Maui, Hawaii. Část třetí

Na čtvrtý den našeho pobytu jsem se chtěl vypravit na summit (vrchol) místního kopce Haleakaly. No kopec, spíše hora. Má totiž 3.000 m.n.m. a jelikož stojí na ostrově a vypíná se přímo z vody, je ní majestátní pohled. Je to jedna z věcí, co jsem opravdu chtěl na ostrově udělat (mimo koupání, pochopitelně), byla jet na summit ještě před svítáním a vidět východ slunce. V neděli jsem tedy zahlásil Karen, že ráno jedem na rozbřesk a buďto pojede taky nebo pojedu sám. Ono se jí totiž moc nechce stávat tak brzy. Východ slunce měl být v 5:56 a jede se tam autem cca 2 hodiny.

Mapka MauiiKooha

Říkal jsem, musím tam být s mírným předstihem, nevím, co se cestou může vyvrbit. Tudíž jsem vzbudil Karen ve 3:30, trošku se jí to nelíbilo, a že zakápne v autě po jízdě. Ve 3:40 jsme tedy vyrazili. Zpočátku se jede po té placce mezi oběma horami, ale pak začne stoupání. Auta, co potkáte cestou vám může být jasné, že tam jedou taky. Před tím hlavním stoupáním najednou fronta aut a začalo se popojíždět. Byla tam vstupní brána a vybíral se poplatek $10/auto a platí 3 dny. Jakmile projedete a zaplatíte, tak se to zase rozjede. Kdo se tam vydá, doporučuji opravdu vyjet s předstihem, protože se vám může stát, že auto před vámi bude nějakej trouba, co se bojí a pojede ty serpentýny krokem. To je pak smutek a může se stát, jakož se to i stalo, že zbrzdí celou šňůru aut a vy to nestihnete. Tam nahoře hraje roli každá minuta. Ostatně uvidíte sami, já vám to ukážu.

Po vystoupání až do 3.000 m.n.m. je na vrcholu parkoviště, kde zaparkujete a vydáte se pěšky se připravit na rozbřesk.

Je to úžasná podívaná. Sedíte/stojíte na vrcholu s dalšíma pacientama a pozorujete východ slunce. Tím, jak je hora tak vysoká se tady mraky vyskytují ve zhruba stejné výšce a vy si připadáte, jako mezi vámi pluly, respektive jste hlavou nad nimi a všechny je do dálky vidíte. V dálce sem tam vyčuhují další nižší výběžky hory Haleakaly a toho, co tu zbylo po vyhaslé sopce.

Nahoře je pěkná zima, tudíž se nezapomeňte teple obléct. Ne, jako Karen, která vyrazila jen tričku a šortkách. OMG! Musel jsem jí dát svojí bundu. Bylo tam cca 5 stupňů, ale jakmile vyšlo slunce teplota šla nahoru rychle. Ostatně, dá se to přežít i v triku a šortkách, pár lidí tam takhle i bylo.

Jak už jsem psal, pokud chytnete poseru řidiče, nebo zkrátka někoho, kdo neumí řídit, může se vám stát to, že zůstanete viset ve šňůře aut a nestihnete východ slunce, jako všichni tito lidé.

Tyto dvě fotky jsem vyfotil, když už bylo slunce dávno venku a vidíte tu šňůru aut, která dorazila díky tomu prvnímu autu pozdě? Bylo mi jich líto, ale co naděláte, ten řidič vepředu byl prostě…

Proto asi dávají ty vstupní passy na 3 dny, protože co jsem s lidmi mluvil, tam hodně z nich tam byli vícekrát, páč to taky nestihli. Parkoviště se taky rychle zaplní.

Komu bude zima, může jít i do tepla vyhlídky.

Až se přestanete kochat pohledem na slunce, je tam i observatoř. Nevím, jestli je pro veřejnost, nejspíš ne, ale my tam nešli.

Cestou dolů jsme se radu našeho postaršího páru zastavili na snídani v Kula Lodge. Říkali nám, „Je to po levé straně, vypadá to, jak švýcarský dům, nemůžete to minout“. Taky že ne, zastavili jsme tedy a vyrazili dovnitř. Uvnitř už se to plnilo lidmi, co dorazili před námi. Asi je to opravdu vyhlášené, protože tam staví kde kdo. Říkali nám „Takovou snídani jsme ještě nejedli“. Dal jsem si káves a už u ní jsem byl nejistý, „Tohle, že mám být něco extra?“, říkal jsem si pro sebe. Káves byla strašná, ono ostatně tady vůbec, kávu neumějí udělat. Kdo pije rád kávu, tak prosím na Maui na to zapomeňte, raději si dejte něco jiného.

Tohle, že měla být snídaně, jakou svět ještě nejedl? Tak to já jsem potom čínskej zubař.

Vobyčejný Volský Voko s palačinkou a šunkou a Karen měla Benedikta, no hrob.

Venku to mají ale pěkný, ta zahrada za domem, kde můžete posedět a je s výhledem na část ostrova je zááá.

Otevírají kvůli ranním návštěvníkům velmi brzy, tak se nebojte, že když opustíte summit velmi záhy p východu slunce, že by měli zavřeno. Všechno tam funguje a i tu špatnou káves dostanete. Kolem sedmé jste vyzlobení a můžete vyrazit na další dobrodružství. My se tentokrát vydali na jih od Kihei na pláž zvanou Big Beach. Na té mapce je to pod městem Makena, jižní cíp ostrova. Tato pláž nám učarovala. Je to jedna z nejlepší pláží na ostrově. Krásně čistý písek, křišťálová voda a ty vlny. No ostatně, podívejte se sami:

Hned vedle je Small Beach, kam můžete přejít pešky přes takovou menší skálu z lávy a Small Beach je nuda beach, tak kdyby se chtěl koupat tam, není problém. Trochu jsem divil, že něco takového tady v puritánské Améře vůbec existuje. Tuto fotku jsem fotil právě z toho lávového útesu, kde když jste se otočili o 180 stupňů, tak se šlo dolů na Small Beach.

Tam dole je Small Beach s květináčema. Každou neděli navečer se tam pořádají párty se živou hudbou a tancem. Tak můžete vyrazit.

Když jsme tam odpoledne skončili, zrovna mi volal Jonathan a děkoval mi, za balík, který jsem pro něj nechal u něj doma. Jo já vám o tom vlastně neřekl. Ten den, co jsme se vraceli z Hany jsme jeli přes Haiku, to je oblast na severu ostrova, kde bydlí Jonathan. Jon je kamarád mého kamaráda z Česka. Kamaráda se kterým jsem vyrůstal, chodil do školy v rodném městě a který přes rok žil na Maiu. Oni se spolu dali tady dohromady a dosud jsou v kontaktu. Tak proto, když jsem mu oznámil, že jedeme na Maui, požádal mě, jestli bych za něj Jonovi nedoručil balík. Poslal mi tedy do LA pro Jona balík a my na cestě zpět zajeli do Haiku navštívit Jona. Jon mi napsal jeho adresu textovkou a my tam dorazili. Zaparkovali jsme a šli na pozemek. Byli tam postarší lidé a já se jich zeptal, jestli je Jon doma. Oni, že ano a že ho najdeme tam v tom domě a ukázali na konec džungle. Řekli, že tam je taková kůlna na nářadí, ale že tomu říkají dům. Tak jsme šli, kůlnu objevili, ale po Jonovi ani potuchy. Nebyl doma. Tak jsem nechal balíček ležet na zádveří a jeli domů.

V pondělí akorát když jedeme domů z Big Beache mi příjde od Jona textovka s děkovným textem za balíka a že jestli se nechceme setkat, že prý je v Kihei. Já na to, že ano. Tak jsme si dali sraz na jednom parkovišti. Přijíždíme na parkoviště a z Toyoty Tacomy. Pozor, vytuněné Tacomy, zvednutej podvozek, bantamy vyleze paťák, bos, dredy, nehty, jak čarodejnice, na palici dámské sluneční brýle, zmačkanej mastnej klobouk, ale s úsměvem od ucha k uchu. Od prvního pohledu vás to k němu přitahuje. Jakmile promluví, je to jako magické znamení. Ihned jsme si padli do oka. Přiskočil k nám, oba nás objal a začal nám vyprávět svůj životní příběh, jak se chlapec z Alabamy s baťohem na zádech octnul na ostrově Maui. Přijel sem před sedmi lety opravdu jen s baťohem na zádech bez peněz, ale hlavně s touhou žít v džungli. A ten sen se mu splnil dokonale. Když odjížděl, nevěděl, co s ním bude, jen už nechtěl být součástí konzumu a finanční pasti jménem složenky. Řekl bohovi, že už nechce platit za telefon, TV, že mu bude stačit jen, co pro život nejnutněji potřebuje. A plní se mu to. Tady žije u lidí v zahradní kůlně, která nemá ani pořádné okna a dveře, kam mu lezou myši, když zrovna není doma, ale je to zadarmo. Lidem se za to stará o zahradu. Živí se tím, že se stará o zahrady i jiným lidem, rozváží rajčaty po krámech a restaurací. Tím si vyšmrdlá na benzín a telefon a nic víc nepotřebuje. Má za domkem vysazené speciální, bílé ananasy a teď jen čeká, až dozrají, aby je mohl stříknout do krámů. Ono je totiž bílí ananas velmi žádaný kvůli jeho vyšší sladkosti oproti žlutému. Sazí rajčata, které potom prodává, ale pracuje i dobrovolně tím, že krní opice v jedné záchytné stanici. Jon je člověk, který je naprosto spokojen se svým životem a nic mu nechybí. Vyrábí ji sám víno s plodů japonské třešně. Říkal nám, jak stěhoval staré krámy po jednom zemřelém Japonci. Pomáhal jeho vdově. Mezi haraburdím najednou viděl nerezový velký kanystr na tekutinu, něco jako demižon, ale velký. V ten okamžik si uvědomil, že by to bylo super na jeho víno. Zeptal se proto vdovy, jestli by si mohl nechat. V okamžiku, kdy ona samozřejmě řekla, že ano vyskočil radostí do vzduchu a okamžitě kanystr putoval na korbu jeho trucku. Říkal, že dostal ten největší dárek k vánocům ten rok, že nic víc by si nepřál. Když tohle posloucháte, musí vám jasné, že pro lidi z města je blázen, ale on není. Jen to má hozené trochu jinak, žije prostě parádně. My z města bychom se také občas měli zastavit v tom hektickém světě a zamyslet, jestli náhodou neděláme něco špatně. Já neříkám, že tak či onak je to špatně nebo dobře. Mně se prostě líbil. On bude mít možná problémy, až bude starý a bude řešit penzi nebo zdraví, to on teď ale vůbec neřeší. Je to ještě hoooodně daleko.

A tady je, náš Jon.

To, co děláme s prsty na rukou je havajský pozdrav a značí to něco „hang loose“.  Dělají to tady všichni. Tak až tady budete, budete vědět, co to znamená. Jó Jon (zkrácené jméno Jonathan), ten se má, žije doslova v džungli a má se královsky, nemá TV, všechny ty internety a smartphony…NIC. Jsem rád, že jsem poznal člověka, jako je on. Bylo to sice bláznivé, ale takový zážitek si budete pamatovat. S mým kamarádem se potkali u Charliho Butterflyie, kde Jon, jakož to člověk, který je „all over the place“ se taky staral po křídlem Charliho o nováčky a na sebe narazili.

Víc toho dnes nestihnu. Naše putování bude delší, než jsem si myslel. Tak v pondělí bude část 4. Zítra sem jede sestra a v sobotu jdeme na svatbu sestry Karen.