Maui, Hawaii. Část druhá

Jedeme do Hany. Hana je malá, ospalá vesnice úplně vzadu na východním cípu ostrova. Lišky tam dávají dobrou noc. Někdo vám řekne, že je dobré tam přespat, abyste toho více poznali. Někdo zase, že tam spal a že se nevyspali, páč spíte v bungalovu, který je tak jako napůl stan, otevřený přírpdě, len se síťkou proti hmyzu a že se v noci prý neuvěřitelně hlasitě projevují gekonové, takové ty zelené ještěrky.

MauiKooha

Abych nezapomněl, ten první den po příletu jsme zašli do místní restaurace, kam chodí „locals“ na gábl a mrkejte na to, co jsme si dali.

Toto byl předkrm, místní specialita, tzv. Musubi. Je to opečený lanšmít, zabalený v rýži a mořské řase. Je to Havajská verze sushi a i když je to kvůli tomu lančmítu docela nezdravé, chutná to dobře. Znáte ten klasický lančmít z konzervy za „totáče“, ne? Tady má název SPAM, děsně nezdravý, ale co…projednou se musí to zkusit. Tato verze byla ještě obalená ve strouhance a celá opečená z venku, nejenom ten lančmít.

Mě to havajské jídlo moc nebere, dávají toho zaprvé kopce (hrozně moc) a pak většinou je maso „trhané“ (uvaří se ve vodě a pak se trhá podél těch svalů, hodně se tento způsob používá v mexickém jídle). Dal jsem si proto pastrami sendvič. To je hodně dobrý sendvič, jak jsem o něm psal pár článků nazpět a kam na něj chodím do Portos. Tento mu nesahal ani po kotníky, byl totiž moc suchý.

Já ani cestou do Hany moc nefotil. Jen těch pár fotek, co jsem pastnul do minulého článku. Ta cesta nemá chybu, uzoulinká silnice, většina mostů jen pro jeden jízdní pruh, tudíž musíte koukat, kdo má přednost. Dorazili jsme do Hany a tam se zrovna děla nějaká místní Taro slavnost. Takové venkovské shromáždění, třeba jako je v Mrzkách „Pupek světa“. Taro, neboli kalokázie jedlá je podivuhodná tropická rostlina, latinsky nazývaná Colocasia esculenta, která nahrazuje v tropech brambory a špenát. Havajané z ní vaří snad všechno. Nemá žádnou chuť, ale jim to nevadí. Dejte si třeba vyhledat: https://www.google.com/search?q=kolok%C3%A1zie+jedl%C3%A1&stick=H4sIAAAAAAAAAGOovnz8BQMDwzYOlkeMGxi5BV7-uCcstYxx0pqT1xjnM3JxBWfkl7vmlWSWVApNYORigzIFuPikuPRz9Q1MDA3Kiow0GKTyhIS5BPWT83NyUpNLMvPz9NPy81OKhdS4VJAF84vSE_Myi3Pjk3MSi4sz0zKTE0HixUL6XLoomlNTUosSS1JT9EvyCzKT4wsS81JzivWLgY6Jz8xNTE9VYuFgEGDk0V3qx813RbOmtWreCRa9Gq2ic8u6ABrWFKDTAAAA&source=lnms&tbm=isch&sa=X&ei=_AVzU5zCMM2RyASuzIL4BA&ved=0CAYQ_AUoAQ&biw=1280&bih=689

Nevím, jestli se v Čechách dá koupit, ale asi ano. Dal jsem si na té slavnosti taro Burgera, byl pochopitelně vegetariánský (protože taro) a komplet organic. Jediné co jsem z chuti poznal, byla cibule a houska, jinak nula bodou. Jinak ten burger neměl ale vůbec žádnou chuť.

Koupili jste si tedy něco k snědku, sedli pod ten stan nebo jen tak na trávu a poslouchali místní hudbu včetně takových těch havajských tanečnic.

Děti se tam učili kuchtit něco z toho tara, když už to jednou byla slavnost tara a tak to tam bylo. Všechny ty havajský chlapy jsou pořezové. Není divu, když spořádají takové porce. Pak jsem si vzpomněl na toho „při těle“ zpěváka, co zpíval takový ten hit „Over the rainbow…“ a zakáp předčasně. Mám pocit, že jeden čas u nás byl ten jeho song, jak zpívá na půl těla z vody hitem.

No nic, pryč z Hany, nějak jsem to tam ani neprošmejdili a jeli zkrátka zpátky, 600+ zatáček, 50+ mostů… Ono se dá jet z Hany ještě dál, až k Seven Pools a kde má mimochodem má farmu a bydlí Woody Harrelson. Kdo by chtěl jeho autogram, ať se směle vydá a pokdáká s ním. Mimochodem, kdo ještě jiný ze známých osobností žije na Maui? No kromě Woodyho tam ještě žije Kris Kristofferson, ten tam dokonce vychoval svoje děti. Kdo je hodně vidět a kdo je „all over the place“ (jak říkají místní), je Steven Tylor, zpěvák ze skupiny Aerosmith. Ten tam jezdí ve svém jeepu. Asi největší osobností ze showbusinessu a kdo má na ostrově majetek je Oprah. Můžete si myslet, že jí všichni milují, ale tady si udělala zlou krev. Ono vůbec se to má takto. Nikdo, a opakuji nikdo, nemá právo na Maui vlastnit kus pláže. Je to ze zákona dáno, že kdokoli má právo na přístup k oceánu a to v jakémkoli místě ostrova. Zapomeňte tedy, že byste si chtěli koupit byt/dům na pláže a měli vlastní přístup k vodě. Dále je taky tady právo kohokoli kdykoli vstoupit na váš/jakýkoli pozemek za účelem lovu. Pokud jste na lovu a vaše kořist zrovna uteče na sousedův pozemek, máte ze zákona právo jí pronásledovat a to i za případu, že vstoupíte na cizí pozemek. No a byla tady jakási cesta/kus silnice, kterou si lidé zkracovali cestu práce. Síť silnic a to z důvodu hornatosti terénu a ne až tak rozvojové oblasti není dokonalá. Vlastně není skoro žádná, krom pár hlavních silnic. Lidé si proto zkracovali cestu do práce ze dvou hodin na 45 minut. Příchodem Oprah z počátku byli lidé nadšení. V TV ji milovali a mysleli si, že bude taková i v reálném životě. Tady lidé nekoukají na to, kolik máte peněz, ale jací jste ve skutečnosti a jak se chováte ke druhým. Oprah nehleděla, zakoupila pozemek, na tom postavila palác a ani si nevšimla, že na tom pozemku je ona zkratka, cesta, kterou lidé hojně používali. Protože Oprah je z pevniny a z města, nechtěla zkrátka žádné pocestné na svém pozemku a lidem zakázala přístup. Šmitec, konec, zavřeno. No a lidé měli smůlu, páč zkratka do práce není lov a tudíž u soudu to projeli a Oprah jejich nářky nezajímaly. Lidé mají holt smůlu a Oprah i když je tam pár dní v roce, cestu zavřela. Lidé jsou na ní proto naštvaní a bůh ví, co bude dál.

No nic, jedem zpátky, mrkněte na to, jak cesta vypadala.

Vidíte v tom kopci takový ten jakoby zlom v porostu, jak se táhne souběžně s poběřím zhruba v polovině kopce? To je naše známá „Road to Hana“.

Cestou taky můžete narazit na staré psy, co jsou na prodej, jako by tento žralok. Byl za $7.600

Na cestě zpátky jsem měl v plánu navštívit Jonathana a předat mu balík, který jsem vezl z LA. Poslal mi ho můj kamarád a měl jsem ho předat osobně. Jon doma nebyl, ale nebojte, potkáme se s ním za pár dní a setkání stálo z to.

Cestou zpátky jsme to vzali přes Paiu. Paia je pecička, popovídáme si o ní později.

A hurá na večeři. Když už jsem byl na Havaji, tak si říkám, že si dám Fish and chips. Měl jsem chuť na rybu a tady je mají čerstvé, ne nějaké z mrazáku. Ostatně já jsem mořské plody drasticky omezil. Po tragédii ve Fukušimě mě nikdo nebude namílat, že tam nepouštějí tu radioaktivní vodu do moře a že to sem mořské proudy do LA neposílají. Sushi restaurace v LA už zdaleka nemají tak plno, Asiati to taky omezili. I když lidé zapomínají a pomalu se vrací. No, ale Havaj je trošku níže, něž LA a proudy jdou jinudy, tak jsem si po dlouhé době dal rybu.

A bylo to el zááááá. Bylo to v Coconuts Fish Cafe, 1279 S Kihei Rd, Kihei. Zase, restaurace typu, že přijdete, objednáte, zaplatíte a jdete si sednou na volný flek. Jídlo vám za okamžik přinesou. My vždy používáme aplikaci „Yelp“. Je to aplikace, kterou tady v Améře používá snad každý. Je dobrá na restaurace, protože v ní vidíte, kolik hvězdiček ta která má, kolik je o ní napsaných recenzí a jak je drahá. Zkuste to a neprohloupíte. Nevím, jestli to funguje už i u nás.

Další den ráno jsme vyrazili na opačný konec ostrova, na západní část do města Napili. Jedna kamarádka nám vyprávěla, že tam musíme na snídani na vyhlášené palačinky. Tak „why the heck no?“ „Musíte vyrazit brzo, bývá to tam plné“, povídá ta kamarádka. Otevírají v 7:30, tak jsme tam dorazili na osmičku a už to bylo po víčko. Tentokrát jsme nepochodili. Fronta stála až úplně ven a tak jsme museli čekat. Dali jsme se do řeči s postarším párem před námi. Vypadli mile a povídali nám, že sem taky chodí alespoň jednou za jejich pobyt, že to je „must“.  Vypadlo z nich, že jsou původem ze Španělska, ale už jsou tady od dětství. On byl velká ryba, head of business v Hewlet-Packard (HP), ona ženou v domácnosti. On procestoval celý svět služebně, ona dtto z toho, co vydělal. Byli to fakt cukroušci, povídali nám o té hoře Haleakala, 3000m.n.m a že tam musíme na východ slunce a pak při cestě dolů se musíme zastavit na snídaní v takovém domě, co vypadá jak ve Švýcarsku. Že prý takovou snídani ještě nikde jinde neměli. Tak uvidíme. Vlastní tady na Maui takzvaný „timeshare“, koupili podíl v domě a mají ho k dispozici pár týdnů v roce jen pro ně. Už sem jezdí 25 let. Úctyhodný výkon. Po hodině čekání jsme zasedli a já viděl ty palačinky. Tak jsem si raději dal omeletu.

To nalevo je čerstvě nasekaný kokos, uprostřed šlehačka (taková ta z tlakové plechovky, co se za dvě minuty rozplyne) a napravo je ananas. Nic moc, palačinka úplně hrobová, za ty prachy toho ovoce bylo pomálu. Máma mi doma udělá lepší.

Já měl tedy omeletu, ale taky to bylo po tenku. Na to, že to byla vyhlášená restaurace, to nebylo to pravé ořechové.

Hned vedle je ale pláž Napili Beach. V bedekru je uvedena jako „pristine“ (velmi čistá) a podle naší známé „Euros like to hang“ (chodí tam Evropani). Tak jsem byl zvědavý. Dopoledne jsme tedy strávili tam.

Tady je ta restaurace a hned pod ní Napili Beach.

O krišťálové vodě se mluvit nemohlo, nicméně byla čistá, přístup do  moře byl v hlavní čísti dobrý, písečný, při stranách byla láva, tudíž do vody v botech, jinak hrozil úraz. Byly jsme tam celé dopoledne až  do nějaké 3 odpoledne, když najednou z ničeho nic přišlo pár velmi velký vln. Já bych to ani nezaregistroval, ale pár lidí to vyhnalo z dek, páč je to zaplavilo. My byli dost daleko. No a pak to přišlo. Po chvilce hasiči, a vodní skútr a začal tahan na břeh jednoho plavce. On byl totiž v dálce asi cca 100m od břehu takový lávový útes, kam lidi chodil šnorchlovat.  Ty vlny co přišly, pár lidí smetlo na ty útesy. Celkem byli tři, dva z nich vytáhli, ale třetí, ženu, se nepodařilo nalézt. Byl to smutek, ale zakápla tam. Na břehu její kamarádka jí hledala, hasiči, ten skútr a pár lidi na těch velkýc surfovacích prknech, na kterých stojíte a pádlujete se vydalo jí hledat, ale marně. Chudák holka to nepřežila. Karen z toho byla špatná. Já cestou zpátky fotit vraky.

I na Havaji hned vedle pláže najdete šrot. A tak jsme jeli zpátky podél pobřeží do Kiheie a cestou jsme se zastavili v jednom motorestu na večeři. Jmenuje se Leoda´s Kitchen and pie shop. Najdete ji zase na Yelp a je vyhlášená pro svoje koláče. My je nedaly, ale zato mají úžasné sendviče. To bylo poprvé, co mi tam něco chutnalo. Na mapce, která je v první části vyprávění je to v oblasti Olowalu, jižně pod Lahaninou. Je to jako motorest Kersko nebo takový ty prodejci zeleniny a ovoce v tom lese mezi Úvaly a Klánovicemi na Českobrodské silnici. Alespoň mi to tak přišlo. Mezi stromy, podél silnice na takovém malým parkovišti, ale pecka žrádlo.

Tím skončil třetí den našeho pobytu. Pokračování příště.