Perný týden, chodníky, persimmon, Santa Barbara a mnoho dalšího...

Tak po dlouhých 4 týdnech zase píši. Neměl jsem na psaní vůbec čas, protože jsem v jednom kole. Až mě to příjde na palici jak člověk tady, když nepracuje a měl by tím pádem mít spoustu volného času ho v podstatě nemá, protože neustále dělá něco pro někoho jiného. Ne nemýlíte se, nepředbíhám čas. To sem jenom pastuju dopisy z minulosti. Tento je č. 5 v pořadí a až se dostaneme k číslu 11, tak budeme v přítomnosti a začne konečně ten správnej "drajv".

Abych nastínil alespoň trochu můj běžný den, tak ráno vstávám s Karen kolem 7:30, když ona odjíždí do práce po osmé, tak já zasedám k počítači a mailuju na všechny strany, brouzdám internet a hledám práci. Člověku to připadá jako minuty, ale ani se nedaděje a je půlden pryč. Jako tohle je věc, která mě hrozně štve, čas plyne rychle jako blázen. Pak si vezmu něco  k jídlu a odpoledne to samé. Nenaděju se a už pomalu čekám až Karen přijede. Všechny ty úpravy těch průvodních dopisů a některé ty weby vyžadují jejich vlastní postup jak žádat o práci a zabírá to moře času. Odpoledne pak více či méně jedu to samé v bleděmodrém za účasti Karen, která tráví většinu času přípravou na svoje hodiny angličtiny, za který ji ale nikdo nezaplatí, páč je to part-time job a o to se nikdo nestará. Je to až ironie, když si pomyslím, jaký rozdíl to bylo u nás a tady. No nic, je to zatím jen začátek a ty jsou vždycky těžké. Věru, ne dobré přísloví praví: "Nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko", že ano? :) Co se mezitím tedy událo za ty dlouhé čtyři týdny.

Nenapsal jsem ještě, a to mám rest z nimula ohledně betonáže chodníků. Co se mi tady opravdu líbí jsou jejich chodníky. O ty tady pečujou s velkou pečlivostí. Nevím jestli to je kvůli vozíčkářům, skateboardistům, kolystům nebo prostě jen tak, ale jejich chodníky jsou "perfektní" Jsou betonové a ten povrch, naší skateboardisti by mohli závidět. Všechno hladké, nikde nevidíte plátování liťákem a všelijaké barvy, nikde žádné propadlé místa atd. Všechno na sebe pěkně navazuje a pozvolné přechody a vůbec nejlepší je ten technickej detail spoje svislé části chodníkového obrubníku s vozovkou. Klasický problém na našich komunikacích, kdy ta spára styku vozovky a obrubníku zarůstá náletem a pak všeobecné obrázky částí, kam se nedostane provoz, samosběr nebo četa uklízečů kde to vypadá jak na balkáně.

Tady je ten detail vyřešen litým prefabrikátem, vyrobeným přímo na místě, tak jak můžete vidět na obrázku. Hoděj si dvě latě do vágrysu, nalejou beton a pak to hladěj do té doby než to má hladký povrch. Samozřejmě musej chvíli čekat než beton začne tuhnout. Maj na to takový speciálně zahnutý hladítka. V podstatě jsou to obyčejný hladítka, ale oni si je zahnuli do potřebného tvaru. Mají 4 druhy, aby byli schopný udělat 4 druhy úhlů...vnitřní, vnější, malé a velké. Když beton začně tuhnout, povrch zatočej ocelovým hladítkem do hladka, tam kde je potřeba udělat sklon (přechod z chodníku na silnici) to přejedou obyčejným smetákem a tím vytvořej proskluzovou strukturu. Spáry dělaj jednoduše, že vezme mačetu a již hotovej kus takto udělanýho obrubníku nahrobu řízne mačetou. Do vytvořeného řezu ručně natlačí kus plastu nebo pryže, co mají již dopředu na míru nařezané kusy. Jak jednoduché, snadné na výrobu, přišlo mi to jednoduší než sucháč a prefabrikáty jako u nás. U nás se v mnohých případech stává, že to dělají v létě za vedra a sucháč jim uschne a vydrolí se jako slepice na dvorku. To pak má za následek, ze na obrubník vjede auto nebo náklaďák a pak to celé vyvalí komplet obrubník. Klasickej obrázek z naši silnic. Nebo jak flikujou ty přechody klasickejma dlažebními kostkami. Ty jsou pak rozsypány kolem a nikdo se nestará o to, aby je tam vrátil zpátky. To mě vždy tak štve...Tady něco takového nehrozí. Zase na druhou stranu je potřeba zdůraznit, že tady nemají zimu v pravém slova smyslu a tak nemusejí dbát na zvýšenou ochranu betonu kvůlivá mrazu, dešti atd. Tady jim to zkrátka vydrží celé desetiletí, než to budou muset opravit. U nás co neporuší voda a mráz, to zničej auta, protože i tak je to nekvalitně provedené. Vlastní spára je tedy až ve vodorovné ploše jakoby součástí vozovka a tudíž po tom jezdí auta a nálet nemá šanci přežít, krásně se to čistí samosběrem a i si myslím, že zatékání do spodních vrstev komunikace není v takové míře jako u klasického obrubníku, ale to bylo asi předmětem zkoumání. Když se ještě vrátím k chodníkům, je tady ještě jedna věc kterou jsem ještě nepochopil. Nikde a znova zopakuji, nikde nejsou stopy po tom, že by chodník někdy v minulosti opravovali. Žádné řezy, plátování, flikování atd. S tím mě neustále pronásleduje myšlenka jak je možné, že tady všude mají vysokorychlostní internet. Dvakrát jsme se stěhovali a pokaždé nebyl problém zapojit internet. Přitom ty baráky jsou 30 a víc let staré. Není v silách, aby to tenkrát natahali a stačilo jim do dneška. Na to konto si vybavuju rozhovor s operátorkou O2 u nás těsně předtím, než jsem odejel. Máme doma 8MB/s internet. O2 nabízí navýšení rychlosti na 16-25MB, tak jsem tam zavolal s tím, že bych o to měl zájem. Paní nebo slečna mi sdělila, že jsem moc daleko od ústředny a že v mém případě to není možné. Ptám se jí jak je to možné a ona mi sdělila, že ty kabely co kdysi pokládali do země (dělali to tenkrát po revoluci ještě Telecom celorepublikově...říkalo se tomu digitalizace a trvalo to několik let) dali příliš slabé, že se pý tenkrát šetřilo, a že nejsou schopné přenést vyšší rychlost než těch 8MB/s tak daleko od ústředny. Říkám si, kterej pitomec o tom zase rozhodnul a proč to tedy vůbec dělali, když je to po pár letech k ničemu. Je patrné, že vývoje jde kupředu, ale u nás někdo nebo něco pochýbalo....na palici opět. No nic zpět, tady je to jiná story, páč jsem neviděl žádné výkopy, žádné překopy nebo rozbité chodníky, prostě americkej zázrak nebo si to neumím vysvětlit jak je možný že mají bez problému v každém bytě rychlej internet a přitom nikde známka stavby sítí.

No nic, další věc. Byl jsem navštívit našeho, resp. mého otce kamaráda,  Tomáše Janouška. Otec s ním chodil na průmku v Panské, pak na vejšku v Dejvicícha on v 1970 utekl přes Německo a usídlil se tady. V době největšího laufu bral 50 USD/hodinu, což mu dělalo 3.600/měsíčně a to se nenadřel. Dělal 8 hodin denně pondělí, středa a pátek. Zbytek měl volno a byl spokojenej. On i Eunice (sestra mé ženy) třeba například v pátek vůbec nedělá. Tady prostě nepotřebujou dělat. Nicméně tenhle Tom Janoušek je už dlouhodobě nemocnej, má cukrovku, 3x-4x denně mu musej dávat inzulín a on si myslí, že se ještě vráti zpět  do svého domu. Nechci mu brát iluze, ale to je nereálné, on se už o sebe nemůže postarat. Barák na Hermosa Beach pronajala jeho dcera za 2.100 USD/měsíčně, něco mu jde penze a je zaparkovanej u jedné rusandy, která pocházi z Lotyška, tak 65 let, neuvěřitelně vitální. Stará se ještě o další lidi. Pěstuje všechno sam ana zahradě, ovoce, zeleninu. Má ovocné stromy, pokaždé mi dává ovoce, speciální ovoce z Hawaie a Koree. Má spoustu napajedel pro kolibříky, pod terasou má divokého zajíce a všechno jí jde od ruky.

Jedno ovoce se jmenuje "Persimmon". Karen a rodiče to jedí po desetiletí a já to u nás nikdy neviděl. Její máma nám pokaždé dává celou tašku a my jíme tak 4 kusy každý večer. Je to moc dobré. Mužete vidět na obrázku.

Má to oranžovou barvu, oloupá se to jako jablko a jí se celé, nemá to pecky, jádro...nic.

Tahle rusanda má ještě barák na Hawaii, neuvěřitelně pracující žena a podle toho taky úspěšná. Všechno bere velmi vážně a ke všem se chová velmi přátelsky. Syn bydlí právě na Hawaii, asi by jí nevystál, tak se odstěhoval. Stará se o ty malé ptáčky, jak mávaj hrozně rychle křídlama, jsou bombastický. Připravuje pro ně speciální rozkor vody a cukru, kterej má neustále k dispizici v lednici. Krásná symbioza člověk a přírody, kdy se o ně stará a oni zase o její stromy, ovoce a zeleninu, kdy se starají o opylování. Pod terasou se jí zabydlel zajíc, tak mu tam udělala pelech a nosí mu tam ovoce a zeleninu a stará se o něj a on je tam spokojenej.

Co jsem ale neprovedl. Málem jsem Tomáše zabil. Představte si pořeza, 130 liko vážícího chlapa, kterej na svoji váhu a zdravotní stav musí neustále přijímat potravu a na druhou starnu mu musí někdo neustále měřit hladinu cukru. V úterý jsem jeli se podívat do sourkomého muzea: http://nethercuttcollection.org/

Vstup zadarmo, mecenáš založil a má tam sbírku přes sto aut, třeba 100 let starý, včetně elektromobilů 100 let starejch. To je k neuvěření, jak už tenkrát byla ta technlogie, ale mohl si to člověk jen pronajmout. Ke koupi to nebylo. Tam by Šotek vyřádil, posílám spoustu fotek odtamtad. Neuvěřitelný kousky v perfektní kondici a pojízdné. Tohle muzeum je delší vyprávění a zaslouží si víc než ho přejít pár větami. Tudíž těšte se na rozsáhlé vyprávění. No a co se nestalo. Tom se mi nezdál už jak jsem přijel ho vyzvednout, neměl v sobě žádnou energii. V muzeu neustále posedával a já si říkal, že něco není v pořádku. Byl hoodně špatnej. Byly jsme tam tak 2 hodiny a já se rozhodnul, že radši pojedem zpět, protože on nic nejedl, páč tam neměli žádný jídlo ani restauraci. On taky nic neřekl a já to v ten moment nevěděl resp. Jsem si to neuvědomil, že mu chybí cukr. (To by bylo něco pro Křiklouna). No nic, přivezl jsem ho domů a ta ruska okamžitě poznala, že něco nehraje. Ona s tím má taky spostu zkušeností. Okamžitě ho vzali na pokoj, byl celej zpocenej, dali mu napít vody s cukrem a dala mu polévku. V ten moment mi řekla, ž stačilo tak 3-5 minut přiject pozdejc a upadnul by mi do hypoglymickýho šoku. V ten moment by spadnul na zem a já bych nebyl schoepn ho zvednout, kvulivá jeho váze a musel bych zavolat 911. 3-5 minut a nebyl by schopen polykat jídlo, tudíž nebylo by možné do něj dostat cukr a taky by musela zavolat 911. Stalo se jim to u něho prej 2x a bylo to vostrý, tam se hraje o jeho život. Byl jsem z toho celkem špatnej a říkal jsem si já pitomec ho beru na vejlet a ani pořádně nevím jeho kondici co může a nemůže. Kdyby ale aslespoň něco kváknul a on byl furt v pohodě. Tak ted alespoň vím co mám a co nemám, příště si vezmu nejaký jídlo (banám, jablko, vodu s cukrem atd.) No tak to byla story s Tomem. On je legrační, ale jak má tu cukrovku, tak už mu neslouží pamět tak dobře a neustále se opakuje. Slyšet jednu věc třeba 20 za ty 3 hodiny je celkem vostrý. :)

Další víkend jsme se byli podívat v Santa Barbaře, městě pro boháče asi hodinu a půl jízdy po dálnici směrem na sever od LA. Vzali jsme sebou 3 korejský žačky ze školy, kde Karen učí. Tak měli radost, že se někam dostanou. Zašli jsme na molo do jedné mořské restaurace. Holky si daly kraba. Nesmyslný kusy. Mám natočený video jak je měli v těch prosklenejch kádích. Když jsem viděl jak je zabíjej jen pro lidskej požitek tak mi bylo zle. Normálně ho vzal do ruky, zlomil mu nožem krk, nebo vaz, nevím a pak ho nahrubo hodil do vařící nádoby. Bylo mi jich tak líto když jsem to viděl, že jsem vnitřně odmítnul přijmout fakt se osobně podílet a přispívat k tomuto businessu. Tam jsem si dal Shrimp Tacos....já vím...

 A teď koukám, že dopis dále pokračuje, ale já ho musím tady utnout nebo mi u toho čtení usnete. To co se dělo dále během těch 4 týdnů si řekneme příště. A vychytám taky ty obrázky. Tyhle mi příjdou nějaká slabá kvalita. Tak zatím ahoj příště.