit do vody, pozorovat korzující velryby anebo jen tak nasávat ten slaný závan větru. Tady je naše trasa:

Úplně si teď dokáži představit mysl každého Čecha, který touží po moři, touží alespoň jednou do roka, aby se podíval někam k moři. Naše krásná země má tu nevýhodu, že leží ve vnitrozemí a ten pocit, který dřímá v každém z nás byl, je a bude. Pro lidi tady je to zcela běžná věc. Neříkám, že každému je to jedno, je tady morda lidí co jedou k oceánu každý den surfovat, plavat nebo jen tak chytat slunce. Většina se ale k oceánu třeba za celý rok nepodívá. Pro ně tady ten oceán byl, je a bude. Je to taková konstanta, která se pro ně nezmění a oni si nejspíše říkají: „Ta voda tam je milióny let, já tam zrovna dnes nepotřebuju“. To samé jako třeba pro Pražáka takový Pražský hrad. Je tam po staletí a on nemá potřebu tam chodit každý druhý den. Mnohdy tam třeba ani jednou nebyl…prostě nemá potřebu. Ale pro lidi, co něco takového nemají je to touha.

Toto byl ideální případ, kdy použít tuto dlouhou cestu a vřele to každému doporučuji. Už kolikrát jsme jeli do San Francisca a pokaždé, když jsem před Karen nadhodil, že bychom mohli ject po PCH, tak mi to rázně zatrhla. Nedivím se jí, protože řídit 6 anebo 10 hodin je sakra rozdíl a je tak z plezíru si to prostě 99% lidí nelajzne.

Jeli jsme tedy po PCH. Z kraje LA si musíte odkroutit všechnu tu dopravu, ale jakmile se dostanete za Santa Barbaru, tak se plynulost dopravy ustálí na rozumné míře a vy můžete naplno využít krásy této cesty. Nebudu sem dávat fotky z cesty. Jednak jsem řídil a tak jsem nechtěl za jízdy fotit a jednak bylo ošklivo, zataženo a chvílemi pršelo. V čem se tady dálnice liší od našich jsou odpočívadla. Tady něco takového skoro nemají. Pokud chcete zastavit na toaletu nebo si odpočinout, musíte sjet úplně jakoby do města a tam někde zastavit. Neříkám, že na některých dálnicích odpočívadla nejsou, ale je to výjimka.

Po čtyřech hodinách jízdy jsme tedy dorazili do Morro Bay. Skála Morro, jak je nazývána, je hlavním značkou zálivu Morro bay a není to přitom tak dávno a stačilo málo a zmizela by. Stavbaři v počátku budování silnic v Californii jí totiž uždibovali a materiál používali na stavbu silnic. Pak si náhle uvědomili, že pokud to nezastaví, skála prostě zmizí. V dnešní době je pochopitelně chráněná, vstup na skálu je zakázán a místo se vrátilo původním majitelům…sokolům, kteří na vrcholu 176m vysoké skály každoročně hnízdí. Skála se tedy z použití do silnic stala národním pokladem a ne nadarmo se také říká Gilbraltar Californie. Skála byla symbolem už od roku 1542, kdy byla poprvé spatřena Portugalským cestovatelem Cabrillem.

Morro Bay nabízí řadu aktivit pro všechny věkové kategorie. V přístavu si můžete půjčit čluny, kajaky nebo kánoe, můžete se vydat s opravdovými rybáři na lov ryb. Morro Bay je ale především ptačí a přírodní rezervací. Můžete zde vidět, jak už jsem zmínil, především hnízdit sokoly. Velké bílé a modré volavky hnízdící na stromech podél zálivu. Hejna pobřežních ptáků všech druhů a všech velikostí neustále krouží nad plážemi a surfaři. Žádné zbraně nejsou ve městě povoleny, protože ptáci jsou zde národním pokladem. Morro Bay je jedním z deseti nejlepších míst v Americe, kde můžete vidět ptáky.

Když pomineme ten kus skály a ptáky, tak dalším velkým znamením vesničky Morro Bay je místní elektrárna. Když jsem to viděl, tak jsem se musel smát, protože je to strašný, co tady „technik“ zase stvořil. Schválně se podívejte na tento obrázek a úsudek nechám na vás.

Takže abych to objasnil. Hned vedle toho nádherného velkého kusu skály postavili elektrárnu. Přijede do městečka podívat se jeden znak Californie a obrázek vám zkazí takhle vyprsená stavba. Ne, že bych o tom nevěděl předem, by naopak, věděl jsem o ní a proto jsem se smál. Psal se rok 1946 a bylo po válce a rozmach hospodářství v Californii a nárůst obyval měl za to, že byla potřeba zvýšit kapacita vyráběné el. energie a tak bylo rozhodnuto o stavbě elektráren. Jednou z mnoha byla právě tato, lokalita v Morro Bay byla
vybrána jako vhodná vzhledem k dobré poloze k trase ropných tankerů a neomezenému množství chladící vody z oceánu. Se stavbou Morro Bay Power Plant bylo tedy započato v roce 1953 a byla dokončena v roce 1955. Elektrárna jako jedna z prvních ve Spojených státech využívala technologii odpařování mořské pro průmyslovou produkci čerstvé vody. Jednalo se o tepelnou elektrárnu na topný olej, který byl dodáván přes ropný tanker s napájecím systémem vedení topného oleje, které vedlo 1.200m do oceánu. Topný olej byl uložen ve čtyřech obřích zásobnících, každý na sedm milionů galonů a elektrárna spotřebovala 500.000 galonů topného oleje denně. Tj. bez dodávky oleje vydržela běžet nějakých 48 dní. Klasicky se v kotli topilo olejem, který zahřál vodu na páru, a ta poháněla soustrojí s turbínou. V počátku byly nainstalovány dvě turbíny, každá o výkonu 150 MW. Co každého ale praští ihned do očí, jsou 150 metrů vysoké komíny. V tom roce 1955 zde byl jen jeden pro obě turbíny. Další dva byly přidány později s dalším rozvojem elektrárny. Pro
chlazení a chod elektrárny byl ale důležitý neustálý přísun vody. Ta se brala přímo z oceánu a kvůli tomu se vybudoval obrovský vtokový objekt s čistírnou nabírané vody, protože ta musela být bez nečistot. To byl
koneckonců taky jeden z hlavních důvodů, proč se nakonec elektrárna zavřela, ale o tom za moment. Protože má elektrárna komíny tři, začalo se jí říkat „Tříprsťák“. Svého času prošla modernizací, byla předělána na hybridní pohon, a posléze už jen zemní plyn. Mimochodem, pokud se podíváte na google mapy, uvidíte, že obrovské zásobníky na topný olej jsou zlikvidovány, jsou po nich na zemi šedé koláče. V současné době má 4 generátory s celkovým nainstalovaným výkonem 1.000MW. Nicméně za celou historii energetického průmyslu se na pobřeží Californie postavilo 21 elektráren a to pouze na pobřeží a pouze v Californii. Z toho dvě jsou na jádro, zbytek tepelky. Jelikož všechny využívaly vodu na chlazení z oceánu, lidem zabývajícím se životním prostředí se to nelíbilo. Je pravdou, že chod takové elektrárny každoročně zabil neuvěřitelné množství ryb, korýšů a mikroflóry v nedalekém okolí, tím jak nasával vodu z oceánu a bral všechno, co se tam zrovna nachomýtlo a pak vypouštěním teplejší vody zpět do oceánu. Mělo to obrovský vliv na mikroflóru přilehlého pobřeží. K tomu se přidala krize v roce 2008, majitel elektrárny se dostal do finančních problémů a to zpečetilo další osud díla. Od té doby je polozakonzervovaná, stav zaměstnanců se zredukoval na pouhých 42 a v současné době jede pouze na 5%. Elektrárna má osud zpečetěn, je s ní konec. Ochránci přírody zvítězili, chtějí na jejím místě postavit něco jiného, třeba akvárium.

Rez na potrubí vidíte sami a nahoře na těch komínech rostla tráva. Stojí už tu jen memento s třemi prsty. Vjezdová brána zeje prázdnotou a těch pár lidí to tam asi jen hlídá.

Pobřežní stráž USA tam má před vjezdem zaparčenou i ponorku. Dobrá, ponechme teď elektrárnu jejímu osudu, ať už bude jakýkoli a vydejme se blíže ke skále. Dá se k ní totiž pohodlně dojít pěšky. Mickeymousové tady vybudovali všude přítomné chodníky pro pěší a skateboardisty. Cestou narazíte na všemožné sportovce nebo „rádoby sportovce“. Nevím čím to je, ale v poslední době když vidím někoho běhat, chodit se psem nebo jen tak procházet, drtivá většina lidí drží v ruce phone a civí do něj jako do bible. Zřejmě otevřenej fejsbuk a nevěnují pozornost tomu, co vlastně dělají. Snažil jsem se přijít na kloub tomu, jestli jim to běhání nebo chození vůbec nějak prospěje, protože pokud do toho nedáváte všechno a zabýváte se něčím, co rozptyluje vaši pozornost, musí to být zákonitě k prdu. Vemte si takového bodybuildera. Ten pokud do toho nedá maximum, svaly prostě neporostou. To samé je to s během, budete zevlovat na telefonu a nějaký ten běh…heh. Paťák jde ven na procházku se psem a místo toho, aby se mu věnoval, stráví celý čas čtením nesmyslů na fejsbuku. Proč potom toho psa má?

Ale nic, to jsem jen tak odbočil. Už mě to přerůstá přes hlavu, dnešní doba je uspěchaná a lidé nechtějí na nic čekat a tak si krátí dlouhé chvíle…jen to dělají špatně.

Hned vedle té skály máme velké parkoviště, to jen pro ty co jsou líní anebo přijeli surfovat. Pláž byla i přes nepřízeň počasí po víčko. Mě však zaujala jiná věc. Schválně se podívejte na tyto obrázky. V zaparkovaných autech byli lidé a bůh ví co tam dělali. Jedni spali, jiný se občerstvovali, ale většina z nich jen tak zevlovala, páč se asi vonuzovali. Nerozuměl jsem tomu, příště se budu muset někoho zeptat. Lidé asi zkrátka tam jen jedou, aby tam byli, a je jim jedno, jestli vylezou ven z auta. Spousta z nich pochopitelně přijela surfovat, což je tady povinnost pro každého mladého amíka, aby uměl surfovat. Já jsem to tenhle víkend také poprvé zkusil a asi o tom napíši v dalším blogu.

Abych už pomalu končil s Morro Bay. Ono je toho ještě celkem dost k vidění. Samozřejmě, pokud se sem dostanete, je povinnost zajít na sea food, protože jak jsem již řekl, vesnička žije především z rybařiny a
mořské potvory tady mají opravdu čerstvé. My se s Morro bay rozloučíme poslední fotkou a vydáme se dále na sever.

Bylo něco kolem čtyř odpoledne a mě se při představě řízení domů moc nechtělo. Naštěstí jsem vzal tašku s nejnutnějšími věcmi a tak jsem navrhnul, co kdybychom se někde ubytovali a následující den dali už konečně ten Hearst Castle. A tak jsme se vydali hledat ubytování. Jeli jsme ještě tak 30 mil, tj. půl hodinu na sever po té krásné PCH dálnici a i když bylo zataženo, ten pocit z krásné jízdy ve vás je. To, jak se silnice přímo dotýká pláží a vy můžete tu a tam zastavit a kochat se výhledem na oceán.

Dorazili jsme do San Simeonu, naší destinace a ubytovali v takovém prachobyčejném motelu, kterých tady je všude morda. Všechny se prezentují jako luxury room, přitom je to natřená bída a stojí to 90 baků bez daně=na palici. Abych vám ukázal, jak tady vypadá luxury room za dvojku na noc, tak koukejte.

Jinak pro představu, ten motel měl tvar podkovy, dvě patra. Uprostřed ta budova byla recepce s vnitřním bazénem, ale kdo by se tam koupal… v té dálce můžete vidět oceán, ale bylo to takový kilometr daleko.

Honem jsme hodili věci dovnitř a zamířili ještě trochu na sever, takových deset mil podívat se na jednu neobvyklou pláž. Nese jménu Elephant Seal Beach a je pozoruhodná tím, že je to celoročně sídliště pro tuleně
sloního, jak už napovídá název. Tuleň sloní patří mezi deset největších masožravců na světě a jedním z mála výskytů je právě tato pláž. Tuleň sloní dorůstá do délky něco kolem pěti metrů a váží průměrně tři tuny. Délka života je kolem 14 let. Přes 80% jejich života stráví ve vodě a vzhledem k jejich výhodě přenášení většího množství kyslíku červenými krvinkami, může pod vodou vydržet až 100 minut. Tady na té pláži, kterou okupujou a která je tím pádem chráněná, odpočívají, páří, množí, perou o nevěsty a spí a to celoročně. Pokud budete mít štěstí a padnete sem zrovna v období, kdy se rodí mláďata, naskytne se vám ojedinělý pohled. My takové štěstí neměli, ale i tak stojí za to, se tady při vaší cestě na zámek Hearst zastavit. Je zde udělaná naučná stezka, kde se i s obrázky dočtete veškeré informace. Vřele doporučuji!

Byli jsme tam asi 20 minut a pozorovali tyto tvory, přejíce jim co možná život, který by stál za to. Jsou to krásní tvorové, když si tedy odmyslíte ten závan, co se od nich line.

Den byl u konce a my zamířili na večeři, poslední zastávce sobotního večera. Vrátili jsme se trochu na jih do městečka Cambria a zašli na príma večeři. Takhle vypadala cesta zpátky na jih.

Ve městě po večeři si jdu koupit něco do kšeftu a na co nenarazím. V takovém zapadákově, kde lišky dávají dobrou noc, v krámě, kde byste to vůbec nečekali a hle…

Překvapení večera, že. :D

No nic, šli jsme spát s tím, že druhý den hned ráno vyrazíme vstříc dalšímu dobrodružství a to návštěvě Hearst Castle. Podivuhodnému dílu a ještě podivuhodnějšímu majiteli. Ale o tom v dalším článku hned v dalším článku.