Tak jsem tady. Zkraje se omlouvám, že jsem něco slíbil a nedodržel, neboť jsem chtěl napsat hned na druhý den od minulého článku. Nebylo to leností, ale můj počítač odešel. Můj notebook, který mám 7 let se odporoučel, resp. HD odešel. Na applu co má Karen není čeština a tak jsem čekal než mi příjde nový HD co jsem si objednal. Kupodivu na to ještě jsou díly. No takže co se tak zásadního událo. Už minule jsem psal, že jsem si někam zaletěl...ale kam?
Jižní část, TrangKooha
Těch oněch jedenáct inkriminovaných dní jsme spolu s kamarády zaletěli do Thaiska. Dozvěděl jsem se o tom, že paťáci jedou na velethr jídla do Bangkoku no a tak jsem neváhal a must zaletět s nima. Zeptal jsem se jich: „Můžu letět s váma?“ A oni na to: „Zamluvili jsme letenku i pro tebe.“ Naše squadra sestávala ze šesti lidí. Záměrně je nebudu zmiňovat, abych se náhodou nedostal do potíží, ale pro tento článek se bez nich obejdeme. Sorry hoši. Letěli jsme poloprázdným letadlem přes noc s Austria airlines a měl jsem pro sebe celou trojku sedačku, kde jsem pohodlně natáhnul a spal celou dobu. To se mi dlouho nepoštěstilo. Co si vzpomínám, tak naposledy někdy v roce 2003 na letu mezi Phoenixem a Las Vegas. Tenkrát to bylo taky v noci a mě byla strašná zima.
No a tak jsem přistáli. Plán cesty byl následující: První čtyři dny strávíme na jihu země trochu ve vnitrozemí v malém městě Trangu asi hodinu a půl autem od Adamanského moře. Když si představíte Thaisko, tak nahoře je velkej kus země a pak dolů, směrem na jih se táhne nudle obklopená na západě Adamanským mořem a na východě Thaiským zálivem. Na jihu pak Thajsko sousedí s Malajsií. My měli namířeno tedy do výše uvedeného Trangu a ubytování jsme měli zajištěné u sestry současné velvyslankyně Thajska v Praze, to šlo ne? Původní záměr byl toto místo: http://www.lalaanta.com/, nicméně to co jsme zažili bylo daleko lepší. Původně se taky počítalo s tím, že do Trangu poletíme, pak se to změnilo na vlak (páč bychom tak mohli lépe poznat krajinu) a nakonec jsme jeli minibusem. Cesta byla dlouhá, přes 11 hodin a to víte když let byl 8 hodin a pak máte ještě 11 hodin sedět v autě, není to žádný med. Já jsem to ale nevěděl a tak mi to ani tak nepřišlo. V Thajsku se jezdí vlevo, jako v Anglii a tak jsme vyrazili z toho moderního mezinárodního letiště v Bangkoku směrem na jih. Cestou se mi líbilo jak byla země celkem jako placka a v dálce ty vyvřelé homole vystupující rovnou z té placky, nikdy žádný přechod. Dálnice mají čuprácký, věděli jste že na nich můžete dělat tzv. U turny? Normálně je prostřední zelený pás každou vesnici nebo kilometr přerušenej a vy můžete klasicky otočit a ject zpět.
Takhle jsme tedy jeli oněch 11 hodin směrem na jih k minibusu jen pro nás, cestou jsme se zastavili na jídlo v noname jídelně, otevřené nonstop a poprvé ochutnali místní thajskou kuchyni. Brzo ráno jsme dorazili konečně na místo naší destinace – Trangu. V Trangu jsme byli přivítáni sestrou velvyslankyně a hoši šli rovnou na masáž. Povídám si: „hmm...já to dneska nedám, nejdu“ a šel jsem spát, páč bylo hodně pozdě. Tady je pár fotek z Trangu, mě tam nejvíc zaujala stavba nového mostu přes potok hned vedle našeho baráku.
Podívejte jakou techniku v 21. století tady stále používají. Tohle beranidlo používali na zatloukání pilot, resp. nohou budoucího mostu. To byl docela dobrej systém na prd, protože měli dopředu hotový železobetonový piloty, nebo nohy...jak chcete a ty zatloukali do země. Při tom je samozřejmě nahoře zničili tím beranidlem. Celou tu rozbitou část pak paťák pikoval zbíječkou celej den, než to oholil na výztuž. Předpokládám, že posleze udělali šalunk kolem té rozbité části a zalili betonem do „původního“ stavu. Jak to nakonec dopadlo nevím, protože už jsme tam nebyli. Každopádně každá pilota se jim podařila zatlouct jinak hluboká, a tak to musela být docela piplačka je pak hodit do „vágrysu“. Trang je malý městečko, který má něco kolem 60.000 obyvatel a žije si svým životem, něco jako u nás Kolín. Když jsme druhý den vyrazili na snídani na korbě pickupu a zažijete poprvé tu pravou místní kuchyni se vším všudy...páni to vám byla parádička.
To vám nic nenahradí, když vás místní vezmou na tu pravou kuchyni, o které ví, že vám nabídne opravdové lahůdky. Ani nevím co jsem všechno snědl, ale ochutnal jsem všechno co přinesli na stůl. Od dob, kdy jsem byl poprvé ve světě, tak se snažím ochutnat vše co mi přijde pod nos, páč jinak přeci nemůžete říct, že jste někde byli. Odpoledne jsme vyrazili před místní nádraží sehnat výlet lodí na šnorchlování.
Rozumějte, výlet to byl poznávací a ne se někam plácnout na pláž. Sehnali jsme výlet hned na druhý den a jeli jsme zpět do našeho sídla. Pohostinost našich hostitelů neznala meze a po pecka večeři jsme s kuchařema zašli na masáž do místního parlotu. Na masáž je must zajít, pakliže se ocnete v Thajsku. Je to úplně jiné než co znáte z Práglu. Nadruhý den jsme tedy vyrazili pickupem k moři, což bylo asi hodinu autem.
Tady jsou fotky z místního pobřeží. Vypadá to jinak, než znáte z fotek cestovních kanceláří, co? Tady to je pro místní, nemá to se zahraniční turistikou nic společného. Neznamená to ale, že tam nebyla ani noha. Naopak, jak jsme přibližovali k místu nalodění, tak hustota lidí, místních lidí stoupala a přímo u mola, kde byly všechny lodě nasáčkovaný, to bylo plný „po víčko“. Po „tenkým“ chaosu s počtem lidí na každou loď jsme konečně vyrazili vstříc našemu dobrodružství. Na lodi jsme měli dvě sličné místní děvy, mladý holky co byly překvapený, že s nima jedou evropani, tady na to asi moc zvyklý nejsou. Všem na lodi, krom nás bylo špatně z vln a někteří slabý jedinci samozřejmě šavličkovali...holt mořská nemoc je pes. My jsme byli „v rysu“ a bez problémů. Kluci pálili retka a cesta byla celkem dlouhá než jsme dorazili na místo. Cestou vidíte všechny ty ostrovy v oblasti Ko Lanta a tam někde v dálce asi byly všechny ty resorty, kde lidi popíjejí všechny ty koktejly s paraplíčkama.
My ale přijeli k jednomu z těch stovek ostrovů a místní posádka začala rozdávat výbavu na šnorchlování. Já, protože jsem před jistým časem s mým šéfem a kolegou z práce (ještě v Praze) absolvoval kurz potápění na nádech s Kapr Divers, tak jsem od té doby nakoupil vybavení a to jsem si vezl sebou. Měl jsem neopren, masku a šnorchl, pásek a závaží. Hodil jsem to na sebe a paťáci když mě viděli, zahlásili: „á profík, necháme tě na pokoji, dělej si co chceš“. A teď koukejte co provedli s ostatníma. Všem nasadili záchranou vestu, přikurtovali je k lanu a jako ovce je táhli po vodě do tunelu do nirta ostrova.
Možná to přeháním, ovce to samozřejmě nebyly a bylo to především bezpečnostní hledisko, protože tam byla spousta dětí. Nicméně ja se měl jak jednookej mezi slepejma, páč mě nechali na pokoji a já si plaval jak jsem chtěl a kam jsem chtěl. Abych vám řekl o tom tunelu...ten byl tak cca 100 metrů dlouhý a ústil ve vnitru ostrova, kde byla ohromují skrytá pláž a strmé skalní stěny, táhnoucí se od země k výšinám 100 metrů vysoko. Ostrov kdysi dávno složil pirátům, co loupežničily kolem plující lodě a krz ten tunel si schovávaly lup v tomto „ráji“. Jakmile tedy protáhli všechny lidi skrz tunel, naskytnul se vám úchvatný pohled.
Všechny lodě najednou, všichni turisti a crew z lodí se vyprsily na tuto skrytou pláž uprostřed ostrova. Podívejte se na to, no nebyl to pecka zážitek. Kdy se vám něco podobného naskytne...? Na pláži jsme byli tak cca 30 minut a stejnou cestou jsme se vraceli zpět. Na zpáteční cestě jsme se zastavili ještě na jednou místě, kvulivá šnorchlování u korálů. Voda byla plná spousta života, no nádhera. Ryby vám zobaly přímo z těla. Večer se jelo na společnou večeři na řece krokodýlů. Nesmyslná pochutina.
Tím jsme tedy využili celý den a šlo se znova na masáž...povinnost.
Další den jsme jeli na jiné místo a to do jeskyň, zatopených vodou. Úžasné místo a nejvíc ze všeho se mi líbilo jak nikomu neřekli vocode. Ráno jsme tedy vyrazili zase na korbě pickupa a cestou nás zastihnul monzun. Jelikož nás většina seděla na korbě bez střechy, zastavili jsme u autobusové zastávky, ve které jsme nalezli trochu místa před děštěm. Přidali se i dvě žabičky, co jely na motorce kolem a taky zmokly, tak alespoň na chvíli se schovaly před deštěm.
Řeknu vám to asi takhle. Přijede na místo, vyčkáte frontu, nikde žádné info, sednete do lodi a jede se.
Začne to v pohodě, jedete kanálem pár desítek metrů než přijedete před skálu a v ní malý otvor. Na lodi jsou s vámi dva pádlisté, jeden vepředu, jeden vzadu. A teď, vjedete dovnitř, všichni se smějou, je to prýma, děláte fotky a najednou to začíná. Strop se začíná snižovat, ze začátku jen tak „po tenku“, a pozvolna víc a víc. Po chvilce se už musíte v pramici položit na záda. Paťáci postupují kupředu tím, že loď odstrukují rukama od stropu. Zhruba uprostřed se to najednou začne zase rozšiřovat a můžeme dokonce i vystoupit a projít část pěšky. Člověk může vidět krápníky a takové ty věci, co jsou klasický v jeskyních...znáte to. J Paťáci nás vyzvednou a jedeme nazpět, ale jinou cestou a v tomhle už jde opravdu do tuhého. Musíme se úplně položit aby ani hlava nevyčnívala trochu z lodi. V jeskyni je úplná tma...něco pro fóbisty jak dělaný. Vyjedem vem a koukám, že chudák kámoš to vodsral. Jak byl hned za prvním paťákem, pádlistou a jak ležel, tak pádlista musel ležet samozřejmě taky a ležel mu přímo jakoby na rozkroku a jak se potil, tak mu „promokřil“ celý šortky. Chudák... :)
Přemýšlel jsem nad tím, co by se stalo, kdyby tam přijel nějaký mickeymouse, fóbista, nic o tom nevěděl a prožil si takový krásný zážitek. Jestli by je dal k soudu nebo jako co. Jak jsme vyjeli z jeskyně, zjistil jsem, že jsme vyjeli na druhé straně kopce, na druhém konci než jsme vyjeli. Celý velký kopec byl tedy prošpikovanej tunelami a jeskyněmi. Neskutečnej zážitek, kterej byl večer doplněn pochopitelně zase masáží. Holky v parloru už nás čekaly, věděly, že maj jistý rito a už si nás každá rozebrala, takový mladý žabičky, bylo jim tak kolem 20 a přivydělávaly si povečerech. No tak proč ne. Žabkám jsme pak řekli, že to byla naše poslední noc v Trangu a bylo na nich vidět jak jsou z toho smutný a tak jsme jim dali trochu těch dukátů navíc a hned se jim kukadla trošku rozářily. Když jsem jim říkal Goodbye, tak mi ta moje zahlásila lámanou angličtinou: „See you next time, or maybe in different lifetime“. Tak vidíte...takovej doják, holka asi hledala štěstí a prince k tomu.
Nadalší den byl náš poslední a tak nás paní domácí vzala na jedny vodopády. Sbalili jsme jídlo na picknick, vzali pickupa a vyrazli si udělat výlet k místním vodpodádům. Když jsme dorazili na místo, paní domácí začala chystat jídlo a my se vydali, abychom viděli vodopády a třeba se i trochu smočili. Další neočekávaný zážitek, který když budete zalezlí v nějakým resortu neuvidíte. Koupání na „Adama“ bylo úžasné. Připadal jsem jak ve filmu Rambo First blood, part II. Kdy tam John J. Rambo špendlil vojáky svým lukem ke stromům, smočenej vodou z vodopádů, přesně tak to tam vypadalo.
Odpoledne jsme pak poděkovali našim hostitelům a vyrazili na letiště. Když jsme zjistil, že naše letadlo je MD-80S, taková starodávná kraksna, letadlo svého času krásný, moc vám to důvěry nedá. Letadlo bylo na něm vidět, že má svoje léta za sebou, nicméně bylo funkční a „po víčko“ lidma. Let proběhnul hladce a my dorazili zpět do Bangkoku.
A o tom hned v zápětí, ale pro dnešek to ukončíme, páč už takhle je to moc dlouhé. Tak u pokračování co se dělo v Bangkoku ahoj...
TIP: Kdo holduje potápění na nádech, nebo pro amatéry na šnorchlování doporučuji zakoupit masku: SPHERA od Technisubu. Je totiž bomba. Maska Sphera je ideální jak pro plavání se šnorchlem tak i pro freediving. Sphera disponuje všemi skvělými vlastnostmi plaveckých brýlí Seal, navíc s přidaným pohodlím nosní kapsy, která je ideální pro plavání se šnorchlem nebo pro ty, kteří mají dost nepříjemných a nevzhledných nosních skřipců. Stojí kolem šesti set, což je v porovnání s cenou ostatních levná záležitost. Masku úspěšně používají světový šampióni ve freedivingu Martin Štěpánek a Jarmila Slovenčíková a já bych už nikdy neměnil. Jak ji jednou zkusíte, už není cesta zpět.
