Sedona

Dnes se vydáme do Sedony. Sedona je krásný kaňon v Arizoně, takový malý bratr Grand kaňonu. Když si  představíte Los Angeles, tak pokud pojede přímo na východ cca 6 hodin, dojede do Phoenixu. Tam, pokud budete hladový, dáte si jako my gábl v The Old Spaghetti Factory a odtud to stočíte přímo na sever ještě takhodinku a půl a dorazíte do Sedony, „červené skály“, jak se jí tam říká. Velký bráška, Grand kaňon leží zhruba ještě 2 hodiny autem na sever a je také v Arizoně. Je to magické místo, které přitahuje veškerá individua a nejvíce asi umělce a lidi, které přitahuje energie. Jsou tam totiž tzv. Vortexy, místa s prýštící energií, ale o tom později.

SedonaKooha

Chtěl jsem vyjet už tak ve tři ráno, ale nějak ne a ne vylézt z postele a tak jsme na to šlápnuli až v pět ráno. Vzal jsem to naprudko, nejpříměji jak jde, tj. po I10 čistě na východ. Čekal jsem krásnou krajinu, páč
z doslechu se mi doneslo, že už jízda tam po Arizoně je moc pěkná. No tak se na to pojďme podívat.

Bylo ještě šero, ale poster hlásající, že jste překročili hranici s Arizonou, Karen stačila vyblejsknout. O několik majlí předtím jsme potkali kolonu vojenského konvoje. Když je takhle vidíte v plné polní, tak z nich úplně cítíte ten respekt, ale byli hodní a dokonce nám i zamávali.

Ještě jedna věc, která upoutala moji pozornost na cestě. Jen jsme překročili hranici s Arizonou, tak úplně na všech dálničních návěstidlech svítil tento nápis: „Drive hammered, get nailed.“

Což v překladu znamená: „Řídíš nacamranej, zabásneme tě.“ Přišlo mi to od toho, kdo to tam vyťukal na ten panel jako arogance, bylo to totiž všude. Ono se to docela nevyplatí tady pít a řídit. Pokuta „pod vlivem“, tady se to nazývá DUI, je desetník, což bratru není žádná láce. Teď trochu odbočím. Tuhle jsem jel domů a kousek d nás stojím na světlech a vedle mě v bavci šestsetpadesátce nějakej doveda hulil trávu a ještě k tomu byl samozřejmě na telefonu. Tady polovina lidí v autech telefonuje nebo je na tom přiblblým fejsbuku. Tráva se ostatně taky zařazuje do látek, které se trestají jako „pod vlivem“. Bylo to cítit až ke mně do auta. Byl nalevo ode mne. Trochu jsme popojeli, vyměnili jsme si pozice, on byl nyní napravo ode mne. Když tu náhle slyším policejní houkačku, kouknu za sebe a vidím policistu na motorce jak už si ho jistí. Hned si ho pozval ke kraji na vytýkačku. Říkal jsem si“ „Panáčku, ty to budeš mít drahý.“ Ne jenom, že by dostal normální pokutu za používání telefonu, ale ten policajt ucítí a uvidí, že hulil trávu a…“Zaplať tlusťochu!“

No nic, jeli jsme vstříc dobrodružství. Arizona!

Tady už bylo světlo a trochu se nám vyjasnilo. Tohle je obrázek, který se před vámi otevře, pokud strčíte paty do Arizony. Všimněte si napravo těch kaktusů. Je to trademark a hlavní poznávací znak Arizony. Jsou na něj tak hrdí, že ho mají i na poznávacích značkách. Dal bych sem i detail, ale těch fotek bude morda a tak nechci zbytečně plýtvat.

Nicméně, tato fotka je asi to nejlepší, co z této cesty budete mít. Jinak je únavná, ničím záživná silnice, plná aut a náklaďáků. Nic pro našince. No nic, projeli jsme Phoenixem, kde jsme, jak už jsem výše psal na začátku, naběhli do The Old Spaghetti Factory. Tam proběhnul gábl a stočili jsme to na sever. Cestou se počasí náhle z jasné oblohy změnilo na zataženo a při příjezdu do Sedony dokonce i pršelo. Bylo něco po jedné a dorážíme konečně do Sedony. Pěkně se nám zatáhnulo a dokonce poprchávalo. Obloha zatažená a nic nenasvědčovalo o tom, že bude lépe. Tady je uvítací foto.

Ten kopec přímo uprostřed, jakoby na konci silnice se jmenuje Bell Rock a je vstupní branou do Sedony. Přijeli jsme tedy do Sedony a jeli hledat náš motel. Ten jsme našli bez problémů a co se dělo tam, o tom později. Jen jsme se ubytovali a vrátili zpět do centra na prohlídku města. Všechno je tady červené. Všechny ty hory kolem jsou totiž z červené břidlice a oni tomu tady neřeknou jinak, než Red Rock. Všechno od chodníků, plotů, zdí až po baráky a střechy…všechno je to do červené barvy. Město pěkné, i když na mě moc ospalé, položené asi tak uprostřed rozsáhlého kaňonu. Je tedy obklopeny velkými, červenými skálami a to panoráma kolem dokola je super. Šli jsme tedy na prohlídku městem, a jelikož jsem o Sedoně do té doby neměl ani ánunk, tak jsme
zapluli do prvního motelu, který nám přišel pod ruku se zeptat na nějaké info. V dnešním digitálním světě existuje spousta nástrojů na internetu, jak zjistit, která místa navštívit. Podle různejch  sait měla být největším
zážitkem, resp. tahákem Sedony tůra na skálu „Cathedral Rock“. V recepci se tedy na to ptáme a chlapec za pultem nám povídá, že na to je už dnes pozdě. Ukazuje nám tedy cestu, jak se tam dostaneme, dává nám mapu, a když se ho ptám co je dobrého vidět tady ve městě, ihned opáčí, že musíme zajít do „Tlaquepaque“. Že je prý „gorgeos“ (čti górdžes). V duchu jsem se smál, obvykle toto slovní spojení slyším od ženského pohlaví…ale co. No a tak jsme šli. Nakonec jsem mu musel dát za pravdu. Toto místo je opravdu magické, starověké,
mexické. Prastará mexická vesnice, nechaná tak, jak byla s minimálním zásahem, co se týká oprav. Ale za to s rušným životem, plným malých krámků s uměním (ano, tady jsme znovu u toho umění, je ho tady po víčko). Na
stěnách baráků můžete vidět mech, je to tam trochu jako ve Stínadlech.

Už byla skoro tma, když nás to oba dva tak nějak zatáhlo do jednoho obchodu s kameny. Prostě kameny všeho druhu, takové ty co si lidi kupují, aby jim dělaly dobře. Co já vím, jdete si třeba koupit citrín, růženín, černý turmalín anebo achát mechový…atd. Kdo se o to trochu zajímá, tak ví, o čem mluvím. Byl jsem do toho zasvěcen už před léty díky mému šéfovi a tak já už nalejvárnu a trochu ánunk měl. Kdo byl nepolíbený, byla Karen a pro ni to byla čistě nová věc a tak se velmi pečlivě naslouchala paní prodavačce. Prodavačka byla hrozně milá dáma, která o geologii věděla snad všechno. Ne jenom to, že znala každý šutr, co tam měla, ale fungovala i opačně, jako fungují databáze. Znáte to, databáze nejenom, že vám seřadí seznam dle abecedy a přiřadí ke každému itemu co to obnáší, ale umí to i opačně. A tak to uměla i tahle dáma. Znala ke každému kameni pro kterou neduhu se hodí, co umí pomáhat, nebo k jakému znamení se váže a pak naopak pokud jste řekli znamení nebo problém, vyjmenovala vám seznam kamenů, které to řeší. Dobře se poslouchala, i když bych z ní měl za chvíli hlavu jako pátrací balón. Karen si koupila pět kamenů a šli jsme zpátky. To už bylo venku pomalu tma a tak jsme zašli na večeři a spát.

Ráno jsme vstali a šli na snídani. Karen speciálně vybrala tento hotel, že měl jako jeden z mála snídani. Tady se na to moc nehraje a tak tohle byla pomalu výjimka. I když snídaně byla „continentální, což znamenalo, že vám uvařili kávu, měli jste tam muffiny, jogurt a ovoce a tím to skončilo. Nicméně jaké bylo naše překvapení, když nás u stolu uvítal majitel a zároveň vysloužilý herec Dick Curtis. Místo se jmenuje „Baby Quail Inn“ (Křepelička, jako ta pochutina, křepelčí vajíčka). Tady je web, pokud tam někdo vyrazí: http://www.babyquailinn.com/

Dick při snídaní vítá každého a všem vypráví ty stejné historky z dob jeho mládí. Už je mu hodně přes osmdesát, ale jako stále vitální mladík vám bude vykládat, jak bojoval s Čanghajškem a jak byl v Číně 3 roky za války a kolik udělal filmů a pořadů a tak zkrátka…

Po snídani jsme vyrazili na náš pěší výlet. Jako cíl jsme si zvolili nejvýše hodnocený bod cestovatelů v Sedoně a tím byl „Cathedral Rock“. Název této skály mu předchází, poněvadž se nachází uprostřed celého kaňonu a majestátně trčí do výšky 500m. Přijeli jsme na parkoviště a vyrazili pěkně „po svých“, sledováni mordou dalších lidí, směřujících tamtéž. Potkáte tam lidi všech věkových skupin a dokonce i se spoustou psů. Výstup to byl pro mne v pohodě, já s tím žádný problém neměl. Horší u bylo s Karen, ta prostě na tyto typy věcí moc není. Je to klasická jak bych tak řekl „city girl“, prostě holka z města a jako já v mládí prostě po stromech nelezla. Tudíž ta motorika u ní není vyvinuta ani „na půl plynu“. Psové kupodivu neměli s lezením po skalách žádné problémy. Tady je tedy pár fotek z výstupu.

Takovéto nádherné scenérie můžete vidět i při jízdě autem z našeho motelu do centra města.

Toto byl cíl našeho výletu, dostat se až tam nahoru. Místo, odkud jsem fotil, bylo z parkoviště pod kopcem. Dále jdete přes ten potok. Naštěstí tam nebyla skoro žádná voda a to byla vyjímka. Jinak mají všude ve městě pytle
s pískem, páč sebemenší přeháňka a voda se valí všemi směry a že je špinavá vám pak ukážu na jedné fotce. Ještě jsme slyšeli, že ta voda v sobě nese energii, bohužel zrovna nebyla no.

Tady už jsme v první části výstupu nahoru.

Tady už jsme nejvýše, kam se legálně a bez vybavení dostanete „pěšky“. Nahoře jsme narazili na rangera, pána dobrovolníka, kterého bylo přes osmdesát let a který tam lidem podává informace. Říkal, že tam leze tak jednou týdně sesbírat odpadky a pak lidem dělá fotky. Třeba tuto pro nás.

Tam na tom útesu jsme my dva. Takhle to vypadá strašidelně, ale zdání klame. Ten útes měl dobré tři metry na šířku. Měli jsme kliku, chytli jsme ten den krásné počasí.

Jsou tam nádherné scenérie.

No a po tom, co jsme si to tam dokonale prohlédnuli a konstatovali, že to byl opravdu dobrý výlet, který vřele doporučuji všem, kteří vyrazí někdy do Sedony, jsme se vydali na cestu zpět. Teď vám ukážu, jak se tam leze. Jak nahoru, tak dolů. Mrkejte!

Podívejte se pozorně na tu slečnu na pravé straně. Drží za krk svého psa. Takových to hafíků tam bylo docela dost a všichni se museli vypořádat s takovýmito průrvami. Tady na tom obrázku můžete i vidět, jaká to byla docela dálnice lidí, kteří se tam vydali a obdivuji některé i postarší spoluobčany, že měli odvahu se pouštět na takovéto dobrodružství. Taky jsme narazili na jednoho týpka, co to celé absolvoval bos. Prý, že bosá noha si lépe naučí vnímat povrch a svaly v noze budou lepší. To sice ano, ale takovou skálu a bos…? Přišlo mi to trochu přitažený za vlasy, ale dokonce ty haxny ani neměl špinavý a s takovou tou „hroší kůží“. Znáte to, pokud někdo chodí bos, tak se kůže musí přizpůsobit a „ztvrdnout“. On je měl kupodivu v cajku a nic takového jsem na něm nepozoroval. Byl zvláštní, na Karen se mu líbilo její triko a dokonce si ho vyfotil a s každým se dával hned do řeči. :D

No nic, vrátili jsme se do auta a zajeli na další vyhlášené místo, resp. jedno z dalších a tím bylo místo na koupání. Jsou tam takové bazény s malými vodopády. Parkoviště už bylo „po víčko“ a čekací doba přes hodinu, tak jsme to nechali podél silnice. I když to necháte stát podél silnice, stejně musíte zaplatit takový parkovací lístek, který si kdekoli koupíte s datem, platí na jeden den a stojí tuším 4 dolíky. Pokud si ho tam nedáte, vystavujete se nebezpečí pokuty nebo odtahu. Došli jsme na koupání, voda byla ledová, jako ostatně v jakémkoli potoce v horách a co bylo „v pořádku“, že ve vodě byl neustále zastoupen ten břidličný prach, ty malinkaté částečky, které voda neustále omílá ze skal a unáší dolů spolu s tokem vody. Takže koupání bylo príma a vylezete z vody a máte tělo pokryté tím červeným prachem…bezva. :D

Jedna věc mě také ještě upoutala. Všiml jsem si toho už hned, jak jsme přišli, a vzpomněl jsem si na koupání v Yosemitském národním parku. Všichni do jednoho, co se tam koupali, byli buďto Hispánci anebo Afroameričani. Jediný Caucasian (čti „koukejžn“ neboli běloch) nebo Asiat jsme byli my. Nejde mi to do hlavy, jakoby ty lidi doma neměli bazény nebo je jim jedno kde si vymáchají cemry. Běloch tady do řeky nevleze prostě.

No a tak po koupání jsme se vrátili zpět do našeho motelu, a bylo před námi ještě jedno dobrodružství. Neustále jsme někde slyšeli povídat o těch „Vortexech“. To jsou místa, do kterých/nebo ze kterých proudí energie. Je jich tady zopár a tak, když jsme zjistili, že jeden je přímo u našeho motelu, tak byla povinnost se tam vydat. Navíc, ten děda průvodce nám sdělil, že ten vedle nás má krásný výhled 360 stupňů na celé pohoří a že úplně nejlepší je to při západu/východu slunce. Tak jsme tam vyrazili. Tento vortex byla jedna velká, obrovská „pecka“
(jak se těmto útvarům říká) z břidlice. Přesný termín je „jílovitá, kulovitá konkrece - ordovik“. Pamatuji se, jak jsme je na Tunelu Blanka sbírali a lidé si je pak dávali jako dekoraci do kanceláří. To byly ale pecky velikosti tam
max. 20cm. Tohle byla pecka tak 1000x větší. Parkoviště bylo jako obvykle „po víčko“ a tak jsme museli chtě nechtě pokračovat cestou nahoru, kde je umístěné místní letiště. Ano, na jednom z kopců se nachází letiště, docela pěkný, takový maličký.

No nic, viděli jsme západ slunce alespoň z letiště a tak jsme „pecku“ zpátky dolů z kopce vynechali a já si v duchu říkal, že se na ní vydám po ránu při východu slunce, že vstanu před šestou sám a vydám se tam, zatímco Karen bude ještě dávat liškám dobrou noc. Jeli jsme na večeři, která mimochodem stála za bačkoru. Dali jsme na jeden tip ohledně pizzerie a nic moc.

Karen mi říkala, že jsem blázen, že proč budu tak brzo vstávat kvůlivá „pecce“ a že né, abych jí budil. Tak jsem tedy potichounku před šestou vstal, abych na šestou byl na „pecce“. Jaké bylo moje rozčarování, když jsem dorazil k parkovišti a to bylo opět „po víčko“. Koukám nahoru na kopec a tam se to hemžilo hlavami. Všichni měli černý vlasy… Byl opravdu zklamán, povídám si pro sebe: „Sakra, to, co napadlo mě, musí napadnout i spoustu dalších bláznů?!?“ Ale nechtěl jsem to vzdát, byla poslední možnost, ten den jsme odjížděli. Čekal jsem tedy v autě podél silnice. Fakt už tam nešlo jinde zaparkovat, aniž bych neurval vanu a zpět dolů jsem jezdit nechtěl. Znáte to, jen co se rozhodnete, že odjedete, nějaké místo se uvolní, ale bohužel ho zabere jiné další auto. A tak jsem tam čekal dobrých třicet minut, třicet minut!!! Východ slunce proběhnul a jen co bylo po něm, všichni hromadně začali scházet dolů. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že ty černý vlasy znamenaly, že všichni do jednoho byli Asiati! Dovedete si to představit?!? Na ten kopec to ráno a nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že se to děje každé ráno, vyrazili pouze Asiati, za bělocha jsem tam byl jediný. Prostě na palici. Ty Asiati jsou stejně v tom prozkoumávání světa jiný, nežli zbytek světa. Do všeho jdou naprudko a zajímá je to. Já jsem v minulých životech musel být Asiatem, jinak to nevidím. Musel jsem se tomu smát. V duchu jsem jim odpustil, zaparkoval a vyšlápnul tu tenonkou „pecku“ směrem nahoru a pokochal se rozhledem, který se jen tak nevidí.

V té zatáčce je již zmíněné parkoviště (tak max. 12 míst) pro „pecku-vortex“ a ta silnice dále pokračuje na vršek toho kopce, kde je již zmíněné letiště.

Tam vzadu uprostřed můžete vidět také zmíněný Bell Rock. Vrátil jsem se do motelu, Karen ještě spala a tak jsem taky ještě na chvíli zakápnul. Pak jsme se tam vrátili. Karen to chtěla vidět, tak jsem jí tam vzal a byla nadšená. Já osobně jsem žádnou energii nepociťoval, ale to neznamená, že tam není. Jen jsem ji zkrátka v tu chvíli nezachytil. Ale jsou lidé, kteří jí cítí a chodí se tam „dobíjet“. Ostatně jako třeba jedna paní, která si tam na vršku dala „dvacet“.

Vrátili jsme se do motelu na snídani, opět s nezbytným Dickem Curtisem a jeho zručným vyprávěním jeho životního příběhu. On tím úplně žije, totálně splynul jako herec a majitel penzionu v jednu postavu a denně vítá každého hosta se šálkem kávy na zápraží. Když jsem se ho zeptal, co se to stalo, jak to, že herec jako on skončil tady, kdesi v Sedoně. On se tak na mě povídal, pousmál se a povídá: „Podívej se kolem sebe na toto magické místo, plné energie, plní lidí směřujících za uměním a poznáním…“ a to úplně stačilo. Měl pravdu. Pokud se sem někdy vydáte, ubytujte se u něj a on vám to všechno řekne.

Konec výletu, museli jsme se vydat na cestu zpět. Cestu zpět jsem vybral tu severní. Nechtělo se mi jet zpět po té samé trase. Vyrazili jsme tedy přímo na sever a dorazili do městečka Flagstaff. To leží na náhorní plošině všech těch červených skal. Tam jsme museli pochopitelně zastavit v Donkin Donuts na káves a hurá zpět domů. Z Flagstaffu jsme to vzali přímo na západ po dálnici I 40, která je dle mého názoru mnohem záživnější než ta I 10. Tady si Evropan přidadá více jako doma. Jsou tady normální stromy podél silnice, na které jsem zvyklý a zelená tráva, ne jako poušť podél I 10. Cestou zase upozornění, že pokud budete řídit podnapilý…blablabla.

Cestou sice stromy pomalu ubývají a kopce jakbysmet, ale otevřou se před vámi tyto nekonečné prérie a mě se okamžitě vybavil Vinnetou, natočený v Chorvatsku jak si to tam pěkně dával.

Čím blíže se blížíte ke Californii, tím zeleně ubývá a nastupuje poušť. Kolem se prohánějí vlaky, které mají naloženo i dvoupatrově.

No a tím naše putování zakončím. Ještě se podívejte na poslední foto, jak jsou tady s dopravní vyhláškou benevolentní. Tohle u nás není možné. Tímhle dokáže kdekomu rozpárat haxny.